Hlavní obsah

Očima padesátky: A co pod peřinou schováváte vy?

Foto: ilustrace Lenka Samešová
8. 11. 2021

Listopad je jako koprovka. Buď ho nenávidíte, nebo milujete. Copak dny líbivého zlatopádu! Takové má rád každý. Ale co listopad vlhký a zalézající – on za límec, my za kamna? Já patřím do obou fanklubů – zlatopádu i mokropádu. Tenhle čas se mi zkrátka líbí, protože poprázdninový frmol dávno skončil a ten předvánoční ještě nezačal.

Článek

Nastalo vzácné období prosté výčitek, že bych místo čtení měla někde šlapat na kole (nebo vodu), případně šůrovat byt, aby se Ježíšek nezamotal do pavučin. A taky konečně můžu pít svařák a grog a přemýšlet, jaké jiné dobroty by mě ještě mohly zahřát. Že to dokáží určité druhy koření, vím. Ale mlsný jazýček to dokáže zařídit i jinak.

Ten můj si oblíbil kysané zelí. Když rodiče kdysi dávno koupili chalupu na Vysočině, měli vizi, že oni, tvorové skrz na skrz velkoměstští, budou o víkendech vést život venkovských předků. Prostý, skromný a bez výdobytků civilizace. Dnes máme na chalupě ústřední topení, garáž a wifinu. Ale něco z toho snu přece jen zůstalo. Nejlepší kysané zelí, jaké jsem kdy jedla. Rodiče totiž našli po bývalých majitelích v kredenci recept a na půdě zelňák rozměrů silážní věže. Od té doby rok co rok krouhali a nakládali. Za ta léta jsem si na chuť „našeho“ zelí tak zvykla, že jiné už nechci. Tak jsem holt musela jednoho dne převzít štafetu, vykasat nohavice a dát se do díla. Dost jsem se u toho zapotila, takže mohu zodpovědně prohlásit, že kysané zelí je zahřívací potravina číslo jedna. Ale na paty mu šlapou kynuté buchty. Za to může pro změnu mlsný jazýček mého syna. Natolik si je oblíbil, že se chtěl naučit je péct, aby nebyl závislý na mně. I takovou podobu může mít dospělost…

To odpoledne, kdy jsem syna zasvěcovala do tajů kynutého těsta, bylo jedno z nejhezčích, jaké jsme spolu v posledních letech zažili. Z trouby vycházelo příjemné teplo a mě hřála mateřská láska, když jsem sledovala mužné ruce ponořené do díže. A také pýcha, jak je syn samostatný a ohleduplný, když nechce, abych kvůli němu strávila zbytky svého mládí (teď už domnělého) u sporáku. Pravda ale spíš je, že než by se dočkal buchet od maminky, radši si je uklohní sám. A zahřívací jídlo do třetice? Čokoláda. A vůbec nemusí být s chilli. Stačí, když si s ní vlezete pod peřinu. Jestli tam už na vás někdo čeká, nechám na vás, milé děti. To už je totiž jiná pohádka.

Další fejetony Lucie Šilhové si přečtete v jejím blogu Očima padesátky. Anebo si běžte upéct pravé kynuté buchty s mákem.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek