Dítě a pes - jde to dohromady?

Obecně vzato se dítě v každém věku díky psovi učí odpovědnosti, pochopí, že zvíře není hračka, a získá k němu přirozený přístup. To je pak výhodou i v různých situacích - děti zvyklé na psa z domova se jich pak ani venku nebojí, a lépe se dokážou chovat tak, aby v přítomnosti cizích zvířat nevyvolávaly nebezpečné situace nebo se do nich nedostávaly. Navíc je pes zdrojem zábavy, přispívá k celkové atmosféře rodiny, děti se k němu můžou uchýlit jako ke kamarádovi, který je jim příslovečně věrný, a k němuž se můžou obrazně i doslovně přitulit, když je něco trápí.

V každém případě je důležité být obezřetní při výběru plemene. Rozhodně není nejlepší nápad pořídit si některé z bojových nebo jinak geneticky agresivních plemen, byť jsou v současnosti přes mnohé varující případy stále v módě. Jistě mají do značné míry pravdu ti, kteří tvrdí, že i u nich záleží především na správném vedení a výcviku, a poukazují na konkrétní zkušenosti, podle nichž jsou to domácí miláčkové a ochránci dětí. Riziko tu ale vždy je, navíc tento typ psů - kam ovšem patří celá řada plemen - vyžaduje jednoznačnou autoritu.

Ale vezměme to popořádku.

Pokud máme doma psa a do rodiny přichází vytoužený potomek, je důležité posoudit, zda náš zvířecí přítel není příliš agresivní, „nervní", nevyzpytatelný. A v každém případě počítat s tím, že pes může zpočátku na miminko žárlit.

Případy, kdy pes napadl děti svých pánů, jak se o nich občas dozvíme z médií nebo ze svého okolí, vyznívají děsivě. Naštěstí jsou to výjimky, které vesměs potvrzují to, co již bylo řečeno: jedná se o zvířata, která dřív nebyla na děti zvyklá, nebo patří geneticky k agresivním plemenům, případně majitelé dostatečně nezvládli soužití dětí a psa a podcenili možná rizika. Ale pokud je na všech stranách vše v pořádku, povětšinou pes pochopí, že malý človíček je novým členem „smečky", a zaujme k němu ochranitelský postoj.

I tak je třeba, hlavně v období, kdy se z miminka stává batole a poté chodící smršť a zkáza, dávat na ně na oba mimořádný pozor. Pes se může leknout neobvyklých pohybů, nemusí mít svatou trpělivost s projevy pro malé děti tak typickými - štípání, kousání, mlácení čímkoli o cokoli apod. Nutné je důsledně napomínat oba, pokud se vůči druhému zachovají „negentlemansky".

„Měli jsme jezevčíka, který byl typicky chytrý, ale paličatý, náladový, prostě samorost. Když jsme pak měli malé děti, dbali jsme na to, aby ho netrápily, ale stejně se jim vyhýbal, jak mohl. Schovával se před nimi a vyčítavě na nás koukal, jako by říkal: Proč mi takhle narušujete domácí klid. Když povyrostly, už byli největší kamarádi," vypráví Kateřina H., která má psy po celý život.

Přinést si domů štěně je jistě radostná a zábavná událost. Děti ale musejí co nejrychleji pochopit, že to není hračka a nadšené muchlování musí mít své meze. Opět je důležitý výběr. Pokud chcete, aby vám potomci (třeba až o několik let později) pomohli s venčením, těžko je můžete pustit v sedmi, nebo i dvanácti letech samotné ven s dobrmanem, i kdyby byl sebelépe vycvičený. „Pejskaři" dobře vědí, že chyba nemusí být na vaší straně, ale stačí potkat nevycvičeného agresivního psa, a malé dítě pak celou situaci zvládne těžko. Nebo když narazí se psem na hárající fenu - to pak často i vycepovaní jedinci zapomínají na výcvik a vyrazí za „voláním hormonů".

Obecně vzato bývají méně agresivní a vůči dětem trpělivější fenky. Doporučovat konkrétní plemena je na pováženou - leckteří majitelé jakéhokoli psa vám odpřisáhnou, že právě ten jejich byl nebo je tím nejtrpělivějším milovníkem a ochráncem dětí, naopak další příslušníci vyhlášeně klidných a nekonfliktních plemen poukazují na problémy. „Říká se, jak vzteklí bývají například knírači a teriéři. Přitom je mezi nimi strašně moc mimořádně klidných, hodných a trpělivých, zkrátka vhodných pro rodiny s dětmi," konstatuje veterinář Martin Přibyl. Zároveň varuje rodiny, kde jsou malé děti, aby si brali zvířata z útulků. „Je to určitě bohulibé, ale je třeba mít jistotu, že to zvíře nebylo týrané, že nemá špatné nebo žádné zkušenosti s dětmi. To je pak riziko, za které ten pes nemůže. Samozřejmě bývají v útulcích i takoví, kteří se prostě ztratili a žili třeba i předtím v rodině a jsou zvyklí na děti. To je ale třeba si vyzkoušet, což často při výběru není možné," uvedl.

Před samotným pořízením pejska je také dobře vědět, zda nikdo z rodiny nemá na psí srst alergii. Což lze běžně preventivně otestovat.

Dostáváme se k situaci, kdy dorůstající dítě, případně už v pubertě, začne takhle škemrat. Nejčastější námitkou bývá: „My nemáme čas, tebe přestane bavit, a kdo s ním bude chodit ven?" Faktem je, že nelze odpovědnost nechat výlučně na dítěti. Na péči by se měli podílet všichni, i když logicky nejvíc ten, kdo si štěňátko prosadil. „Nemá smysl pořizovat dítěti psa jako ústupek s tím, že předem očekáváte, jak dojde na vaše slova a na psa nebude mít nikdo čas. Pokud víte, že vás procházky nebaví, nemáte se psem zkušenosti, a má to být jenom takový dáreček, raději se do toho nepouštějte. I když by se váš potomek choval sebeodpovědněji, někdy bude zapotřebí i vaší pomoci, musíte počítat s tím, že bude mít do budoucna další zájmy a času čím dál tím méně. Takže pokud se neshodnete jako rodina a nemáte zahradu, raději to vzdejte," upozorňuje Karel Honzl, který pracoval v útulku. „Celá rodina je pak naštvaná a vystresovaná, neví, jak se psa zbavit. Prostě pravý opak toho, jak to má být - aby pes rodinu pomáhal stmelovat, byl pro ni novým přínosem," dodává.

Na druhé straně, pokud dobrovolně souhlasíte, může se to vše pozitivní povést. Je ale třeba, aby váš potomek věděl, že například neexistuje varianta se psem nejít, pokud to slíbil, všichni musí psa vychovávat jednotně, k základní kázni.

Správná výchova vyžaduje autoritu. Proto musí být jednotná, musí se naučit poslouchat i vašeho syna či dceru. „Psi mají často přirozenou tendenci poslouchat více muže než ženy a než děti, spíše dospělé. O to víc je nutné, pokud ho mají na starosti občas i samy děti, aby i od nich respektoval základní povely, bral je vážně," zdůrazňuje David Jílek, který se dlouhodobě zabývá kynologií. Jak podotýká, nejhorší je, když má zvíře respekt jen z některého člena rodiny a ostatní neposlouchá. Vede to mimo jiné k tomu, že se jim pak s ním ani nechce chodit ven. „Většinou si to ale lidé způsobují sami tím, že nejsou důslední. Když pes něco provede, případně je pokárán, tak by ho ostatní neměli konejšit. Musí si uvědomit, co mu projde a co ne. Proto by se na základní výchově měly podílet i děti - to znamená hlavně motivovat a odměňovat za poslušnost, rezolutně dávat najevo kritiku, když něco provede," konstatuje David Jílek.

Právě odměňování považují kynologové za prioritní. Pamlsek je dobré mít vždy po ruce, ale používat ho skutečně jen za odměnu. Naopak, co se týče trestů, nemá se pes bít především rukou nebo vodítkem. Účelné jsou noviny - těmi mu nezpůsobíme bolest, ale už samo šustění papíru vnímá velmi nelibě.