Článek
V rámci celkového ozdravení svého životního stylu si můj muž pořídil silniční kolo a začal vyrážet do okolí Prahy na cyklovýlety. Výjezdu předchází vždy stejný rituál. On si obřadně natahuje elastický obleček s kšandami, zatímco já ho komentuju posměšným výrazem mamil („middle aged man in Lycra“) neboli muž středního věku v elasťákách. (Je to svým způsobem zakuklená lichotka. O středním věku bychom mohli mluvit, leda kdybychom oba plánovali výrazně přežít stovku.)
Rituál má ale ještě jednu část. „Budeš se dívat?“ ujišťuje se Pavel.
Myslí tím, jestli budu jeho odvážné pronikání za hranice naší běžné galaxie sledovat na telefonu. Už dlouho totiž se mnou permanentně sdílí svou polohu.
„Jasně,“ slibuju. Jenže oba tušíme, že jakmile kolo zmizí z předsíně, mou pozornost odvede asi padesát jiných věcí a na sledování jeho poutě si vzpomenu až ve chvíli, kdy mi pošle fotku ze zastávky na cestě, nebo – hůř – v okamžiku, kdy se znovu objeví ve dveřích.
„Maminka mě sleduje vždycky,“ říká vyčítavě Pavel, čímž mimoděk vyhlašuje soutěž o nejstarostlivější ženu v domácnosti (a slovu mamil dává ještě jeden nečekaný význam). Když pak v neděli přijdeme k mamince na kafe, přesně ví, kde si Pavel udělal přestávku a v kterých místech absolvoval náročné stoupání. Zatímco já jsem se zase nedívala.
Bezpečnostní význam takového sledování je samozřejmě legrační. Ve skutečnosti jde o projevení zájmu, péče a patřičného obdivu ke zdolaným vzdálenostem, jako bych celou cestu stála v publiku pomyslné Tour de France.
Jednou jsem si tedy přeci jen vzpomněla a rozklikla jsem si v telefonu sledovací aplikaci. Tečka s Pavlovou fotografií, zvolna se pohybující mezi Zbraslaví a Vraným nad Vltavou, vypadala překvapivě dojemně. Pak se v jednu chvíli zastavila. Čekala jsem, až se zase dá do pohybu, ale nic. Umíněně setrvávala na místě.
Asi zastavil, aby si sundal bundu, pomyslela jsem si. Po dvou minutách jsem usoudila, že si asi něco fotí. Za chvíli mi to pošle. Po pěti minutách mi vrtalo hlavou, proč si to fotí tak dlouho. Přiblížila jsem si mapu a začala zkoumat terén. Po devíti minutách už jsem přemýšlela, jestli bych pro něj neměla zajet autem, ale vtom mi v telefonu blikla nová zpráva: poslal fotku nealkoholického piva na stole nějaké venkovské zahrádky s korunami kaštanů v pozadí.
„Koukám se!“ napsala jsem vítězně.
I když mi bylo jasné, že to zase bude vypadat, že jsem se koukla až teď.
