Článek
Není to tak dávno, co děti běžně vyrůstaly v širších rodinách. A na jejich výchovu i názory na svět měli často prarodiče větší vliv než táta s mámou, kteří se museli ohánět, aby rodinu uživili. Doba se ale změnila, mnohé děti vídají své prarodiče jen zřídka a téma, co je či není při jejich rozvoji správné, budí leckdy velké vášně. Každá ze stran si hájí tu „svou pravdu“ a nehodlá ustoupit. A rozhodně nejde jen o zmíněný bonbon, ve hře jsou i mnohem zásadnější věci, jako je zdraví dětí, trávení volného času či třeba vztah k penězům. Rozdílné názory děti matou. A těžko se jim to vysvětluje.
Kdo to dítě vychovává?
Bohužel ten, kdo to nejvíc odnáší, jsou právě děti. Rozum by tu tak do hrsti měli vzít dospělí. „Dítě potřebuje vztah s rodiči, kontakt s prarodiči, možnost být součástí širší rodiny i setkávání s přáteli a novými lidmi. Teprve tehdy je dobře socializované a především má větší šanci poznat samo sebe,“ uvádí jeden ze zásadních důvodů, proč je namístě v zájmu dětí upozadit své ego, psychoterapeutka Olga Šerá z platformy Terapie.cz.
„Pokaždé, když si tchyně bere naše děti na hlídání, mám stažený žaludek, s čím se zase vrátí domů,“ vypráví osmatřicetiletá Petra. „Děti má ráda, ale je přesvědčená, že naše snaha, aby nejedly moc sladkostí a většinu času netrávily u televize, jim vlastně škodí.“
A to není vše. „Navíc jim neustále vypráví, jak jejich tatínek býval nemocný a že by neměly moc běhat, aby se nezadýchávaly, dceři rozmlouvala balet, že z něj bude mít křivé nohy, a synovi španělštinu, že ji na nic nepotřebuje,“ vyjmenovává Petra. Třecí plochy ohledně výchovy a zájmů dítěte se najdou asi v každé rodině a je otázkou, jak se k nim postavit. Zejména pokud působí i rozepře mezi manžely, kteří často neví, zda se postavit na stranu partnera, nebo svého rodiče.
Ty mi nebudeš říkat, jak ho mám vychovávat…Foto: Nicoleta Ionescu, Shutterstock.com
Kde je „pravda“?
„Základ je jasný: za dítě jsou zodpovědní rodiče. Matka i otec. A oba rozhodují o svých dětech,“ říká psychoterapeutka. To podle ní znamená, že mohou a mají vnášet své představy o tom, co se děje s jejich dítětem na návštěvách u prarodičů, v dětských zařízeních, ve školce, ve škole i na kroužcích.
„Pokud se například maminka rozhodne, že dítě nebude jíst sladkosti a nejsladší věcí bude ovoce, je na místě o tom mluvit a zároveň požádat o respektování tohoto rozhodnutí jak v rodině, tak v institucích. Nejde o kontrolu, jde o odpovědnost,“ míní Olga Šerá.
Zároveň ale připomíná, že je důležité nezapomínat na širší kontext. Historicky se výchovou dětí málokdy zabývali pouze rodiče. Komunikace a kontakt s větším počtem starších a zkušenějších lidí dává dětem obrovskou možnost rozvoje – sociálního, emočního i hodnotového.
Děti hledají vzory
A existuje tu ještě jeden důležitý mechanismus. „Dítě má hlubokou potřebu najít dospělého, kterému je podobné, a není to vždy rodič. Může to být babička, dědeček, teta nebo strýc. Širší rodina může dítěti pomoci pochopit, kdo je, kam patří a jaké má kvality,“ upozorňuje psychoterapeutka s tím, že na místě je vždy o rozdílných názorech mluvit.
„Někdy stačí malé popovídání, nebo i rodinná terapie, která může přinést překvapivou změnu směrem k porozumění, podpoře a spolupráci. Ne vždy je snadné udělat první krok, ale pokud to neuděláte pro sebe, stojí za to to udělat pro děti a vnuky. Ony se učí z toho, co vidí, ne z toho, co jim říkáte,“ dodává Olga Šerá. Je tedy hlavně na vás, zda dítě vyrůstá v představě, že život je plný konfliktů, které přinášejí jen citový chlad a izolaci, nebo získá zkušenost, že má smysl i o nesouladu mluvit a snažit se vztahy napravit.
