Hlavní obsah

Muž měsíce: Psycholog Patrik Procházka si všude vozí vlastní židli

Foto: Tomáš Rubín

Jako dítě prodělal závažné onemocnění a neobejde se bez vozíku. Přesto Patrik Procházka procestoval svět a v USA vystudoval psychologii. Jeho motorem je optimismus a smích. A nikdy o sobě neřekne, že je postižený nebo handicapovaný. Jen si prostě všude vozí vlastní židli.

Článek

Kdykoli s ním mluvíte, je skvěle naladěný. I když v noci téměř nespal, má zablokovanou krční páteř, má práce nad hlavu a nestíhá, směje se, je příjemný a žádná vaše prosba není problém. Optimismus za každé situace je totiž životní filosofie Patrika Procházky – našeho dalšího muže měsíce.

Foto: Tomáš Rubín

Neobejdete se bez vozíku, ale zároveň nemáte rád slova jako postižený, handicapovaný a podobně. Proč?

Pohybovat se na vozíku je často stav na celý život, nejde jen čekat, až se stane zázrak, je potřeba žít plnohodnotně s využitím všeho, co máme k dispozici. Navíc každý z nás je svým způsobem závislý na pomoci druhých. Nechodíme si do potoka pro vodu, ale teče nám z kohoutku, nelovíme kořist v lese, ale jdeme pro ni do supermarketu, nesbíráme len a nepředeme nitě, ale kupujeme si už hotové oblečení. To vše a ještě víc pro nás zajišťují druzí lidé a pomáhají nám tak žít plnohodnotný život, aniž by na nás bylo poukazováno ve špatném světle. Tak proč u mě by to mělo být jinak.

Často říkáte, že si všude vozíte svou židli, a berete to jako svou výjimečnost, nikoli slabost. Je to tak?

Ano. Ono brát to jako nevýhodu by mi v ničem nepomohlo a vždy je to o úhlu pohledu. Nesouhlasím s tím, že bych byl omezený v pohybu nebo že by tím moje závislost na druhých byla významnější než u ostatních. Spíš má ten pohyb pro mě úplně jinou hodnotu a zvládnu lépe překonávat překážky. Jet někam stovky kilometrů je pro mě pomalu stejně obtížné jako přesouvat se ve městě, ale obojí si užívám. Nepředstavuje to pro mě starost, ale radost, že můžu. A když mi třeba ujede vlak a mám zpoždění, vždy věřím, že v dalším spoji narazím na někoho, kdo mě potřebuje, a bude to stát za to.

Foto: Tomáš Rubín

Patrik Procházka a jeho asistenční pes Theo

Vaše dětství bylo náročné. Narodil jste se předčasně, byl jste v bezvědomí, pak jste prodělal závažné onemocnění, máte za sebou několik operací. Jak na to vzpomínáte?

Občas jsem měl pocit, že mě ostatní za člověka nepovažují a že o tenhle status musím snad nějak bojovat, zasloužit si ho. Rodiče mi říkali, že dokud nebudu chodit, nebude prakticky nic. Chůze pro mě představovala cestu být člověkem a klíč ke všemu, co jsem si kdy přál. Každá cesta na operační sál byla zdánlivě ta poslední, protože měla rozhodnout, jestli budu člověkem a budu moct žít plnohodnotný život, nebo ne.

Byl to nesmysl, protože i kdybych se nakonec chodit naučil, neznamenalo by to automaticky ani plnohodnotný život, ani nezávislost na společnosti. Na jednu stranu bylo moje dětství krásné, protože to zkrátka bylo moje dětství, čas kouzel a zázraků, na druhou stranu si dnes uvědomuju, že to, že mi někdo denně připomínal, že jsem nemocný, tělesně postižený a že je to se mnou těžké, pro mě nebylo nejlehčí. A dodnes není, protože to zní jako ten nejkrutější trest za touhu žít nebo snad prakticky jen za to, že jste se narodili. Mým snem je, aby každé dítě zažilo pocit být od svého okolí přijaté takové, jaké je, protože přesně takové je výjimečné.

Četla jsem, že vám jako dítěti dávali hodně šancí, že budete chodit. Že vám slibovali, že až to přijde, budete si moct hrát s ostatními dětmi a podobně. Ale že tohle pro vás nebyla správná motivace. Jak to myslíte?

Říkali mi, že až budu chodit, pořídí mi pejska. Je to jako když vám rodiče řeknou, že vám splní přání, když budete poslouchat a budete hodní, jen s tím rozdílem, že v tomhle případě to většinou jde alespoň trochu ovlivnit. Navíc většinou i když nebudete úplně tak hodní a poslušní, rodiče vám pak vaše přání stejně splní, aby vám dali dárek k narozeninám nebo k Vánocům.

Já jsem ale věděl, že o chůzi tu vůbec nešlo, pejska jsme mít prostě nemohli. Hrát s ostatními dětmi jsem si také nemohl, protože ať jsem se snažil sebevíc, ať jsem poslušně cvičil a neodmlouval, nikdy to nebylo dost. Sice mi říkali, že by bylo dobré, abych se naučil chodit alespoň trochu, ale věděl jsem, že to ze mě zdravého člověka v očích společnosti neudělá. Možná mě rodiče i chválili, ale nevnímal jsem to tolik jako fakt, že nedokážu naplnit jejich očekávání. Dnes už vím, že se báli, že nebudu moct vést běžný život a že za mě budou mít doživotní zodpovědnost a starost, co bude, až nebudou. A vidíte, běžný život dnes žiju a chůzi k tomu nepotřebuju.

Foto: Tomáš Rubín

Patrik Procházka se nepřestává usmívat

Co je tedy podle vás správná motivace? Jak by měli rodiče děti motivovat?

Univerzální klíč neexistuje. Jsem ale přesvědčený, že počátkem každé účinné motivace je dítě přijmout takové, jaké je, a pomoci mu využít to, co má v danou chvíli k dispozici. Nepředsouvat mu, že až bude běhat maratony, teprve bude dobré.

Kdy jste si řekl, že za chůzí už se honit nebudete? Kdy prostě přišlo uvědomění, že vy prožijete život se svou židlí?

Šlo to postupně. Došlo mi, kolik času a energie jsem ztratil tím, že jsem se honil za něčím, co mi mělo umožnit žít svobodně, ale vlastně to s tím vůbec nesouviselo. Že jsem mohl úplně svobodně žít i bez toho. Že je život krátký, ale krásný právě takový, jaký v danou chvíli je. Že ta omezení v mém životě vytvořili ostatní lidé tím, že mi říkali, že něco přece dělat nemohu, dokud nebudu chodit. Že to, že na mě koukají jako na někoho méněcenného, je důsledkem toho, že mě neznají. Že o mně mají představu, která často není založena ani na žádné zkušenosti, protože je tady stále tendence se lidem jako já vyhýbat. Zkrátka: že mám před sebou dlouhou cestu a spoustu práce a nemám čas přitom naplňovat něčí nesmyslná očekávání.

Často říkáte, že vést plnohodnotný život lze kdykoli, za jakýchkoli podmínek, s jakýmkoli osudem, který vám život nachystá. Proč jste o tom tak pevně přesvědčený?

Osobní zkušenost. Nemá cenu si říkat, že něco nejde, protože to nejde jen do chvíle, kdy k tomu nenajdeme cestu. Tu nenajdeme, dokud ji nehledáme. Nehledáme ji, dokud to pro nás nemá dostatečný smysl. V tom případě nám to pak ale k plnohodnotnému životu nemůže chybět. Mně chůze smysl nedávala, takže jsem cestu k ní jednoho dne hledat přestal. Došlo mi, že šlo o to, naplnit očekávání druhých. Falešné očekávání.

Očekávali, že když se naučím chodit, budu mít bezstarostný život. Vzpomínám si na rozhovor s jedním člověkem. Řekl jsem mu, že se svým způsobem můžu naučit chodit, ale nechci. Půl roku se mnou nemluvil. Pak se mi ozval s tím, že mu došlo, že bych se třeba nikdy nenaučil chodit přirozeně, byl bych pomalejší, padal bych a potřeboval pomoct zvednout a celkově bych všechnu energii dával do chůze a už bych nedokázal dělat nic jiného.

Můj asistenční pes Theo, když jsme spolu začínali, vždycky štěkal na lidi o berlích nebo na ty, kteří chodili nepřirozeně a chůze pro ně byla obtížná. Asi ať neblbnou a jdou si sednout jako páníček. Musel jsem mu vysvětlit, že myslet si to můžeme, ale musíme si to nechat pro sebe, že je to každého volba.

Foto: Tomáš Rubín

Theo má na vozík stejný názor jako jeho páníček, ale nesmí ho štěkat nahlas

Vystudoval jste v Americe, projel celý svět, pracujete jako psycholog. V čem je podle vás kouzlo úspěchu?

Pro mě je to asi v tom, umět se všemu zasmát a mít kolem sebe lidi, kteří jsou s vámi na stejné vlně. Líbí se mi myšlenka kamaráda Tomáše Studeníka, že kouzlo úspěchu je vlastně v tom, zažít neúspěch.

Proč jste si vybral zrovna psychologii?

Už od dětství jsem věděl, že chci pomáhat lidem najít cestu dál a naučit je zasmát se i tomu, co v danou chvíli není k smíchu, aby v sobě našli sílu jít dál. Psychologie mi umožňuje pochopit důvody, proč jim to v danou chvíli nejde a s čím přesně se potýkají, a také najít právě ten způsob, jak jim v jejich životě pomoct.

Jestli mám správné informace, tak se věnujete i problematice dětí a mladistvých a hodně se angažujete v pomoci rodinám, které mají děti po mozkové obrně. Myslíte, že jim můžete dát víc než jiní psychologové, protože máte s touto nemocí osobní zkušenost?

Osobní zkušenost přesně tenhle typ pomoci posouvá na úplně jinou úroveň. Lidé, kterým pomáháte, mohou mnohem lépe vnímat, co a proč jim říkáte, mohou si to takříkajíc osahat a mnohem lépe se s tím pak pracuje, protože to nepůsobí jako poučky z knih.

Co je pro takové rodiny podle vás nejtěžší?

Potřebují hodně podpory a přijetí a zároveň nemít pocit, že někoho svou situací obtěžují. Často je potřeba, aby jim někdo ukázal, že v tom nejsou samy a podal jim pomocnou ruku. Stěžejní jsou v tomhle směru veškeré nadace a nadační fondy a aktivity společenské odpovědnosti firem. Já osobně v tomto směru spolupracuju třeba s automobilkou Kia nebo s nadací Život dětem, která pomáhá nejen v dětství, ale také v dospělosti.

Jednak je potřeba změnit pohled na to, že když se v rodině narodí ,,výjimečné dítě” – a děje se to poměrně často –, nejde to zastavit, je to svým způsobem dar, ne trest nebo přítěž. A pak je potřeba si také uvědomit, že podpora by měla být dlouhodobá, často po celý život. Jejím cílem může být například i to, aby se ze zkušenosti jedné rodiny, která takto žije spokojený život, naučily zvládnout situaci i ty další.

Srší z vás optimismus, jako by pro vás nic nebylo problém. Vážně jste stále tak dobře naladěný, nikdy vás nic netrápí, nejste otrávený, nemáte chuť se na všechno vykašlat?

Každý máme své dny. Ani ne vykašlat, spíš odjet s Theem někam, kde život pro lidi neznamená takovou samozřejmost.

Foto: Tomáš Rubín

Patrik Procházka pomáhá také rodinám a dětem, které procházejí podobnou zkušeností jako má on

Cestování vám rozhodně není cizí. I se svou židlí jste podnikl cestu kolem světa. Kde se vzal ten nápad a jak jste to dokázal zrealizovat?

S kamarádem, který miluje létání, jsme si řekli, že někam poletíme. Nevěděli jsme na začátku přesně kam, destinace jsme vybírali třeba i podle toho, kde jsem už měl nějaké známé nebo kde jsem si je naopak potřeboval udělat. Často se nám pak stalo, že jsme museli improvizovat i během cesty, protože nám uletělo letadlo nebo nás nepustili do země, protože nám ještě nestihli potvrdit víza. Vždy jsme ale věděli, že to tak má být.

Jedním z mých přání je totiž založit po světě síť biopsychofyziosociálních klinik, kde budu moct využít svých životních zkušeností. Rodiny ve složité situaci nebo například lidé, kteří budou potřebovat pomoct naplno využít svůj potenciál nebo naplnit své sny, pak budou moct odletět na druhý konec světa, kde najdou potřebnou pomoc a také klid podívat se na všechno s nadhledem. Zároveň bych si přál, aby podstatná část nákladů jejich cesty byla financovaná mou připravovanou nadací, ta druhá část pak bude vázána na nějaký úkol.

Věřím, že každý člověk má obrovský potenciál, dokonce i ten, kdo leží na nemocničním lůžku. Bohužel ale často to, jak na něj pohlížíme, ovlivňuje jeho život a jeho možnosti a také to, jakým směrem půjde jeho vývoj nebo léčba. Člověk, kterého odepíšete, v sobě jen těžko najde sílu na zlepšení. Přál bych si, aby každý mohl žít důstojný a spokojený život i takový, jaký v danou chvíli je, a měl k tomu veškeré možnosti, prostředky a také potřebnou podporu.

Jaké místo na světě vás nejvíc uchvátilo?

Každé místo má své vlastní kouzlo, osobně si mě velmi získal Nový Zéland – prostředím, lidmi, ale i tím, že je přesně na druhé straně světa a je to tam tak trochu obráceně jako i v mém životě.

A kam byste se naopak už nikdy nechtěl vrátit?

Takové místo není.

Máte v plánu něco podobně bláznivého i v budoucnu?

To se uvidí.

Poslední rok byl kvůli koronaviru náročný snad pro každého. Jak změnil život vám?

Osobně jsem měl víc času na sebe, protože svou práci stavím výhradně na osobním kontaktu, i kdyby to pro mě mělo znamenat cestu stovky kilometrů. Nějaké výraznější omezení jsem nepociťoval, neboť mám takový celoživotní lockdown, zároveň jsem v tu dobu dostal grant na mentoring, takže to bylo skvěle načasované, abych se zaměřil na to, jak i tyhle zkušenosti využít ku prospěchu společnosti. A také se teď víc zaměřuju na své projekty globálního charakteru, které dosud poněkud spaly.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří vynikají v oborech, které souvisejí s ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Byli to naši muži měsíce. I letos přinášíme rozhovory, tentokrát s muži, kteří jsou pro nás výjimeční tím, že pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu... Vše, na co si vzpomenete.

Patrick Procházka má asistenčního psa, je to jeho čtyřnohý pomocník a kamarád. Co všechno asistenční psi dokážou a jak dlouhý a složitý je jejich výcvik?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek