Když milujete víc než jednoho… Nevěra bolí všechny zúčastněné. Může z nás vlastní selhání udělat lepšího člověka?

Věta, která mi nikdy nezmizela z hlavy. „Můžu se cítit jako špatný člověk, ale nejsem. Jsem jen člověk ve špatné situaci.“ Dala by se zneužít jako univerzální omluvenka. Ale Nora Vlášková k ní má zásadní dovětek: „Každý z nás má za svou situaci odpovědnost – a měl by s ní pracovat.“

Hostem podcastu Pauza pro duši byla tentokrát psychoterapeutka, která se dlouhodobě věnuje partnerským vztahům, traumatu a změně nefunkčních emočních schémat. Sama má za sebou zkušenost s intenzivním paralelním vztahem (tj. vztah mimo partnerství). Otevřeně o tom mluví – a bez obalu říká, že to bylo nejhorší období jejího života. Přestože hluboce milovala.

Paralelní vztah má svou vlastní logiku. Jakmile se dostanete do milostného trojúhelníku, vlastní závislost vás nutí zapomínat. Na práci. Na svědomí. Někdy i na vlastní děti. Jste uvězněni v labyrintu touhy, kde každé rozhodnutí znamená zároveň zisk i ztrátu.

Stydíte se. Za lži. Za schovávání. Za to, že nereagujete racionálně, i když byste měli. A přesto se z toho nedokážete vymanit.

„Vážný vztah začíná tam, kde končí zamilovanost,“ říká Nora Vlášková. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že ten druhý má chyby. A on přijme, že je mám i já. A přesto spolu zůstáváme. V běžném vztahu existují povinnosti. Děti, škola, hypotéka, každodennost. V paralelním vztahu nejsou. Nemusíme se snažit. Můžeme lhát. A přesto jsme přijímáni.

Ten pocit je neuvěřitelně osvobozující.

Erotika a sex přitom často nehrají hlavní roli. Na prvním místě bývá blízkost. Jenže – zamilovaní lidé si neuvědomují, že znají jen část toho, do koho se „osudově“ zamilovali. Tu bez odpovědnosti. Bez všedních dnů.

Milostný trojúhelník bolí vždy. Všechny zúčastněné. Pokud ale původní partneři spolu zůstanou, může tento otřes jejich vztah paradoxně otevřít a prohloubit. Vyrovnání se s takovým traumatem je však běh na dlouhou trať. Odborníci mluví o sedmi až deseti letech.

„Funkční dlouhodobý vztah je dnes spíš výjimka,“ říká psychoterapeutka. „Ženy už neumírají ve čtyřiceti u dvanáctého porodu. Lidé se neustále vyvíjejí. Aby jim spolu bylo dobře dlouhodobě, je to práce. Přesto máme hluboce zakořeněné paradigma, že manželství navždy je norma.“

Jak důležitá je pravdivost? „Upřímnost mluvit o vlastních pocitech je klíčová,“ říká Nora Vlášková. Součástí funkčního vztahu je konflikt. Ne jako selhání, ale jako prostředek růstu. „Pokud se lidé umějí pohádat, vybouchnout a pak se omluvit, mají velkou šanci projít životem s úctou.“

>>> Co kazí vztahy víc než hádky? Radíte se s kamarádkami a pořád řešíte minulost

„Neustále procházíme krizí identity,“ dodává terapeutka. Vztahově zralí jsme zhruba kolem 35. roku. A i pak se dál měníme. Je důležité vnímat sami sebe a držet s sebou krok. Pokud se jednou provždy ukotvíme v identitě, která se přirozeně mění, začneme změny vnímat jako ohrožení. A často za ně obviňujeme okolí.

Pro mě osobně je pravdivost – k druhým i k sobě – zásadní téma. Měníme se každý den. Stejně jako řeka, do které vstupujeme, není nikdy stejná, nejsme stejní ani my. Dokonce ani naše nohy.

Možná právě proto může být selhání, pokud ho dokážeme unést, začátkem hlubší lidskosti.

Nora Vlášková je psychoterapeutka a specialistka na mezilidské vztahy, trauma a emoční schémata, která se dlouhodobě zabývá hlubokými psychologickými tématy – od lásky a zamilovanosti až po krize identity a partnerské konflikty. Původně vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde ji přitahovalo trestní právo, soudní psychologie a sexuologie. Později se rozhodla věnovat psychoterapii a od roku 2010 má vlastní terapeutickou praxi.

Pauza pro duši: nový podcast s Bárou Nesvadbovou otevírá bolavá témata a nabízí první pomoc na trápení