Andrea (47): Vím, jaké to je, když vám rakovina změní život

Rakovina. Jediné slovo a kolik strachu, bolesti a lidských osudů v něm je. Málokdo by v tomto onemocnění hledal něco pozitivního. Vždy to s sebou nese změnu, a někdy to pacienta nasměruje i k něčemu dobrému, co je přínosné i pro okolí. Nevěříte? Příkladem může být životní příběh Andrey Novákové z Brna.

„Asi bych se měla představit. Je mi 47 let a jsem šťastná máma, manželka, žena, která dostala možnost se opravdově zamyslet nad svým životem a hodně toho pochopit. Šťastná a spokojená jsem se mohla zdát svému okolí i zhruba před třemi lety. Kdybyste se dívali zvenčí, viděli byste ženu, která má v životě všechno, co si může přát – krásnou a zdravou dceru, starostlivého manžela, pro kterého je rodina na prvním místě, cestování po světě, práci, která je jí i potěšením. Co ale bylo uvnitř?„ ptá se Andrea.

Její život běžel ze dne na den takovou rychlostí, že zapomínala sama na sebe. Jednoduše plnila vše, co se od ní očekávalo. S odstupem dnes ale může říct, že věty, které tehdy začínaly slovem „Až...“, byly ty nejzbytečnější v jejím životě. „Asi by to tak zůstalo dodnes, kdyby nepřišel ten největší šok a zkouška. Moje životní cesta dorazila ke křižovatce, za kterou jsem neviděla. Až teď můžu říct, že za ní je cesta, která mě baví daleko víc než ta předchozí," vzpomíná.

Pár měsíců po 45. narozeninách začala Andrea pociťovat větší únavu než jindy a zašla k lékaři. Myslela, že má poprvé v životě angínu. „Jsem hodně aktivní člověk, mám opravdu rychlé tempo a v té době jsem se cítila nějak jinak. Přičítala jsem to náročnému období, kdy jsme se doma několik měsíců starali o manželovu devadesátiletou babičku 24 hodin denně. Bohužel pak dostala zápal plic a zemřela."

Přesně o dva měsíce později se dozvěděla, že má rakovinu. Podle výsledků biopsie byl nález tak velký a tak špatně umístěný, že ho nebylo možné operativně odstranit. Začal boj s časem, hledalo se, jak nastavit léčbu.

„Moje léčba nebyla ambulantní, nestačilo docházet do nemocnice, ale musela jsem tam ležet. Nebylo to snadné pro mě, ani pro mou rodinu. Dceři bylo patnáct, byla ve druhém ročníku cizojazyčného gymnázia. Místo, aby po škole šla s kamarády, chodila za mnou každý den do nemocnice, lehla si ke mně, povídaly jsme si a užívaly si své přítomnosti. Byly to krásné, ale i velmi dojemné chvíle. Co musela cítit vedle své mámy, která se fyzicky měnila, byla na umělé výživě a s morfiovými náplastmi," vrací se ve vzpomínkách.

Po jejím odchodu Andrea plakala. „Nechtěla jsem o ni přijít a hrozně jsem se o ni bála. Nemoc narušila chod celé rodiny a domácnosti. Muž musel vše řešit sám a navíc často jezdil do zahraničí. Nevím, kde se v takových životních momentech bere naděje, víra, vytěsnění objektivní pravdy. Ale já jsem věřila, že se uzdravím."

Nejhorší pro Andreu nebylo to, co musela vydržet ona sama, ale to, že se z její nemoci psychicky zhroutila dcera. „Jak jsem měla pomoci dítěti, které mělo částečně vztek i na mě a ptalo se, proč TO muselo potkat právě nás a co bude dělat beze mne. To byly nejtěžší a nejsilnější momenty," vypráví dnes už usměvavá žena a vypráví dál o tom, že v tu chvíli se v ní cosi změnilo.

„Dala jsem si slib, že tohle všechno, co jsem prožila, zúročím. Že budu víc poslouchat sebe, své potřeby, a že si vytvořím nové hranice, abych ten vybojovaný čas prožila jinak a snad i lépe. A když jsem se zamýšlela nad tím, co jsem během nemoci nejvíc potřebovala, byl to jednoznačně pocit, že na to nejsem sama," vysvětluje. A od toho byl už jen kousek k projektu „Nebýt na to sama“. Ten teď předkládá ženám, které rakovina ze dne na den zbaví aktivního života a pošle mezi zdi nemocnice.

Když se vrátila do normálního života, chtěla nejen poděkovat lékařům, ale udělat i něco pro ženy, které prožívají podobný osud. Začala módní přehlídkou, jejíž součástí bylo i předvedení paruk bývalými i současnými pacientkami. „Energie, která z nich šla, mě tak nadchla, že jsem chtěla dál pokračovat. A tak vznikl projekt Nebýt na to sama, který se aktuálně zapojil do soutěže Magistrátu města Brna s názvem Dáme na vás, ve které hlasují do konce listopadu obyvatelé Brna," popisuje Andrea, jakým směrem se po léčbě začaly ubírat její kroky.

Cíl projektu je jasný – usnadnit ženám onkologickou léčbu v Brně a okolí a pomoci jejich rodinám to celé zvládnout. Nemusí být samy na své pocity, projekt by jim mohl pomoci hned v několika směrech. Spolu s nemocí jdou bohužel často ruku v ruce i problémy v práci, v partnerském životě, člověk musí mnohdy upravit svůj životní styl. Ale také začne řešit otázky sociální či právní. S tím vším by měl projekt pomoci.

Projekt dostává nový rozměr v současné době, kdy karanténa odstřihla od běžného života i onkologické pacienty, kteří se léčí ambulantně. Nemohou se scházet se svými přáteli a mohou se cítit opuštění.

Věra se stará o postiženou dceru, sama prodělala rakovinu.