Hlavní obsah

Jiří Mádl: Píšu ve dvou, se svým duchem. Myslíte, že jsem blázen?!

Foto: profimedia

Jiří Mádl patří mezi slavné české mladé talenty. Jeho film Pojedeme k moři navíc sklízí pochvalné kritiky

Jiří Mádl ztvárnil na třicítku filmových rolí, natočil svůj vlastní film, který sklízí jenom kladné kritiky, a navíc k němu napsal i scénář. Umí tři jazyky a ke všemu to je sympaťák, který si umí udělat legraci i sám ze sebe.

Článek

Snímek Pojedeme k moři, který jste režíroval a napsal k němu scénář, byl oceněn jako nejlepší debut na Cenách české filmové kritiky. Když jste ho začal natáčet, napadlo vás, že by mohl mít takový úspěch?

„Na začátku samozřejmě ne, bál jsem se toho, že selžu. Ale zase jsem věděl, že když se ten film povede, bude hodně vidět, protože na světě neexistuje jinej film natočenej jako že dítětem. A pak jsem věděl, že se třeba některý scény daří a tak jsem už jen doufal, že to štěstí vydrží do konce.“

Film ukazoval svět pohledem dítěte, jak jste na ten nápad přišel?

„Četl jsem knížku Podivuhodný případ se psem. Ta je psaná jako že dítětem. A já chtěl být první, kdo podobně natočí film.“

Jak se vám pracovalo s dětskými herci?

„Skvěle. Bylo potřeba hodně zkoušení a různých příprav, ale jakmile jsem si ty moje robůtky naprogramoval, tak už jeli téměř na autopilota. Nerad o nich mluvím jako o dětských hercích, fungovali úplně jako profesionálové a já k nim i tak přistupoval.“

Foto: profimedia

Stále ještě se dá s dětmi natočit originální film s nápadem

Poměrně dlouho žijete s přítelkyní Evou Josefíkovou a je vidět, že máte k dětem vztah, už plánujete svoje?

„To zatím ještě neplánuju.“

Jaký jste byl jako dítě vy?

„Byl jsem hodně samotář, a to jsem dodneška. Ve společnosti ožiju, ale nemám vůbec problém někam odjet a tam dva týdny vůbec s nikým nemluvit. Jako malej jsem býval často v lese a hrál jsem si tam na všechno možný a přehrával jsem si scény z oblíbených filmů.“

Chystáte se točit film o starých lidech, prozradíte, o čem bude?

„Neumím to odvyprávět ve zkratce. Je to o vytváření si světa s vlastními pravidly a hodnotami v rámci jednoho malýho bytu. A taky je to o přátelství a rodičovský lásce.“

Točil jste o dětech, teď zase o starých lidech, jak se dokážete vžít do úplně jiné generace a proč vás vlastně úplně jiná generace zaujala?

„Stáří a dětství mají jiný pravidla, zranitelnost, ale i určitou bezstarostnost. Těžko se to popisuje, došlo mi to, až když jsem začal psát. Už jsem ale napsal jednu povídku o mladým páru, tak snad se mi ten můj rozsah tvorby rozšířil.“

Foto: profimedia

Předávání Ceny české filmové kritiky 2014

Jak si představujete svoje stáří?

„Chtěl bych se brzo probouzet a psát. Koukat hodně na filmy a číst hodně knih. Já se vlastně na stáří už trošku těším. Je to takový dětství s menší energií a více znalostmi. Věřím, že spousta věcí mi na stáří začne dávat smysl.“

Bojíte se stárnutí?

„Stárnutí trošku, stáří ne.“

Nemáte strach, že když váš první film měl takový úspěch, další může zůstat v jeho stínu?

„To víte, že jo. Ale já nemám pocit, že ty věci vytvářím sám. Je to jako takovej duch, co to se mnou píše. Píšeme a vytváříme to spolu, často si s nim povídám. Někdo, kdo píše, mě může pochopit, ale jinak možná musím znít jako blázen. Ale abych vám odpověděl na otázku. Pojedeme k moři jsem nenapsal sám, psal jsem to se svých duchem, a ta pýcha se tím rozloží. A když ten druhej film nebude tolik úspěšnej, může za to taky trochu on.“

Komu dáváte svoje věci číst jako prvnímu?

„Asi Evičce. Pak asi kamarádovi Mirovi.“

Ve svém věku jste hodně úspěšný, jaké máte další plány?

„Rád bych dál psal, režíroval a hrál ve filmech. Taky bych byl rád, aby začala celá Evropa jezdit na našich koloběžkách. Rád bych dovedl těchhle pár věcí k dokonalosti, nepotřebuju přidávat další odvětví. Jsem už léta šťastnej a zachovat to je můj největší plán.“

V čem podle vás to vaše štěstí spočívá?

„V tom, že neztrácím čas věcmi, který mi nepřináší radost. Znám dobře rozdíl mezí blízkýma a známýma, a hlavně dělám filmy, to je zaměstnání, o kterým prý sní devět z deseti dětí.“

Foto: Profimedia

S přítelkyní Evou Josefíkovou

Vaše rodiče a prarodiče na vás musí být hrozně pyšní.

„Děda je můj největší fanda a i rodina to přiměřeně prožívá. Myslím, že mají radost, ale už jsem v tom nějakej pátek a i oni jsou v tom trošku otupělí.“

Stíháte kromě natáčení dělat i něco jiného? Co třeba dovolená?

„Jo jo, to já rád. Ale nevydržím jen tak sedět nebo ležet, většinou jedu na jazykovej kurs a tam i dovolenkuju.“

Dokázal jste si udělat čas i na charitu a věnujete se dětské onkologii.

„Nedávno moje skoro desetiletý aktivity vyvrcholily Dnem dětský onkologie. A proč? Prostě jsem si to vybral. Nezajímají mě vůbec zatoulaný psi nebo kočky. Zajímají mě lidi, hlavně děti.“

Protočil jste celé mládí. Nevadí vám to někdy? Co vám to dalo a co vzalo?

„Něco mi to vzalo, ale dost mi to toho dalo. Potkávám zajímavý lidi, učím se nový věci, a nakonec je to umění opravdu to nejdůležitější na světě, hned za pitnou vodou. A kdo to neví, je víte co...“

Máte občas chuť s herectvím praštit a být „obyčejný“ člověk?

„S herectvím bych možná i praštil, ale psát bych chtěl navždy. To mě těší nejvíc. A být obyčejným člověkem? Ne, bože, jen to ne, ne to bych opravdu nedal... tu nadpřirozenost si fakt užívám. Nedávno jsem se proměnil ve vrtulník, to byla pecka!“

Foto: Profimedia

Skupinová fotografie herců ze seriálu Škoda lásky

Vaše první role po vašem režírování byla v seriálu Škoda lásky, jak jste se cítil znovu jako herec?

„Potřeboval jsem hrát, nutně. To člověk musí, já si totiž myslím, že hraní se zapomenout dá. Člověk musí cvičit.“

Sám teď lásku prožíváte, co na své partnerce máte nejradši? Byla to láska na první pohled?

„Ona furt jí a spí a tváří se, že je to normální. To jsem u nikoho neviděl. Asi proto ji miluju.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama