Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Nechce se mnou bydlet. Má to budoucnost?

Foto: Viachaslau Govorkov, Shutterstock.com

Ona chce usínat každý večer v náruči svého milého, jemu stačí vidět se jednou za týden. Má takový vztah budoucnost, nebo vůbec smysl? Když jsou navíc ve hře jeho a její děti?

Článek

Hana (40) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz:

„Vážený pane Hausmanne, často si z vašich odpovědí beru ponaučení, a tak bych byla ráda, kdybyste mi odpověděl na můj dotaz. Jsem matka samoživitelka. Avšak samostatná, finančně nezávislá (ne příčinou mých bývalých mužů) s bezvadnými dětmi (9 a 16). Mám přátele, práci, která mě baví, a užívám si čas sama se s sebou. Je mi čtyřicet a život začíná! Ale...

Po delší době dobrovolné samoty mám partnera. Muže podle mých představ. Sportovec, 46 let, s koníčky a jako bonus s jednou dcerou (7 let), téměř stejně starou, jako je ta moje, a holky si padly do noty. Ve spoustě věcech si rozumíme a povahově jsme si sedli.

Co je náš problém, je nedostatek času. Muž buď pracuje v režimu dlouhý a krátký týden, nebo je s dcerou, takže víkendy jsou vzácné. Občas u mě přespí. Protože jsem neviděla smysl vídat se takhle málo, s partnerem jsem se rozešla. Jenže on se po nějakém týdnu objevil. Už jsme se rozešli několikrát a několikrát zase dali dohromady. Důvod z mé strany je stále stejný, a to čas.

Naťukla jsem i společné bydlení. U mě v bytě by to šlo. Muž ale o společném soužití nechtěl uvažovat, možná někdy v budoucnu, ale kdo ví. Řekl mi narovinu, že má rád svoje pohodlí ve svém bytě a chce tam mít zázemí pro dceru. Prý pokud by se ke mně nastěhoval, jeho dcera by byla odstrčená, a byl by více s mými dětmi.

Tomu právě ale nerozumím. Pokud chce dceru vídat častěji, ať pro to něco udělá, a nemá ji jen jednou za 14 dní. Chápu, že mu tato pohodlná forma vídání se vyhovuje, ale já potřebuji cítit, že k někomu patřím. Samota mi nevadí, ale vadí mi být s někým, a přesto sama. Myslíte, že se partner může v tomto změnit?“

Vážená paní Hano,

partner se v tomto změnit nemůže – to by se už dávno změnil. Tím bych mohl považovat dotaz za zodpovězený, pojďme se však dobrat k tomu proč. Bohužel neuvádíte podstatnou okolnost, a to vzdálenost, která vás oba od sebe dělí – když se tedy většina možností vašich setkání scvrkává na víkendy, přičemž váš partner má skoro pořád volný kvartýr. Jako byste se vy zdráhala vypravit se za ním a on musí hezky za vámi.

Navrhla jste sestěhování se k vám do bytu. Zkuste se ale vžít do jeho situace – bude přivandrovalec u cizích (i když vy to tak brát nebudete), dcera přestane být princezničkou ve svém pokojíčku, o každou maličkost se budou doprošovat, partner zahodí své původní okolí…

Má on s dcerou vyměnit svůj domov za to, že se někde stanou věčnými hosty? Ke všemu v bytě, kdyby aspoň ve velkém domě (nepíšete, že máte 6+1), takže moc svých skříní s věcmi, hudebními nástroji a sportovními potřebami by si s sebou přinést nemohli. Logický je i partnerův argument, že kdyby bydlel u vás, byl by více s vašimi dětmi než se svou dcerou. Nechápu, proč píšete: „Tomu právě nerozumím“. Svou holčičku vídá zřejmě dle nařízení soudu jednou za 14 dní a psychologicky by mu každodenní styk s cizími dětmi přišel jako její odstavení ještě o kolej dál.

Nová partnerství rozvedených lidí jsou velmi obtížná právě kvůli dětem. Říká se tomu nevyřešená minulost. Nevím, jestli to vůbec vyřešit jde, kam se podívám, tam to právě kvůli dětem hoří. A to vaše děti ještě nedospěly do věku, kdy si vás začnou nárokovat a přetahovat se o vás s partnerem, kterého budou považovat za nechtěného konkurenta v boji o matčinu přízeň, lásku, energii, peníze a čas.

S kartami, které máte (oba) v rukou, se vysoká hra zvaná „plnohodnotný vztah“ dá těžko nahlásit. Když už se vyjadřuji „po mariášnicku“, s tímhle listem se nechá tak akorát utéci do betla. Ten se dá v nejhorším i prohrát.

Jak vypadá normální vztah dvou lidí ve vašem věku a vaší situaci? Občasné milenecké schůzky a krátké výlety. To je ale prakticky váš současný status quo, který vám nevyhovuje. Nejspíš nepřestanete žehrat na málo investovaného času ani nenabudete chybějícího pocitu, že někomu doopravdy patříte. Jenže vy patříte dětem, a proto se vám nedaří patřit někomu jinému. Patřit „na druhou“ jde jen v manželství.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama