Hlavní obsah

Češky současnosti i historie, které si zaslouží vyznamenání

Foto: JAN SCHEJBAL / MAFRA / Profimedia, Vrabec Jan / ČTK, Profimedia.cz
28. 10. 2021

Dagmar Burešová či Františka Plamínková, na druhé straně také Lucie Bílá či Petra Kvitová. Tyto čtyři dámy v minulosti obdržely z rukou prezidenta státní vyznamenání, nebo byly oceněny in memoriam. Kromě nich bylo za téměř 30 let vyznamenáno ještě 150 žen. A 730 mužů.

Článek

Druhý rok po sobě se odsouvá ceremoniál předávání státních vyznamenání. Zatímco vloni to bylo kvůli pandemické situaci, letos je to kvůli zdravotnímu stavu prezidenta Miloše Zemana. Ten se rozhodl slavnost přesunout na 1. ledna 2022. A zatímco v Poslanecké sněmovně usedne rekordní počet žen, neděláme si iluze, že by si rekordní počet žen převzal ocenění.

Od roku 1994, kdy se česká státní vyznamenání udílejí, je získalo pouze 154 žen z celkového počtu 884 oceněných. Není to málo? Je. Vždyť nejen v historii, ale i v současnosti máme mnoho dam, které by si zasloužily veřejně ocenit! Vybrala jsem proto pět žen z různých odvětví, které ostatní v dobrém slova smyslu převyšují. Jejich práce přesahuje hranice naší země, mnohdy získaly různá ocenění v cizině, na to nejvyšší české však ještě nedošlo. A to je škoda.

Eva Jiřičná (*1939)

Jejími nejbližšími spolupracovníky jsou kov, sklo a beton a zatímco v Česku při zaslechnutí jejího jména moc lidí nezbystří, ve světě, zejména ve Velké Británii, je to jinak. Rodačka ze Zlína vystudovala architekturu na ČVUT a po okupaci v roce 1968 jí bylo zapovězeno vrátit se do vlasti. Zůstala v Británii, kde začala pracovat jako architektka.

Proslavila se zejména projektováním londýnských a newyorských interiérů obchodních domů a butiků, nám bude bližší třeba interiér Tančícího domu v Praze, Oranžérie v Královské zahradě, Kongresové centrum ve Zlíně či rekonstrukce kostela sv. Anny, dnes známá jako kulturní centrum Pražská křižovatka.

Foto: JAN SCHEJBAL / MAFRA / Profimedia

Po srpnu ’68 musela zůstat ve Velké Británii, do rodné země se vrátit nemohla

Vítězslava Kaprálová (1915–1940)

Když zadáte její jméno do vyhledávače, moc toho nenajdete, pravděpodobně proto, že zemřela velice mladá. To jí však neubírá jedno prvenství: do našich dějin se zapsala jako první dirigentka, navíc po sobě zanechala více než čtyři desítky skladeb. Mimochodem, první napsala už v devíti letech. Vystudovala konzervatoř v Brně, pak odjela na studia do Paříže.

Učila se u těch nejlepších, ať už to byl Charles Munch (1891–1968), nebo Bohuslav Martinů (1890–1959), s nímž ji pojilo hluboké přátelství. Nakonec se v roce 1939 provdala za Jiřího Muchu (1915–1991), syna známého malíře Alfonse Muchy. Zemřela o rok později na tuberkulózu. Dodnes je jednou z nejhranějších skladatelek u nás i ve světě. V roce 1946 jí Česká akademie věd a umění udělila členství in memoriam.

Foto: ČTK

Vítězslava Kaprálová zemřela v pouhých pětadvaceti letech, přesto patří k nejhranějším skladatelkám u nás i ve světě

Tereza Maxová (*1971)

Pro někoho je to jen topmodelka, která ještě před revolucí prorazila ve Francii v modelingu. Jenže ona nikdy nebyla „jen“ modelka, ale své popularity i peněz dokázala využít pro dobrou věc. Před pětadvaceti lety založila organizaci Nadace Terezy Maxové dětem, jejímž hlavním cílem je pomáhat dětem v ústavní péči a zastání najdou i týrané ženy či ty, které žijí v azylových domech. Ačkoli u nás v roce 1996, kdy nadace vznikla, už fungovaly jiné neziskové organizace (Člověk v tísni, Nadace Olgy Havlové), dá se zcela jistě považovat za první filantropku mezi českými celebritami.

V roce 2016 byla oceněna v rámci benefičního večera Starlight Gala, který pořádá mezinárodní organizace Starlight Children’s Foundation, jejímž hlavním cílem je podpora mladých lidí ze sociálně slabšího prostředí: z rukou Antonia Banderase (61) obdržela cenu za dlouhodobou charitativní práci. Medaile Za zásluhy by jí jistě slušela, ovšem od současného prezidenta, který se nechal slyšet, že neziskovky jsou pijavice státu, se jí asi nedočká.

Foto: Profimedia.cz

Tereza Maxová je jedna z prvních filantropek v Česku, nadaci založila v roce 1996

Věra Heroldová Šťovíčková (1930–2015)

Pocházela z dělnické rodiny, kde nebylo peněz nazbyt. Přesto si vydobyla, že vystuduje gymnázium, i když si na něj bude muset sama vydělat. A urputnost a snaha bojovat za dobrou věc jí vydržely celý život. Ještě při studiích se přihlásila na stáž do Československého rozhlasu a už tam zůstala. V roce 1959 byla dokonce vyslána do Afriky, protože jako jediná uměla jazyky a byla ochotná na tento kontinent odcestovat. Službu v rozhlase měla i 20. srpna 1968. Po obsazení vojsky Varšavské smlouvy byla součástí týmů, které vysílaly z tajných pracovišť.

Pak pracovala v Náprstkově muzeu, kde se seznámila se svým budoucím mužem Erichem Heroldem (1928–1988). Špatný kádrový posudek ji brzy odsoudil k povoláním, jako je prodavačka v trafice či uklízečka. Díky znalosti jazyků začala v 70. letech (i se svým mužem) překládat knihy, které ovšem nikdy nevyšly pod jejím jménem. Později se pohybovala v disentu a podepsala Chartu 77.

Foto: Vrabec Jan, ČTK

Věra Heroldová Šťovíčková dostala po revoluci nabídku vrátit se do rozhlasu. Odmítla s tím, že ta místa už patří jiným. Do konce života překládala, její skvělou práci ocení mimo jiné milovníci slavných detektivek

Elena Gorolová (*1969)

Dostala se mezi 100 nejvlivnějších žen podle BBC, na pozvánku na udílení státních vyznamenání však stále čeká. Pochází z Ostravy, kde před revolucí pracovala jako dělnice, a má dva syny. V den narození toho druhého se také rozhodlo o tom, že další děti mít nebude: lékaři jí totiž při císařském řezu provedli nedobrovolnou sterilizaci. Na začátku 90. let zjistila, že není jediná, že sterilizace žen zejména romského původu byla za socialismu běžná praxe. Začala se o problematiku více zajímat a dostala se k organizaci Vzájemné soužití, kde potkala ženy, které si prošly tím samým.

Brzy se stala jejich hlasem a o problému mluvila nejen u nás, ale i na půdě OSN. V roce 2009 se česká vláda omluvila, že zejména v 70. a 80. letech 20. století k nedobrovolným sterilizacím skutečně docházelo. A jako satisfakci letos v červnu poslanci schválili zákon, který přiznává finanční odškodnění ženám, jež kvůli lékařské a státní zvůli přišly o právo rozhodovat samy o sobě.

Foto: Profimedia.cz

Elena Gorolová při druhém císařském řezu podstoupila nedobrovolnou sterilizaci, bylo jí řečeno, že to je normální. Později se stala mluvčí všech žen, které postihl stejný či podobný osud

Komu byste státní vyznamenání udělili vy? Připomeňte si i ženy, které se staly tváří listopadu 1989!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek