Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Po nehodě manžel odmítá jezdit autem

Foto: George Rudy, Shutterstock.com

Po dopravní nehodě člověk bývá otřesen a v šoku. Manžel paní Kateřiny takovou zkušenost zažil před rokem, a ačkoli bral i antidepresiva, nechce už do auta sednout ani jako řidič, ani jako spolujezdec. Co poradí náš chlap?

Článek

Paní Kateřina by ráda, aby její muž opět našel odvahu řídit auto. Proto na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz napsala tento dopis:

Pane Hausmanne,

moc bych vás chtěla poprosit o radu, já už nevím, co zkusit. Manžel měl bohužel před rokem nehodu v autě. Naštěstí se nikomu nic nestalo, tedy účastníkem nehody byl jen on sám - narazil do svodidel ve vesnici, kde to zná, a spadl z takového kopečku dolů. Auto bylo na odpis, ale on měl štěstí v neštěstí, měl „jen“ naražená záda a zlomenou ruku. Takže to celé dopadlo vlastně dobře. Ale od té doby odmítá sednout do auta nejen jako řidič, ale i jako spolujezdec. Pokud někam chceme jet, tak jedině vlakem nebo autobusem. Cestu autem zcela odmítá. Již byl u psychologa, bral antidepresiva, mnohokrát jsme o tom spolu mluvili, ale nejenže se to nelepší, ale poslední dobou se úplně uzavírá do sebe. Mám o něho strach. Jak se k němu mám chovat, jak mu mám pomoci, co byste dělal vy? Děkuji moc. Kateřina

Vážená paní Kateřino,

vaše úvodní poznámka, že už nevíte, co zkusit, a tak píšete mně, mne staví do zodpovědné situace poslední instance, za kterou už nikdo nestojí. O jedné ale ještě vím – čas. Nepodceňujte jeho sílu. Tu ale dovedou využít jen lidé s dostatkem trpělivosti.

Váš manžel si zřejmě uvědomil (tedy jeho podvědomí), jak málo má člověk osud ve vlastních rukou, když jede autem. Bohužel má objektivní pravdu, a tu nelze vyvrátit žádnými „logickými“ argumenty. My, co se takzvaně nebojíme do auta vlézt, podstupujeme určité (předem podvědomě prokalkulované) riziko. Zvažujeme, zda nám za to ono riziko stojí, a když např. zjistíme (zdůrazňuji – podvědomě!), že na jedné straně riskujeme s pravděpodobností 1:100 000 těžké zranění či smrt, ale na druhé straně získáme půl hodiny času navíc (na sbírání hub), naše podvědomí vyhodnotí riziko za přijatelné a podstoupíme jej. To je ovšem podvědomí, které se ještě nespálilo čili v tomto výpočtu nezklamalo.

To popálené provádí tento kalkul mnohem opatrněji, protože už ví, jak bolí zlomená pánev, a protože už poznalo, že ani těch 1:100 000 nezaručuje bezpečí. Z nehody, jakou měl váš manžel, se lidé oklepou různě. Ti nejotrlejší (automobilní závodníci, váleční letci…) sednou do auta či do letadla ještě v sádrovém krunýři, ti opatrnější už nikdy v životě. Váš manžel by s vysokou pravděpodobností kvůli něčemu důležitému, třeba záchraně vašeho dítěte, do auta sedl, nedělní bábovka u tchyně mu však za ten risk nestojí.

Antidepresiva dnes bere každý druhý, z toho žádnou velkou psychickou poruchu neodvozujte. Jak se k němu máte chovat? Dejte mu najevo, že vám absence auta vůbec nevadí, že se bez něj obešly a obcházejí miliony lidí, že není jediný, kdo se něčím spálil a už se toho bojí… Hlavně ho nedeptejte, že je nějaký divný, když nechce za volant nebo na „sedadlo smrti“. Tím jeho deprese jen prohloubíte. Vy se určitě bojíte pavouků, a vymluvit si to nedáte, přestože pro to nemáte logický důvod, když tady žádní jedovatí nežijí. A chlapovi, který má setsakramentský důvod se autu vyhýbat, to rozmlouvat budete – podezřívám vás, že kvůli vlastní pohodlnosti. Ne? Tak si pořiďte si kola. Kombinace vlak – kolo vás dopraví úplně všude.

Já jezdím na kole do práce denně 20 km a divím se všem těm tisícům vynervovaných řidičů, které pozoruji z cyklostezky, že to nedělají také. Asi se málo popálili, nebo jsou hodně otrlí. Hlavně pak pohodlní.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama