S Bárou Nesvadbovou o Vánocích, vaječňáku, kulhavé veverce i pejskovi, co krade sýr

Dlouhá léta vedla úspěšný lifestylový magazín, na svém kontě má 25 čtenářsky ceněných knih a doma sedm koček a dva pejsky. V její domácnosti bylo jednou až 13 zvířátek, z toho dva křečci. Miluje svou maminku a dceru Bibianu, prakticky pořád čte a většinu energie vkládá na pomoc druhým prostřednictvím svého nadačního fondu Be Charity. Od ledna se se spisovatelkou Bárou Nesvadbovou můžete také potkávat při poslechu nového podcastu Pauza pro duši, který vzniká ve spolupráci s naším webem a jeho podtitul zní První pomoc pro spokojený život. Bára Nesvadbová jako moderátorka v rozhovorech otevře témata duševní pohody, vztahů a života v rovnováze.

Naše povídání se točilo hlavně kolem Vánoc, které jsou už na dohled a Bára Nesvadbová tenhle kouzelný vánoční čas miluje. I proto, že si zas a znovu v této nostalgické době připomíná, kolika lidem na světě by bylo potřeba pomoci.

Vánoce pro mnoho lidí mají nádech čehosi velmi osobního až intimního. Čím jsou pro vás?

Návratem do dětství. Ať už vlastního, nebo dětství Bi. Vlastně mne nikdy nic na světě nebavilo víc než pro ni, když byla malá, chystat Vánoce. Zároveň jsou pro mě časem usebrání, jisté reminiscence, náhledu a nadhledu. A bezesporu i časem s vírou a vanilkovými rohlíčky.

O svých rodičích jste vždy mluvila s velkou láskou, jaké bývaly vaše rodinné svátky?

Naši měli své Vánoce vždy třiadvacátého, to si dali dobré červené, povídali si a poslouchali Mahlera. Na jakékoliv dary si oni dva nikdy nepotrpěli. Měli sami sebe, byli jeden druhému tím nejlepším přítelem. Ve své podstatě, když to zpětně skrz vlastní zkušenosti hodnotím, vztah mých rodičů byl skutečně velmi vzácný. Plný respektu, vzájemné úcty a pravdy.

Jaké rituály u vás nesměly doma chybět?

Na Štědrý den už zavanuly klasické povinnosti, návštěva hřbitova, kostela, objet všechny příbuzné. Vzpomínám si, že jednou jsem narušila program, když jsem našla ztraceného vlčáka, což pobouřilo i moji stoicky klidnou maminku. Večer jsme trávili vždy u prarodičů. Kvůli přestavbě je z malebného bytu v Londýnské ulici přestěhovali do paneláku v Horních Roztylech, babička ale vždy dodržovala vše, na co byla zvyklá z vesnice, kde vyrostla. Tedy tradiční staré zvyky, že od stolu se nesmí vstát, protože by nenesly slepice (nikdo v rodině nevlastnil ani kuře), přesně se sledovalo, kam která ořechová skořápka pluje. A tak dále. Jablíčko se muselo rozkrojit, aby tam byla hvězda. Babi ale vždy podváděla, už jako malá jsem viděla, že si vybrala předem zkontrolované jablko.

A co koledy, ty se u vás také zpívaly?

Babička krásně zpívala. Takže koledy v jejím podání byly, jak bych to řekla, citlivě cituplné. Nicméně, stejně jsem jim v pubertě zdrhala, pozorovala všechna světýlka paneláků vůkol a pokorně se nebe ptala, co život přinese mně.

>>> Můj anděl strážný se někdy musí chytat za hlavu, říká farářka Martina Viktorie Kopecká

Lidé se obvykle dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří dodržují až s posvátnou úctou vše, co bývalo u nich doma zvykem a na pak na ty, kteří si raději vytvářejí své vlastní zvyky a obyčeje. Jak to máte vy, jak vypadá váš Štědrý den a následné svátky?

Mix obojího, řekla bych. Samozřejmě jdeme na mši a navštívit naše příbuzné na Olšanské hřbitovy. Zároveň ale každý Štědrý den dorazí kmotra mé dcery Tánička Kováříková a společně lijeme olovo, házíme botou, třeseme bez… Nikdy nic nevyjde, ale co už! Pak také nosíme jídlo do krmelců a záchranných stanic, tedy snažíme se nachystat Vánoce také pro zvěř. Dlouho jsme pouštěli malé kapry ze sádek do rybníka, jenže to mi po pravdě přijde kapku kontroverzní. Byla bych moc ráda, kdyby mi pravdivě nějaký rybář odpověděl, zda přežijí, či ne. Na šupiny nehrajeme, ale od stolu se stále vstát nesmí, a jablko prostě hvězdičku mít musí. Teď už namísto babi šálím všechny já.

A kolik vás obvykle u stolu bývá?

Máme velké štěstí v partnerovi Bi Jáchymkovi a jeho rodině. Když jsme trávily Štědrý den jen my tři, bylo to kapku smutné. Ale díky Jáchymovi nám přibyla jeho skvělá rodina, takže už je to jen večer plný prožitků a blízkosti.

A co salát? S hráškem nebo bez?

Salát dělá maminka. Zásadně bez hrášku. Toho se moc neúčastním, ale moc ráda mám mámina kubu, tedy kroupy s houbami. Vlastně je škoda, že tohle jídlo nedělá i přes rok. Pro ni ale patří jen „pro ten jeden den“.

Ke Štědrému dnu samozřejmě patří dárky. Je nějaký, který jste nikdy nedostala, i když jste po něm vždycky toužila?

Byly doby, kdy jsme se zahlcovali věcmi. Už pár let jsme ale domluveni pouze na jednom dárku. Dlouhou dobu jsem si přála druhé dítě, sourozence pro Bi. Myslím, že v těžkých chvílích, jako je třebas odcházení rodičů, se to ve dvou prostě lépe táhne. Pak jsem chtěla veverku, nejlépe nějakou kulhavou, aby mi nezdrhla. Jenže, to by zas nebylo bezpečné kvůli kočkám. Vlastně mi na dárcích nikterak nezáleží, jsou mi asi šumák. Jsem tak moc ráda s lidmi, které miluji, že nepotřebuji žádné věci.

A na jaký dárek si nejvíc pamatujete ze své dětství?

Na Harapese. Milovala jsem ho jako prince, když tančil v Labutím jezeře. Viděla jsem to představení snad dvacetkrát. A tatínek mi věnoval jeho panenku. Bizarně jsem s ní spala třebas až do dvanácti. Mnohem později jsem to pak Vlastimilovi na jedné akci, kde jsme se potkali, prozradila. Smál se a říkal, že jsem měla brnknout, že by si klidně lehl ke mně k posteli, ale že jsem přeci jen holka…

A jaké dáváte nejraději vy sama? Dostávají nějaké i vaše zvířátka?

Samozřejmě! Na Vánoce má každé zvíře svoji osobní mašli a své překvápko. Nejvíc jsem rozzlobila pejska Cedricka pískací hračkou, ten chudáček se jí moc bál. Ráda naděluju osobní věci, u kterých věřím, že se dotknou srdce.

Většina rodičů si dobře pamatuje první Vánoce svých dětí. Je i vaše dcera „vánoční“ typ?

Mnohem víc než já. Pravidelně se za mnou domů vrací na svátky, peče cukroví a zdobí strom. Mě samotné se spíš chytá sentiment a patos. Slyšet Last Christmas v rádiu mne už léta děsí.

A co cukroví? Pečete sama a na jakém nejvíc ujíždíte?

S babičkou jsme jednou měly rekord – osmnáct druhů! Jenže ona byla tak pečlivá. Každý kousek byl jak z cukrářské dílny. Zato mé vanilkové rohlíčky maminka vždy komentuje slovy: „Jeden jako vlas, druhý jako psí ocas“. No snažím se, přiznejme, ne zcela úspěšně.

Ujídáte?

Já ne. Zajímavé ale je, že vždy, když v mém životě byli retrieveři, tak cukroví zázračně mizelo. S Cedrickem je to ovšem jiné, on je pes sýrový. Vážně, krade jen sýr. A to jen některý… Mám kouzelnou historku, když jsem zas jednou nechtěla ztloustnout, požádala jsem mamušku, ať krabici s cukrovím schová. Jenže psychiatři jsou duše roztržité, takže se našla až po Velikonocích.

>>> Táňa Pauhofová o mateřství: Myslela jsem, že budu mít všechno pod kontrolou, ale realita je jiná

K Vánocům už tak nějak patří, že se nehlídáme. Vy tedy nemíváte povánoční hodovací kocovinu?

Nemívám. Krom vaječňáku. Nikdy jindy krom pohádkových vánočních večerů ho nepiju. Pravidelně ho dostávám od Dáši Havlové a Pavla Koláře. Přísahám, že tihle dva mají nej vaječňák na světě, kam se hrabe cukrárna Myšák. Jednou jedinkrát jsem se neviděli, a já se tak litovala, že ho nemám, že mi moje milovaná Pavlínka Saudková promptně dovezla svůj. To byl teprve bolehlav! Upřímně, je to snad nejhorší pití na světě, po tom se otráví a ztloustne každý.

Je něco, bez čeho si své svátky opravdu nedovedete představit?

Bez Bi a maminky.

Odjela jste někdy na svátky úplně pryč?

Ano, když tatínek zemřel, zrušila jsem Vánoce. Vzala jsem Bi, mámu a Garpa. Zmizly jsme do nějakého tichého penzionu do hor, zamkly se na pokoji, a žily v přesvědčení, že Vánoce neexistují. Nevím, zda jsme dokázaly otupit bolest ze ztráty. Ale každopádně jsme přežily, což bylo v té etapě kruciální.

Jste známá tím, že přes svou charitativní organizaci pomáháte slabším, dlouhodobě nemocným a znevýhodněným dětem i dospělým. Máte v tomto směru nějaké svoje soukromé vánoční přání či poselství?

Zázrak pro každé naše Be Charity dítě. Aspoň malé. Prosím!

Někdy slyšíme, že naše společnost hrubne a ubývá laskavosti. Jaká je vaše zkušenost? Není to jen tím, že o tom lepším kolem nás se mluví méně?

Vážně si to nemyslím. Češi jsou jedním z nejvíce sdílejících, dobrých, dobročinných národů. Jen se podívejte na úspěšnost nejrůznějších sbírek. Věřím, že žijeme obklopeni laskavými lidmi. Naštěstí. Můj kamarád Sanjiv Suri z Dillí vždy říká: „Proč vy tady pořád akcentujete tu jednu jedinou cihlu, která v domě chybí, namísto, abyste si bytostně vážili, jak váš dům hezky stojí…“

S Jitkou Ježkovou o stárnutí a plastikách: Sociální sítě nemám a nikdy jsem nebyla na kosmetice