Macechou z lásky, nebo za trest?

Otec mé nevlastní dcery si udělal ve své sexuální orientaci jasno, když už byla na světě. Stává se to. Manželku vyměnil za partnera a mně sám navrhl: „Buď pro malou táta, mně stačí, když budu strejda a občas ji uvidím. A budu rád, když ji bude moci vídat moje matka.“ A tak to funguje, dokonce velmi dobře. Nejen má nevlastní dcera, ale později i další dvě vlastní děti se vždy těší, že přijede na návštěvu páreček strejdů, se kterými je legrace. A všechny děti mají „nad plán" hodnou a milující třetí babičku. Když přišel vhodný čas, dětem se vše popravdě vysvětlilo. A nic se nezměnilo.

Zvládli jsme to, děti jsou na prahu dospělosti. Nevlastní dcera mi bude už nadosmrti říkat „táto“. Všechny děti mají mezi sebou hezký a velmi silný sourozenecký vztah. A přece: Lhal bych, kdybych nepřiznal, že jsem si občas musel dávat sakra velký pozor, abych byl spravedlivý, abych se ani málo nechoval jinak k nevlastní dceři a vlastním dětem. A to jsem měl řadu výhod: Nevlastní dceru jsem „vyfasoval“ jako dvouleté batole žijící již jen s matkou. Měl jsem jasný rodičovský mandát a nemusel o dítě s nikým soutěžit. Nastudoval jsem si, proč to je s nevlastním dítětem i za těchto „komfortních“ okolností obtížnější. A byl jsem „jen“ náhradním otcem. A ti to mají jednodušší než náhradní maminky.

Ani výchova vlastních dětí v harmonické rodině není lehký úkol. Ale výchova cizího dítěte od nás zpravidla vyžaduje více úsilí a kázně. Je třeba vědět, proč. Předsevzetí, že se k dítěti budeme chovat jako k vlastnímu, mnohdy vůbec nestačí. Rodinný poradce PhDr. Tomáš Novák vysvětluje: „Naše vlastní rysy vnímáme jako známé a pochopitelné. A ty nacházíme u vlastního dítěte. Cizí rysy nevlastního dítěte v nás vyvolávají nepochopení, napětí, úzkost, podrážděnost.“ To je dobré vědět, připravit se na to, pracovat na sobě, hlídat se. Dítě za to nemůže.

Dají-li se dohromady muž a žena – oba s dětmi ve vlastní péči, zpravidla to funguje. Mají rodičovskou zkušenost, jejich postavení je symetrické, pro ženu – matku je další ratolest snáze zvládnutelná, muž – otec zase umí ocenit, že se o své dítě nemusí starat sám. Obtížnější situace nastává, má-li „maminku“ dělat biologická nemaminka. Nejen proto, že jí chybí maminkovská praxe. Dítě jí může připomínat předchozí manželův vztah. Nemusí dítěti rozumět. Může na dítě dokonce jistým způsobem žárlit. Méně citlivý partner zase někdy vyžaduje stejnou intenzitu lásky a kvalitu péče, kterou mělo dítě u své biologické matky. Jistě je podstatné, zda se jedná o muže ovdovělého, zda matka dítěte žije, zda se s ní dítě stýká, jak se k němu chová… Pořízení společného dítěte bývá v těchto případech dobrým řešením. Někdy až skrze vlastní dítě začne matka lépe chápat dítě nevlastní. Skončí žárlení na partnerovu minulost. Žena se uklidní, vztahy se obohatí, propletou a upevní. Někdy až v tomto okamžiku začne fungovat skutečná rodina.

Pokud se muž stýká s dětmi z předchozího manželství, chování těchto dětí je podmíněno výchovným působením jejich matky. Je mnoho případů, kdy děti otcovu novou partnerku, která je zpravidla mladší než jejich matka, přijmou velmi dobře, a ta se může stát jejich oblíbenou tetou či výbornou kamarádkou. To ale spíše jen v případě, kdy je jejich matka s rozvodem vyrovnána. Kdy nemá potřebu svého bývalého manžela trestat ani sama, ani prostřednictvím dětí. Je však mnoho žen, které manželovi rozvod nikdy neodpustí. Nikdy se s ním nevyrovnají. Ty se nejprve často snaží zabránit mu ve styku s dětmi, a pokud si jej bývalý manžel prosadí, pak udělají vše pro to, aby zničily vztah dětí s manželovou novou partnerkou. Pro tyto ženy je nejkrutějším trestem a příkořím, když děti doma řeknou: „Mami, ten táta má moc fajn ženskou. A jak dobře vaří!“

V těchto případech se dostává žena do těžké situace. I při nejlepší vůli jí zmanipulované děti mohou přezírat, nerespektovat, mohou se k ní chovat nepřátelsky, a to i přes poctivou snahu partnera o jejich „skamarádění“. Rozhodně stojí za pokus tuto uměle vypěstovanou averzi překonat klidem a trpělivostí, ale někdy je veškerá snaha marná. A pak je lepší, když se se svými dětmi bude stýkat partner sám. Jste-li v této situaci, udělejte si svůj program a umožněte mu to bez výčitek. Nezakazujte mu to, má na to právo. Vždyť to, že se k vám ty jeho „parchanti“ chovají tak, jak se chovají, není přece jeho ani vaše zásluha. A nemohou za to koneckonců ani ty děti. A věřte, že to vůbec nemusí být trvalý stav!

A co vy? Válčíte s jeho dětmi, nebo se s nimi kamarádíte? Nebo je vychováváte? Jak vám to jde? Poraďte, jak na to? Napište nám o tom na info@prozeny.cz!