Článek
Paní Kateřina by ráda, aby její muž opět našel odvahu řídit auto. Proto na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz napsala tento dopis:
Pane Hausmanne,
moc bych vás chtěla poprosit o radu, já už nevím, co zkusit. Manžel měl bohužel před rokem nehodu v autě. Naštěstí se nikomu nic nestalo, tedy účastníkem nehody byl jen on sám - narazil do svodidel ve vesnici, kde to zná, a spadl z takového kopečku dolů. Auto bylo na odpis, ale on měl štěstí v neštěstí, měl „jen“ naražená záda a zlomenou ruku. Takže to celé dopadlo vlastně dobře. Ale od té doby odmítá sednout do auta nejen jako řidič, ale i jako spolujezdec. Pokud někam chceme jet, tak jedině vlakem nebo autobusem. Cestu autem zcela odmítá. Již byl u psychologa, bral antidepresiva, mnohokrát jsme o tom spolu mluvili, ale nejenže se to nelepší, ale poslední dobou se úplně uzavírá do sebe. Mám o něho strach. Jak se k němu mám chovat, jak mu mám pomoci, co byste dělal vy? Děkuji moc. Kateřina
Vážená paní Kateřino,
vaše úvodní poznámka, že už nevíte, co zkusit, a tak píšete mně, mne staví do zodpovědné situace poslední instance, za kterou už nikdo nestojí. O jedné ale ještě vím – čas. Nepodceňujte jeho sílu. Tu ale dovedou využít jen lidé s dostatkem trpělivosti.
Váš manžel si zřejmě uvědomil (tedy jeho podvědomí), jak málo má člověk osud ve vlastních rukou, když jede autem. Bohužel má objektivní pravdu, a tu nelze vyvrátit žádnými „logickými“ argumenty. My, co se takzvaně nebojíme do auta vlézt, podstupujeme určité (předem podvědomě prokalkulované) riziko. Zvažujeme, zda nám za to ono riziko stojí, a když např. zjistíme (zdůrazňuji – podvědomě!), že na jedné straně riskujeme s pravděpodobností 1:100 000 těžké zranění či smrt, ale na druhé straně získáme půl hodiny času navíc (na sbírání hub), naše podvědomí vyhodnotí riziko za přijatelné a podstoupíme jej. To je ovšem podvědomí, které se ještě nespálilo čili v tomto výpočtu nezklamalo.
To popálené provádí tento kalkul mnohem opatrněji, protože už ví, jak bolí zlomená pánev, a protože už poznalo, že ani těch 1:100 000 nezaručuje bezpečí. Z nehody, jakou měl váš manžel, se lidé oklepou různě. Ti nejotrlejší (automobilní závodníci, váleční letci…) sednou do auta či do letadla ještě v sádrovém krunýři, ti opatrnější už nikdy v životě. Váš manžel by s vysokou pravděpodobností kvůli něčemu důležitému, třeba záchraně vašeho dítěte, do auta sedl, nedělní bábovka u tchyně mu však za ten risk nestojí.
Antidepresiva dnes bere každý druhý, z toho žádnou velkou psychickou poruchu neodvozujte. Jak se k němu máte chovat? Dejte mu najevo, že vám absence auta vůbec nevadí, že se bez něj obešly a obcházejí miliony lidí, že není jediný, kdo se něčím spálil a už se toho bojí… Hlavně ho nedeptejte, že je nějaký divný, když nechce za volant nebo na „sedadlo smrti“. Tím jeho deprese jen prohloubíte. Vy se určitě bojíte pavouků, a vymluvit si to nedáte, přestože pro to nemáte logický důvod, když tady žádní jedovatí nežijí. A chlapovi, který má setsakramentský důvod se autu vyhýbat, to rozmlouvat budete – podezřívám vás, že kvůli vlastní pohodlnosti. Ne? Tak si pořiďte si kola. Kombinace vlak – kolo vás dopraví úplně všude.
Já jezdím na kole do práce denně 20 km a divím se všem těm tisícům vynervovaných řidičů, které pozoruji z cyklostezky, že to nedělají také. Asi se málo popálili, nebo jsou hodně otrlí. Hlavně pak pohodlní.