Zrůdy z koncentračních táborů. Tyhle ženy mučení a týrání bavilo. Krutost měly v krvi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lidské utrpení, bolest, slzy a krev jako by byly jejich potravou. Jenže v koncentračních táborech byla právě krutost a záliba v sadismu zásadním předpokladem k výkonu „práce“. V tento den, 8. května, si připomínáme konec druhé světové války. Ta měla mnoho podob a jednou z nich byly i brutální dozorkyně, ženy, které měly na svých rukách krev statisíců nevinných lidí. Tohle je pět nejhorších.

Maria pocházela z chudé rakouské rodiny. Neměla vzdělání ani peníze, žádná zářná budoucnost ji nečekala. Ale v roce 1938 po anšlusu Rakouska vycítila svou šanci – přestěhovala se do Mnichova, stala se velkou sympatizantkou nacistické ideologie a dotáhla to až na šéfku ženského koncentračního tábora Birkenau. A právě tam se její brutalita a záliba v týrání druhých projevila naplno, tehdy se zrodila žena známá pod přezdívkou Bestie z Osvětimi.

Rozhodovala o tom, kdo půjde do plynové komory, a kdo ne. A užívala si to. Vězeňkyně vzpomínaly, jak z transportů, v nichž byly děti, brala mnohé z nich do náruče, chovala je, zpívala jim, aby je hned druhý den poslala do smrtících plynových sprch. Ženy vracející se z práce pak musely jako důkaz své fyzické zdatnosti přeskočit hůl, kterou držela v půlmetrové výšce. Ta, která to nezvládla, šla na smrt. Takových rozsudků smrti Mandel podepsala půl milionu!

Proslulá byla ale i svou brutalitou – vězněné ženy krutě bila za jakoukoli drobnost, na kole a s bičem v ruce jezdila kolem fronty žen, které nemilosrdně švihala do tváře, mnohé její řádění nepřežily. Absurdní je, že její velkou vášní byla vážná hudba, a tak v táboře založila vězeňský orchestr – ten hrál, kdykoli někoho mučila, když přijížděl transport s novými vězni nebo když kráčeli do plynových komor.

Po válce utekla před Rudou armádou do svého rodného domu v Rakousku, ale nakonec ji tam zatkli Američané a skončila před soudem v Krakově. Tam byla odsouzena k trestu smrti, oběšena byla v lednu 1948 ve věku 36 let.

Možná by stačilo říct, že tahle žena byla velkou kamarádkou Marii Mandel. Všeříkající jsou i přezdívky, jež si tahle atraktivní blondýna během svého působení v Osvětimi vysloužila – Krásné zvíře, Osvětimská hyena, Krásná bestie.

Irma nebyla moc chytrá, nedokončila ani základní vzdělání. Ve Svazu německých dívek ale zcela propadla nacismu, v roce 1942 vstoupila do SS a stala se dozorkyní v koncentračních táborech. A i ona si doslova libovala v týrání vězňů.

Posílala na ně vyhladovělé psy, Josefu Mengelemu prý s velkou ochotou pomáhala při jeho děsivých pokusech na lidech, vězně do bezvědomí bila bičem či vycházkovou holí. A vždy to sledovala až se sexuálním vzrušením, podle všeho měla perverzní sexuální sklony, které mohla v táborech bez skrupulí ukájet. I ona po válce skončila u soudu, kde byla odsouzena k trestu smrti oběšením za zločiny proti lidskosti. Poprava se konala v roce 1945, bylo jí 22 let.

Vystudovaná účetní pracovala jako strážná a sekretářka v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde se seznámila se svým budoucím manželem Karlem-Ottem Kochem. Tvořili spolu doslova děsivý pár. Koch se stal velitelem koncentračního tábora Buchenwald a se svou ženou se dopouštěli neuvěřitelných brutalit. Zabíjeli vězně, kteří měli tetování, protože z jejich kůže vyráběli „upomínkové předměty“. Ty údajně dělali i z kostí a sušených hlav mrtvých vězňů. Proslulá byla Ilse i tím, že po táboře se procházela či projížděla na koni téměř nahá, aby provokovala vězně. Ten, který se na ni podíval, si vysloužil smrt.

Za nepovolené obohacování pak byla Ilse i její muž souzeni samotným nacistickým režimem. On dostal trest smrti, ona byla pro nedostatek důkazů omilostněna. Po válce se vrátila ke své rodině, ale byla tam zatčena a stanula před soudem. Vysloužila si trest smrti, ale po vynesení posudku oznámila, že je těhotná, proto nemohla být oběšena. V roce 1948 jí pak byl trest kvůli nedostatku důkazů zmírněn na čtyři roky vězení, ale nesouhlas veřejnosti byl tak velký, že byl proces obnoven. Nakonec byla Koch odsouzena k doživotnímu trestu a ve svých 60 letech se ve vězení oběsila.

Zapálená nacistka s dobrou fyzičkou, to byly dvě věci, které jí dostaly na čtyřtýdenní výcvik pro ženské dozorkyně v koncentračním táboře Ravensbrück. Po něm nastoupila do koncentračního tábora Stutthof, kde se „proslavila“ svou krutostí, brutalitou a nemilosrdností. Běžně vězeňkyně umlátila k smrti dřevěnou tyčí, nebo je jen tak zblízka zastřelila.

V lednu 1945 byl ale tábor evakuován a Herta se vydala s vězni a dozorci na pochod smrti, v březnu skončila v táboře Bergen-Belsenu. Tam v dubnu vtrhli spojenci a Herta byla jedna z mála, co před nimi neutekli. Naopak zůstala a pomáhala tábor uklízet od mrtvol. Ani ve skrytu duše ji nenapadlo, že by za svou brutalitu a vraždění mohla nést nějakou zodpovědnost. Soud ji poslal na deset let za mříže, nakonec byla ale za dobré chování propuštěna v roce 1951.

Vdala se a žila v severovýchodním Německu, zemřela v roce 2000 ve věku 79 let. A ani do posledních chvil neshledávala na své minulosti nic špatného, že by chybovala, nikdy nepřipustila.

Její výcvik na dozorkyni vedla Maria Mandel v koncentračním táboř Ravensbrück, takže škola brutality jí nechyběla. Přesto se tyhle dvě nesnesly a Braunsteiner požádala o přeložení, nakonec sloužila v táboře Majdanek v Polsku. Tam si vysloužila přezdívku Kobyla, protože byla proslulá tím, že běžně vězeňkyně ukopala k smrti. Další její specialitou bylo házení dětí za vlasy do náklaďáků, které je odvážely do plynových komor.

Po válce se pokusila utéct, ale nakonec stanula před soudem. Za mučení, týrání a za zločiny proti lidskosti ji poslal na pouhé tři roky do vězení. A tak si Hermine snadno zařídila nový život – v roce 1958 se vdala za Američana, emigrovala s ním a v roce 1963 získala americké občanství. A kdyby nebylo neúnavného lovce nacistických zločinců Simona Wiesenthala, nejspíš by do konce svého života žila pohodlným životem, aniž by její blízcí tušili, že žijí s bestiální zrůdou.

Wiesenthal ji totiž našel a v Německu začali znovu vyšetřovat její válečné zločiny. Kobyla z Majdanku se nakonec stala prvním nacistickým zločincem vydaným z USA, stalo se tak v roce 1973. A protože na spravedlnost není nikdy pozdě, nakonec byla za 80 vražd, účast na vraždách 102 dětí a dalšího tisíce lidí odsouzena k doživotí. Za mřížemi ale onemocněla cukrovkou, musela jí být amputována noha a v roce 1996 byla propuštěna. Svobody si užila pouhé tři roky, nakonec v roce 1999 zemřela ve věku 79 let.

Zdroj: Liberation Route Europe, Historieblog.cz, Dotyk.cz

Druhá světová válka byla plná těžkých osudů, ti, co holocaust přežili, si nesli doživotní trauma. Znásilnění, domácí násilí, válka. Trauma se v rodinách přenáší z generace na generaci. Geny i výchovou!