Nemiluji ho, ale nedokážu od něj odejít

Někdy vás sžírají pochybnosti: jednoduše nevíte, zda jste ve vztahu spokojené, nebo ne. Zvažujete, přemýšlíte, váháte. Ale co když máte jasno, ale stejně nedokážete udělat změnu? Co když víte, že bez partnera by vám bylo líp, byly byste šťastnější, ale stejně od něj neodejdete? Proč je to tak těžké? Přečtěte si, co ženy nejčastěji drží doma, i když se tam cítí jako ve vězení.

Když s někým žijete pár měsíců nebo rok, ukončit to nebývá zas tak těžké. Ne že by to nebolelo, ale uzavíráte relativně krátkou etapu života a ještě jste nestihly zapustit kořeny příliš hluboko. Ale co když jste spolu roky, strávili jste společně podstatnou část života? To se odchází velmi těžko, protože zvyk je v tomto případě opravdu železná košile. Za ta léta jste se spolu naučili fungovat, a i když to není příliš harmonické, tomuhle soužití rozumíte. Víte, co můžete od partnera čekat, jak na co bude reagovat, čím ho naštvete a co bude následovat.

A třebaže se jedná i o vyloženě patologické věci (otravné hádky, vulgarismy, alkoholové výlevy, dokonce i fyzické násilí či psychické týrání), je to jakási životní jistota. A rozchod znamená změnu – a ty většinu lidí děsí. Je to vidina nejistoty, totálního životního kolotoče. Sebrat odvahu se ale vyplatí, a pokud se vám jí nedostává, nestyďte se požádat o pomoc. Své blízké, ale klidně i odborníka.

Na šťastný život není nikdy pozdě, koneckonců i proto možná přibývá rozvodů po padesátce.

I když rozvod dnes není nic, za co by se měl kdokoli stydět, stud je přesto jeden z nejčastějších důvodů, proč lidé zůstávají v nefunkčních vztazích. Co tomu řeknou rodiče, co si pomyslí kamarádi, známí? Takové otázky trápí hodně lidí. A pak také pocit, že neobstáli, nezvládli si udržet partnera, spokojený vztah, že jsou jednoduše neschopní.

Že je to hloupost, je jasné těm, kteří tím neprocházejí. Ale ti, co to právě doopravdy prožívají, to bohužel v danou chvíli a pod tlakem vidí úplně jinak. Většinou ale pomůže upřímný rozhovor s někým blízkým, kterému se svěříte. Když vás podpoří a vy na vlastní kůži zažijete, že vás neodsuzuje, budete se cítit líp. A možná není od věci přemýšlet, proč se stydíte, protože když přijdete na ten prapůvod, snáz své pocity zpracujete.

Když s někým žijete spoustu let, jste zvyklí, že jste dva. Na všechno. A to i když je váš partner třeba totální ignorant a nikdy vám s ničím nepomohl. Ustát vědomí, že po rozchodu budete na vše samy, není lehké. Chce to notnou dávku sebedůvěry a víry v sebe. A právě to mnoha ženám schází, obzvlášť pokud je partner roky srážel, zesměšňoval, podceňoval a podobně.

V tomto případě pomůže si uvědomit, že můžete poprosit o pomoc spoustu jiných lidí. Máte třeba rodiče, sourozence, dobré přátele a vlastně nikdy nebudete tak úplně samy. A samozřejmě to chce na sobě pracovat a budovat si sebedůvěru.

Tohle je velmi časté. Nemohu odejít kvůli dětem, přece je nepřipravím o otce, to slýchají vztahoví odborníci dnes a denně. Vysvětlit takovým ženám, že tatínek je tatínkem i po rozchodu, bývá velmi těžké. A že je pro děti opravdu lepší, když žijí rodiče odděleně, ale oba jsou spokojení, než když trpí ve společné domácnosti, kde jsou ratolesti vystaveny dusné atmosféře, hádkám, nepohodě a podobně? I tohle dojde lidem většinou až po velmi dlouhé době. Rozvodové peklo: jak neublížit dětem?

Bohužel i v lásce jsou peníze velmi důležité a je pravda, že rozchod většinou není pro nikoho finančně výhodný. A jsou samozřejmě situace, že sama žena dokáže sebe a děti uživit jen opravdu těžko. Existuje i možnost, že by děti zůstaly tatínkovi, ale upřímně, to si málokterá matka dovedete představit. Většina by raději zemřela, než by žila bez svých dětí.

Ani tak ale není nutné se vzdávat, jen to chce pečlivější přípravu. Můžete si najít práci, nějaký přivýdělek, postupně si nějaké peníze šetřit. Ostuda není požádat o pomoc blízké – ať už jde třeba o půjčku, nebo dočasnou možnost u někoho bydlet, než se postavíte na vlastní nohy.

Možná si říkáte, proč se vůbec vrhat do manželství, když jsou pak rozchody o to složitější. Co se ale vyplatí víc? Život na hromádce, nebo svatba?