Matka mi říkala, že umřu při porodu. Dneska jí nedokážu ani zavolat. Proč nejsem lepší dcera?

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, nedokážu zavolat své matce. Pořád si říkám, že musím, že už je stará a potřebuje, aby jí někdo volal. Když jí zavolám, tak už se dneska ke mně chová hezky, ale já s ní mám špatné zkušenosti, a čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju. Já ani nemůžu říct, že ji třeba nemám ráda, to ne, třeba jí i ráda vymýšlím nějaké dárky, ale spíš jsem taková hodně chladná, jako by zaražená a cítím i trochu odpor.

Už jsem chodila k terapeutce, vím, že bych měla odpouštět a měla bych být vděčná, navíc vím, že se starala a neměla to lehký a že existují opravdu šílené matky, což ona není. Ale prostě mi tak nějak od dítěte zvláštním způsobem ubližovala hloupými řečmi a i v dospělosti mi říkala strašné věci (umřu při porodu, dítě bude na vozíku, z mých dětí už nikdy nic nebude), takže to prostě nezvládám.

Jak píšu, je to rok od roku horší, a to mě hodně překvapilo. Myslela jsem, že až budu starší, budu lepší. Můžete mi prosím poradit? Děkuju. Vanda

Milá Vando, myslím, že jste na sebe v jedné věci zbytečně přísná. Pořád totiž hledáte důvody, proč byste měla mít ke své matce vřelejší vztah, než jaký ve skutečnosti máte. Připomínáte si, že se o vás starala, že to neměla jednoduché, že existují mnohem horší matky, že je dnes stará a že byste jí měla odpouštět. Jako byste sama sebe přesvědčovala, že na své pocity vlastně nemáte právo. Jenže emoce se nedají převychovat argumenty. A už vůbec ne pocitem povinnosti.

Z toho, co píšete, mám dojem, že jste si jako dítě vytvořila určitý způsob obrany před člověkem, který vám měl být nejbližší. Matka je pro každé dítě první představitelkou bezpečí, přijetí a bezpodmínečné lásky. Když od ní ale opakovaně slyšíte ponižující, zraňující, nebo dokonce děsivé věci, začne se ve vás postupně něco uzavírat.

Dítě totiž nemá moc možností, jak se proti rodiči bránit. Nemůže si jednoduše říct, že s tímto člověkem nebude mít nic společného. Je na něm závislé. A tak se naučí některé věci potlačovat, přizpůsobovat se a citově se stáhnout. Někdy si tento obranný mechanismus neseme až do dospělosti.

Zajímavé je, že píšete, že se váš vztah s matkou s přibývajícím věkem zhoršuje. To se může stát právě proto, že jste dnes dospělá a máte větší odstup i schopnost pojmenovat, co se vlastně dělo. Jako dítě jste možná její výroky přijímala jako něco, co k rodičovství patří.

Dnes už dokážete vidět, jak moc byly zraňující a jakou stopu ve vás zanechaly. Navíc máte vlastní děti, takže možná některé její chování vnímáte úplně jinou optikou. Člověk někdy teprve při vlastním rodičovství pochopí, co všechno mu v tom jeho chybělo.

Chtěl bych vás také zbavit jedné představy, která vám zřejmě přidělává další trápení. Nemusíte matce odpustit, abyste mohla žít spokojený život. Nemusíte k ní cítit vřelost, abyste byla dobrým člověkem. A nemusíte s ní udržovat tak intenzivní kontakt, jaký by si představovalo vaše okolí nebo jaký vám diktuje vaše představa o tom, co se má mezi matkou a dcerou dít.

Samozřejmě je možné uznat, že se o vás starala a v některých věcech se snažila. Současně ale můžete uznat, že vám v jiných věcech ublížila. Obojí může být pravda. Jedno nemaže druhé.

Zkuste se také přestat poměřovat s představou, že existují mnohem horší matky. To, že někdo jiný zažil ještě větší utrpení, nijak nezmenšuje vaše vlastní zkušenosti. Bolest není soutěž, ve které musíte obsadit dostatečně vysokou příčku, abyste na ni měla nárok. Výroky o tom, že zemřete při porodu nebo že vaše dítě skončí na vozíku, jsou velmi tvrdé a rozhodně za hranicí. Nemusíme znát celý příběh vašeho dětství, abychom mohli říct, že takové věty neměly od matky zaznít.

Doporučil bych vám jednu praktickou věc. Přestaňte si dávat za úkol matce zavolat proto, že musíte. Zkuste si místo toho najít takovou podobu kontaktu, kterou skutečně zvládnete a která ve vás nebude vyvolávat další vnitřní konflikt. Možná jí zavoláte jednou týdně, možná jí napíšete zprávu, možná jí občas uděláte radost dárkem, protože to sama chcete.

Nemusíte se nutit do intimity, kterou necítíte. A pokud se po telefonátu cítíte psychicky vyčerpaná, máte právo hovor ukončit. Hranice nejsou pro druhého člověka trest. Je to způsob, jak chránit vlastní duševní rovnováhu.

A ještě jedna věc. Zkuste si položit otázku, co přesně vás na představě, že matce nezavoláte, nejvíc trápí:

To jsou tři různé věci a každá si zaslouží trochu jinou pozornost. Někdy nás totiž k rodičům nevede láska, ale především pocit viny a strach z budoucích výčitek.

Pokud máte pocit, že se vaše vnitřní napětí rok od roku zvětšuje, nebál bych se znovu vyhledat psychoterapeutickou pomoc. Tentokrát bych se ale nesoustředil na to, jak matce odpustit a jak k ní najít cestu. Zaměřil bych se na to, jak přijmout vlastní příběh, přestat se za své pocity trestat a nastavit si vztah, ve kterém vám bude dobře.

Jak se smířit se smrtí maminky? Je to zlý sen! Proč tak zlatý člověk, jako byla ona, musel odejít