Milena Steinmasslová: Za každý vztah se vyplatí bojovat! Pokud nejste už jen jako dva cizinci…

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Někteří lidé mají vzácný dar, že se s nimi od prvního okamžiku cítíte, jako byste se znali odjakživa. Při rozhovoru s Milenou Steinmasslovou to bylo přesně tak. Pozvala mě k sobě domů, uvařila mi kávu, nalila výbornou domácí limonádu („Tu dělám ze sirupu ze sicilských citronů od mé kamarádky Petry Špindlerové“) a pak už jsme si jen povídaly. O životě, divadle, vztazích, stárnutí, kráse i dětech, kterým občas nerozumíme… Snad je ta dobrá nálada i smích, jejž naše povídání celou dobu provázel, z rozhovoru znát.

Vybavuju si vás z mnoha krásných rolí, ale hrála jste někdy opravdovou potvoru?

Kdysi v jedné detektivce. Pracka v láhvi se to jmenovalo. To byla taková peněz chtivá dívka.

Všichni herci se shodují, že špatné charaktery se hrají lépe… Je to tak?

To víte, že ano. Zlo je vždycky jednodušší než dobro.

V životě to ale často vidíme jinak, což se týká i partnerských vztahů. Co je podle vás pro spokojené manželství nejdůležitější? Je to ta často zmiňovaná komunikace nebo spíše vzájemné pochopení či něco úplně jiného?

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že žádné, byť správné řešení, není jediné možné a konečné. Snad je to schopnost naslouchat, mluvit, když je potřeba mluvit, pomoct, když je pomoct žádána, a nepomáhat, když o ni ten druhý nestojí a chce to zvládnout sám.

Tedy dopřát druhému dostatek prostoru…

Přesně tak. Dopřát mu růst či využít talent i za cenu, že se vám na chvíli vzdálí a vydá se jinou cestou, než čekáte. Možná by se to dalo shrnout pod pojem tolerance. Ale na druhou stranu zase nelze tolerovat vše. To je myslím také velmi podstatné, neztratit sám sebe, neutopit se ve vztahu. Jsou lidé, kteří tohle umí úplně intuitivně, a pak jsou další, kteří páchají jednu chybu za druhou a netuší, jak z toho ven.

Vy sama jste si před lety prošla náročným rozvodem, máte pocit, že je potřeba za vztah bojovat, i když se zdá, že už nemá cenu?

Jsem přesvědčená, že každý vztah, nejen milenecký či manželský, ale třeba i přátelský, má dostat šanci. Pokud tam láska byla, nebo ještě pořád je, je třeba to zkusit. A klidně vyčerpat všechny možnosti. Ovšem když se vytratí emoční intimita a jste pak jen jako dva cizinci, už se těžko hledá společná řeč.

Nedávno jste oslavila významné kulatiny, snad můžeme prozradit, že sedmdesátiny. Berete je jako nějaký milník, nebo to zas až tak neprožíváte?

Všechny oslavy byly krásné a největší dárek jsem dostala, že všichni dorazili a chtěli se mnou být. Musím říci, že na to jsou sedmdesátiny fakt úžasné. Doporučuji. Všem gratulantům moc děkuji. Hlavně mým kolegům ze spolku Kašpar. Připravili mi oslavu, o které jsem do poslední vteřiny nevěděla. Dala jim spoustu práce a mně nezměrnou radost. Bude-li mi někdy v životě těžko, mám se, díky nim, kam vracet.

Pro mě jste symbolem, že stárnout se dá s noblesou a grácií, jak to vidíte vy?

Tak to děkuju, to je od vás moc milé. Stárnutí je dřina. A do určité míry i zábava. A někdy to zase až taková sranda není. Člověk se musí naučit hrát s kartami, které mu osud rozdal. A každý si to musí prožít po svém. Recept na bramboračku taky není jediný správný, každý má ten svůj.

Přesto, co je podle vás pro udržování vnitřní svěžesti důležité? Někdo je nabručený už v padesáti a další je třeba v osmdesáti tak pozitivně nastavený, že je s ním radost být…

Řekla bych, že je dobré se těm věčně naštvaným vyhnout a být s lidmi, se kterými je vám dobře. A někde jsem také četla, že ve stáří by se měl člověk naučit být sám se sebou. Což mi přijde důležité. Nebát se samoty, protože i ta může být osvobozující. Nenechat si vnutit myšlenku, že nějaký způsob života je ten jediný správný. Každý by si měl najít svou cestu. A pokud se ptáte na tu mou, tak děkuji svému tělu, že mi slouží, a starám se o něj, jak nejlépe dovedu. Mám ráda lidi a jsem ráda na světě, protože je i krásný. A jsem šťastná na jevišti a před kamerou. Jiný univerzální recept pro všechny bohužel neznám. Jen snad na vánoční cukroví, v tom jsem hodně dobrá!

Před lety jste se odstěhovala na okraj Prahy, stranou od ruchu velkoměsta, byl to záměr?

Nebyl. Jen souhra okolností. Měli jsme hezký dvoupokojový byt a chtěli jsme „dveře navíc“. Jenže tehdy, v počátku devadesátých let, byla snazší cesta pořídit si pozemek a domek. A zjistili jsme, že nám je na okraji Prahy dobře. Že máme vše, co nabízí Praha, i bydlení blíž přírodě. Mám to tak stále. Miluji Prahu i život se zahrádkou.

Sportujete?

Chodím! A také pravidelně a ukázněně cvičím s mojí kamarádkou Petrou Špindlerovou jógu, hýbat se člověk musí.

Vím o vás, že nejste příznivkyně estetických zákroků, jak o sebe pečujete?

Proti estetickým zákrokům nic nemám. Jen to není cesta pro mě. Samozřejmě, že o svou pleť pečuji. Kvalitní kosmetika, pitný režim, spánek a smích. A pak už si jen držím palce!

K herectví vás to táhlo odmala? Jaká jste byla jako dítě? Tipla bych si, že třídní komediant jste zrovna nebyla…

Že bych byla extrovert, co se rád předvádí, to zrovna ne, ale byla jsem dítě, které mělo rádo pozornost. Chtěla jsem, aby mě někdo poslouchal a vnímal. Stát v zadní řadě nebylo nic pro mě. Ale na herectví jsem hned nemyslela, chtěla jsem být lékařkou a věnovat se genetice, případně učitelkou, protože jsem měla obrovské štěstí na profesory, na které vzpomínám s vděkem a láskou. Ale herečkou jsem ráda a určitě nelituju.

Na podzim uvede Česká televize nový seriál Ratolesti, kde hrajete po boku Anny Geislerové. Ústředním tématem příběhu jsou drogy. Máme se na co těšit?

Myslím, že ano. Příběhy, které se tam odvíjejí, mohou potkat kohokoli. Představuji matku postavy, kterou skvěle hraje Aňa. Nechci moc prozradit, snad jen to, že jejich postoj k narkomanům je zcela odlišný. Diváci se mohou rozhodnout, který je ten jejich. Příběh jim přinese dost materiálu k přemýšlení.

A jaká maminka jste byla vy? Benevolentní, nebo spíše důsledná?

Moji kluci to měli složitější v tom, že jsem svoje povolání dělala prakticky nepřetržitě, takže se museli srovnat s tím, že mě mají někdy málo a někdy zase až moc. Ale vždycky věděli, že se na mě můžou spolehnout. Nevím, jestli jsem byla dobrá či špatná máma, ale v každém případě milující. To je asi ta nejpřesnější odpověď, kterou mám. Určitě jsem udělala chyby a jen můžu doufat, že jim neublížily.

A teď, když jsou dospělí, máte hezké vztahy?

Máme. Vyrostli z nich dobří lidé, na které jsem hrdá. Mohu se spolehnout, že kdykoli potřebuji, mám jejich ruku na zádech.

Umíte si představit, že byste s nimi jela třeba na dovolenou?

Proč ne. Zatím ale máme o dovolené každý jinou představu.

Při práci se setkáváte i s nejmladší generací herců. Jací z vašeho pohledu jsou? Doba je dnes hodně uvolněná, přistupují k vám spíše s úctou nebo mezi vámi panují přátelské vztahy?

Vlastně jsou jako my. Jen ve zcela jiných okolnostech. Vše kolem herectví se velmi změnilo. A je zbytečné definovat, co je lepší či horší. Je to prostě jiné. Jsem součástí divadelního spolku Kašpar. Mnoho let jsem se mohla dívat, jak se čerství absolventi DAMU vyvíjejí ve vynikající herce, jak každý jde svou vlastní uměleckou cestou. A učila jsem se jinému pohledu na svět. Mám je moc ráda a na jevišti jsem s nimi v bezpečí a šťastná. Stále si vykáme. Jsme přátelé, respektujeme jeden druhého. Na své generačně mladší kolegy mám asi štěstí.

Když jsme u divadla, vy nejen hrajete, ale pustila jste se i do produkce představení o malířce Toyen. Jak byste jej přiblížila člověku, který o ní mnoho neví?

Toyen byla žena–umělkyně, která v sobě nesla více otazníků než odpovědí. Zanechala po sobě přenádherné obrazy, které pro mě v době totality byly jako pro někoho Beatles. Ukázaly mi, že existuje úplně jiný svět, který oplývá nezměrným množstvím barev a tvarů a existujících i neexistujících věcí a bytostí… To představení vzniklo z velké lásky a já na něj tímto všechny upřímně zvu. Přijďte se podívat a posuďte sami.

Učila jste rétoriku, netrhá vám občas uši, když slyšíte z médií různé nepravosti, krajové či nespisovné výrazy?

To je spíš legrační, ale pokud to není přehnané, moc to neprožívám. Víc mi vadí zbytečná vulgarita a nadužívání některých slov. Všimněte si například, že dnes je všechno napříč – napříč politikou, napříč zaměstnáním… Přitom máme tak bohatý jazyk!

Do něj se ovšem v poslední době vkrádá čím dál více cizích slov, především z angličtiny. Zvládne je vstřebat?

Tak pro některé výrazy ani česká slova nemáme. Když se můj mladší syn, který je ajťák, (vidíte, zrovna krásný příklad) nedávno bavil se svým kolegou, nerozuměla jsem jim ani slovo. Kdyby mluvili o mé vraždě, dál bych tam seděla u své kávy a jen se usmívala… Ale když si budete povídat třeba o umění a chcete vyjádřit své dojmy, tam jistě bohatost češtiny využijete.

Takže nejste zastáncem názorů, že nás příval angličtiny zahltí…

Netroufám si odhadovat, co bude, ale myslím, že když je něčeho příliš, lidé se intuitivně začnou vracet k něčemu, čeho je málo, takže bych se nebála, že jednou budeme všichni jenom „cool“. Síla slova i češtiny tu bude pořád.

Byla jsem éro! Na hlavě úplný afro a v hlavě jenom kluky a muziku. Jitka Zelenková slaví 75