Věčné fňukání na sociálních sítích: Je to póza, nebo se za tím skrývá opravdu ztrápená duše?

Angličtina pro to má výraz performative sad girl, zatímco český ekvivalent se hledá těžko. Možná se dá říct „fňukna“, ale to má poněkud urážlivý podtón a ani překlad „smutná holka, co se předvádí“ úplně nevystihuje, co je tím míněno. Přesto ji na sociálních sítích poznáte velmi snadno.

Pod tímhle termínem se skrývá žena či dívka, jejíž sociální sítě jsou jednou velkou přehlídkou bytostného utrpení. Sdílí srdceryvné úryvky ze svého života, často jen krátké hlášky typu „Proč je tak těžké žít“, „Láska, nejdřív sladká, potom bolestná“ či „Koho miluješ nejvíc, ten tě nejsnáze zraní“. Svůj obsah doplňuje melancholickou hudbou, fotkami romantické krajiny nebo snímky sebe sama, jak hledí přes okenní sklo do krajiny či upíná zrak k nebesům, je zamyšlená, smutná, možná zahlédnete i slzu stékající po tváři.

Pokud nejde o ženu, která takový obsah vytváří uměle a cíleně si buduje image křehké a něžné dívky, která potřebuje zachránit, skrývá se za profilem nejspíš skutečně zraněná duše.

Pravda je totiž taková, že křehkost a zranitelnost má v sobě každý. „Jsou přirozenou součástí naší lidskosti. Problém nevzniká ve chvíli, kdy je cítíte, ale spíš v tom, jak s nimi zacházíte. A sociální sítě často slouží jako prostor, kde hledáte emoční a pocitovou regulaci, tedy uklidnění, pochopení nebo přijetí,“ vysvětluje životní koučka Lenka Procházka.

A tak není nic špatného na tom, když žena, jejíž sociální sítě jsou za normálních okolností klasickou sbírkou fotek a příspěvků reflektujících standardní život, po rozchodu nasdílí, že je smutná. Řekne, proč a jak se cítí, a pravděpodobně se jí dostane podpory, která je sice virtuální, ale alespoň na chvíli zapůsobí.

Je pro vás sdílení jedním z mnoha způsobů, jak se vyrovnáváte s trápením? Je to v pořádku, když k tomu starosti skutečně řešíte, máte po boku někoho blízkého, s nímž o tom mluvíte, podnikáte kroky, které vaší psychice pomáhají, chodíte třeba na terapii… Pak je to vědomé prožívání – a to je léčivé.

Problém nastává ve chvíli, kdy někdo sdílí v podstatě jen svůj smutek. „Když žena sdílí bolest opakovaně a velmi intenzivně, může to být signál, že ji nedokáže unést sama v sobě,“ upozorňuje Lenka Procházka.

Jestliže se ke své bolesti neustále vracíte a nic se nemění, točíte se v bludném kruhu. „Pokud si příběh jen opakujete a znovu ho sdílíte, může se trápení naopak prohlubovat. Říká se tomu retraumatizace,“ vysvětluje Lenka Procházka. Jednoduše řečeno, s každým dalším smutným statusem znovu a znovu ubližujete samy sobě.

„Tělo totiž nerozlišuje, jestli něco prožíváte poprvé, nebo po desáté. Pokaždé spouští podobnou stresovou reakci. Proto je důležité učit se emoce nejen sdílet, ale i regulovat. Jinak se ženě z dlouhodobého hlediska spíš přitíží, než aby jí bylo lépe,“ upřesňuje Lenka Procházka.

Jsou vaše statusy neustále plné bolesti a smutku, aniž by se rýsovalo nějaké východisko? Zaplaví to nejen vás, ale i vaše sledující a virtuální přátele. „V druhých to může vyvolávat spíš tíhu, zahlcení nebo i nevědomý tlak zachraňovat. A to dlouhodobě vztahům ani komunitě neprospívá,“ tvrdí Lenka Procházka.

Cesta je se svými emocemi a trápením vědomě pracovat, ne je jen „syrové“ sdílet. „Každý člověk ovlivňuje emoční klima prostoru, ve kterém se pohybuje. A je v pořádku si občas položit otázku, zda to, co sdílíte, druhé spíš posiluje, anebo vyčerpává,“ dodává Lenka Procházka.

8 profilů na sociálních sítích, jejichž sledování vám škodí