Hlavní obsah

Očima padesátky: Když manžel objímá Elišku, já myslím na Karla

Foto: ilustrace Lenka Samešová
23. 11. 2020

Nasbírat kaštany a zkontrolovat aktovku, zda sýr nevypochodoval z týden staré svačiny zapomenuté na jejím dně. To byl můj příspěvek ke vzdělání dětí, zbytek zvládli učitelé. A skvěle. Dnes to mají rodiče i s opáčkem, zjišťuji majíc dočasně v péči školou povinné synovce. O tom všem, ale i o dalších radostech i starostech života (nejen) padesátky, vám tu budu psát každé pondělí ráno.

Článek

Co bylo ve škole? Nic. Odpověď, jež vytáčela generace rodičů, je teď legální. Vylezla z undergroundu, kde léta pobývala spolu s dalšími rozbuškami typu Maruška taky házela houbou či Když jsme brali zlomky, byla jsem nemocná. Zatímco nic dřív aktivovalo tatínkovy svaly k pohlavku, dnes aktivuje jeho mozek. Protože když ve škole není nic, musí holt být všechno doma. A tak manžel po večerech šprtá slovní druhy a v noci místo mě objímá Elišku Přemyslovnu.

Já jsem na tom nebyla o moc lépe. Místo, abych si užila vanu plnou horké vody, honilo se mi hlavou, zda Archimédův zákon bere v potaz, že těleso do ní ponořené může být někdy pořádně unavené. Mám z fyziky v hlavě pěknou bramboračku, pamatoval vůbec někdo na zákon o hustotě polévky? Asi Magdalena Dobromila Rettigová. Jenže tu jsme ještě nebrali. Patří do češtiny, protože byla spisovatelka, anebo do dějepisu, protože patřila mezi buditelky? Myšlenka na národní obrození mi připomene Karla Havlíčka Borovského. Jak ráda bych se teď nechala deportovat do podhůří Alp! Do Brixenu bych lezla i po kolenou, jen abych nemusela po nocích opakovat všech devět tříd základní školy. To mám za to, že jsem se vysmívala Frantovi, co propadl jenom dvakrát.

Ježišmarjá, ještě aby nám propadlo heslo ke stažení úloh na zítřek, leknu se a zalomcuji manželem. Ten opustil Elišku i s její Lucemburskou famílií a přesunul se k minerálům. Do konce týdne musí v obýváku nachystat jejich výstavku – tak zní úkol z přírodovědy. To jsem zvědavá, kde ty šutry vezme, když jedinou sbírku kamení si ve svém žlučníku hýčká tchýně. To ale bude kluk brát až na medicíně, pokud se ovšem do rána naučím německou gramatiku. Bez naší pomoci základní školou neprojde, tak honem, der dí das, psí ocas, das dí der, psí… No to by buditelé koukali, kam jsme to dopracovali! „Nemáš někde ten růženín po babičce?“ vytrhne mě z úvah dočasný kustod mineralogických sbírek. Babička! „Sehnal jsi někde tu knížku?“ Že se vůbec ptám. Elišku by objímal. Ale na Babičku ani nevzdechne.

Když ve tři ráno uléhám, říkám si, škoda, že děti neprobírají ve škole třeba bondovky. Referát z Pierce Brosnana nebo Seana Conneryho bych si v noci střihla fakt ráda. Co na tom, že ten druhý je už po smrti. Jestli krom prvňáků a druháků nepustí do školy i ostatní děti, budu brzy taky. A všichni rodiče se mnou.

Teď ale žerty stranou - podívejte se, kdy se děti (snad) budou vracet do škol. Mezitím si ale přečtěte i některé starší fejetony Lucie Šilhové v rubrice Očima padesátky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek