Hlavní obsah

David Lukeš (37) si zlomil obratel. Přesto hraje ragby

Foto: Archiv Davida Lukeše

David Lukeš (37) byl zdravý muž, aktivní sportovec. Jednou však špatně skočil do jezu a zlomil si krční obratel. Od té doby je na vozíčku. Přestože si prošel velmi těžkým obdobím, vše překonal a dnes zvládá nejednu úctyhodnou činnost. Hraje ragby, stal se ředitelem Centra Paraple, a dělá osvětu o sexualitě lidí s poškozením míchy.

Článek

Sám o sobě říká, že je snílek. I přes svůj handicap ale stojí pevně nohama na zemi. Šéfuje Centru Paraple, dělá osvětu tabuizovanému tématu, a k tomu aktivně sportuje. Co řešil v prvních měsících po úrazu a jaké možnosti sportování u nás lidé na vozíčku mají?

Na vozíčku jste už 18 let. Co se tehdy vlastně stalo?

Byli jsme s kamarády z vesnice na fotbalovém turnaji a v pauze mezi zápasy jsme se šli osvěžit do potoka a skákali jsme ze splavu do tůně pod ním. Jeden skok se mi nepovedl. Nedoskočil jsem až na konec jezu a narazil hlavou o beton. Prudký záklon hlavy mi zlomil krční obratel a poškodil míchu. Okamžitě jsem přestal cítit celé tělo a začal se topit. Kluci mě vytáhli z vody a byl jsem transportován do nemocnice. Tam padl jasný verdikt, že budu do konce života vozíčkář.

Co vám nejvíc pomohlo v prvních měsících?

První týdny byly nejhorší. Nemohl jsem se vůbec hýbat. Necítil jsem tělo a byl jsem na řízené plicní ventilaci. Vůbec jsem neměl chuť žít dál. Ze začátku mi byla největší oporou rodina, kamarádi a taky sestry a doktoři z JIP FN Plzeň. Bylo na nich vidět, že jim na mém životě záleželo víc než mně. Jsem jim velmi vděčný.

V čem se váš život nejvíc změnil?

Nejvíc v tom, že do konce života budu potřebovat alespoň nějakou asistenci. Taky má život na vozejku někdy až moc velký řád. Plánujete si asistenci, vyprazdňování, musíte počítat s větší časovou náročností při oblékání, přesunech, nakládání a vykládání vozejku z auta a podobně. Líbilo by se mi mít někdy nějaký den, kdy by to bylo všechno úplně jedno.

Foto: Archiv Davida Lukeše

David Lukeš skočil špatně do vody, poškodil si míchu a od té doby je na invalidním vozíku

Co jste musel po úrazu všechno řešit? Myslím z hlediska těla, psychiky nebo financí?

Byly to dva roky intenzivní rehabilitace a zvykání si na novou situaci, i když nové věci se učím stále, i po tak dlouhé době. Psychicky jsem se nakonec z toho dostal sám, i když jsem první měsíce bral antidepresiva. Co se týká financí, tak bych to jen obtížně zvládal bez pomoci rodiny. Bohužel jsem si v osmnácti letech vybral na zábavu peníze, které mi rodiče šetřili na životním pojištění. V akutní fázi po poranění míchy není dobré se stresovat ještě dalšími věcmi, jako jsou peníze, je dobré, když tuto administraci pomůže někdo řešit za vás.

I přes svůj handicap jste aktivnější než spousta zdravých lidí. Jaké sporty děláte?

Ke sportu jsem se dostal díky lidem v Kladrubech a potom v Parapleti. Vyzkoušel jsem plavání, handbike, ale nejvíc se věnuji ragby. Pamatuji si, jak mě od první návštěvy uháněl trenér atletiky, až když jsem začal hrát ragby, tak mi dal pokoj.

Jaké druhy sportu u nás dělají lidé na vozíčku?

Je jich poměrně dost, ale většinou jsou centralizované do velkých měst. Ragby je pouze v Praze, Ostravě a Hradci Králové. Velmi univerzální pro všechny je plavání, hodně lidí se uplatní v atletice, můžete jezdit na upravovaných kolech, lyžích, vodních lyžích, střílet z luku a tak dále. Z kolektivních sportů je to zejména florbal, basketbal, ragby, parahokej a powerchair hockey (florbal na elektrickém vozíku).

Foto: Archiv Davida Lukeše

David je stále velmi aktivní sportovec

Je sport pro vozíčkáře finančně náročný?

Velmi. Téměř na vše potřebujete speciální pomůcky nebo dokonce vozíky. Samozřejmě plavání nebo stolní tenis není tak nákladná záležitost, ale třeba na kolektivní sporty potřebujete speciální vozíky, které stojí i hodně přes sto tisíc.

Kdy jste se stal ředitelem Centra Paraple?

Je to už přes tři roky. Ta práce je velmi pestrá, nejvíc mě baví pracovat s týmem, s lidmi. Samozřejmě jsem i hlavním fundraiserem organizace. Dělám vše od vymýšlení služeb, přes účast na odborných akcích a schůzkách s podporovateli až po propagaci organizace.

Věnujete se také problematice sexuality u lidí s poškozením míchy. Jak přesně?

Mým hlavním cílem bylo, aby se o tématu sexuality nebavili lidi pouze v úzkých či uzavřených skupinách, a aby to bylo vážené téma stejně jako jiná důležitá témata u lidí s poškozením míchy. Nechci narušovat intimitu, jen jednoduše říct, že každý má právo prožít sexualitu a být stále atraktivní bytostí.

Foto: Archiv Davida Lukeše

Vede Centrum Paraple a k tomu dělá osvětu tabuizovaným tématům

Je toto téma stále tabu?

Bohužel ano. Spousta lidí má sice dostatečné informace o problematice míšního poškození a uvědomují si změny v citlivosti těla, hybnosti či sexuální dysfunkce. Přesto si stále kladou otázku, jestli můžeme mít sex nebo jaká je jeho kvalita, když nedosáhneme orgasmu. Proto si myslím, že je potřeba o tom tématu mluvit víc.

Osvětu děláte také o sexuálních asistentkách handicapovaných. Jak je dnešní společnost vnímá?

Je to mnohem lepší. I když jsou pořád lidé, kteří si myslí, že je to služba hrazená státem, tedy pojišťovnou. Pravda je úplně jiná. Jde o službu, kterou celou hradí klient a k samotnému aktu vůbec dojít nemusí. Hlavní úlohou sexuálních asistentek je provázet klienta při poznávání vlastního těla, jeho reakcí, být mu oporou a jednat citlivě.

Co plánujete do budoucna, ať už po stránce pracovní, nebo osobní?

Plánuji méně plánovat. Rád bych ještě udělal nějakou delší cestu po světě, poznal nové lidi, nová místa a chci prožít co nejvíce času se synem (8), kterého mám v péči polovinu měsíce. Jsem rozvedený a momentálně nezadaný, takže bych si přál žít a umřít šťastně zamilovaný.

Lidé s vážným postižením či nemocí bývají ti nejstatečnější. Četli jste už příběh Alžběty, které se vrátila rakovina už popáté?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama