Proč dnešní mladá generace tolik trpí úzkostmi a panickými atakami? Křehkost není slabost. Co se od nich lze naučit?

Poptávka po psychiatrické a psychologické péči pro děti nikdy nebyla tak silná jako v posledních letech. Přecitlivělost, přehnaná křehkost, větší soustředění se na to, co chci, než na to, co musím… Současní dospívající se od svých rodičů v mnohém liší a ti si se svými dětmi nevědí rady. Jsou přehnaně informovaní, zahlcení technologiemi, ale také jsou k sobě laskavější. Co by se dnešní rodiče od svých dětí naopak mohli učit?

Pandemie covidu odstartovala totální kolaps dětské psychiatrické péče v Česku, jejíž kapacity zdaleka nedokázaly uspokojit poptávku. Vše nasvědčuje tomu, že online výuka a zavření škol napáchalo škody, jejichž následky na dětech spatřujeme dosud. Jenže od covidu uplynulo už šest let a psychický stav dětí se příliš nelepší.

„Čekali jsme, že v této době už budou počty dětí, které se potýkají s nějakými psychickými poruchami, dávno stejné jako před pandemií, ale to se nestalo. Ta čísla klesají velmi pomalu,“ říká Tomáš Havelka, primář havlíčkobrodské psychiatrické nemocnice a předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie. Jednoznačné vysvětlení, proč tomu tak je, ovšem nemá.

Jednou z možných příčin je vysoká rozvodovost a vyrůstání v neúplných rodinách. Ještě více než rozvod samotný dopadají na děti jeho okolnosti a to, co mu předchází. „Konfliktní prostředí pro dítě představuje často mnohem větší zátěž než například úmrtí v rodině. Na úmrtí se na rozdíl od chronicky konfliktního prostředí dokážeme daleko lépe adaptovat, máme na něj historicky vytvořené mechanismy,“ vysvětluje Tomáš Havelka.

Také podle školní psycholožky Anny Lukešové jedním z hlavních důvodů, proč psychické obtíže dospívajících sílí, bývají nedobré následky rozchodu rodičů, ale i vztahy s vrstevníky, prostředí školy, tlak na výkon, sociální sítě, potřeba někam patřit a křehká sebehodnota dítěte.

„Dítě svoji hodnotu často neumí dostatečně opřít samo o sebe a hledá její potvrzení zvenčí, v dobré známce, oblíbenosti u vrstevníků. Pak snadno přichází strach ze selhání a odmítnutí,“ říká psycholožka. Právě tento stav je pak ideálním podhoubím pro vznik úzkostí a psychosomatických potíží. Snaží se proto děti učit nejen rozumět svým emocím, ale také znát svoje hranice a umět se za sebe zdravě postavit – bez útoku na druhého, ale zároveň bez snižování vlastní hodnoty.

>>> Jsme lepšími rodiči než byla starší generace? Od přísné disciplíny až po volnou výchovu

Výrazným vlivem, který psychické potíže dětí zesiluje, je vliv digitálních technologií. Ten podle Tomáše Havelky přímo způsobuje stav, s nímž dospívající na psychiatrii končí nejčastěji – sociální fobii, kdy se děti bojí chodit mezi lidi, telefonovat či oslovit prodavačku. Mají strach, co si o nich kdo bude myslet. Právě nezvládání běžných životních situací, jako je např. školní docházka, je hlavní signál, že je potřeba vyhledat odbornou pomoc.

Navzdory rostoucím potížím však psychiatr nevidí současnou situaci pesimisticky. Fenomén sebepoškozování, typický především u dívek, podle něj pozvolna slábne, ale především roste osvěta.

„Vnímám pozitivně, že děti o svých problémech vědí, mluví a že o nich přemýšlejí. Vlastně jsou v mnoha ohledech kompetentnější než my, generace ‚držáků‘, kteří jsou zvyklí zatnout zuby a všechno zvládnout. Ale ono není špatné brát ohled sám na sebe,“ upozorňuje doktor s tím, že rodiče by sice měli generaci dnešních dospívajících co nejvíc otužovat, ale také se od ní mají co učit – mluvit o emocích a svých potřebách.

Když dítě přestane reagovat na křik a urážky, nejde o klid. Může to být varování