Hlavní obsah

Nejste emoční smraďoch? Udělejte si v životě pořádek i za cenu, že přijdete o některé kontakty

Foto: archiv Life Academy s.r.o.

Foto: archiv Life Academy s.r.o.

Máte práci, rodinu, máte kde bydlet i spoustu kamarádů, ale pořád se necítíte tak šťastní a spokojeni, jak byste si představovali? Možná je to tím, že žijete jiný život, než byste doopravdy chtěli.

Článek

V poslední době se často mluví o tom, že je dobré najít cestu ke své duši, naučit se poslouchat své potřeby, jít za svými sny, dbát na dušení hygienu, najít své vnitřní dítě… Ale co si pod tím vším máte představit – a hlavně: Jak začít, když zjistíte, že právě tohle potřebujete? Odpovědi jsme hledali u transformační koučky Lucie Königové.

Proč pocity nespokojenosti přicházejí, i když má člověk vše, co obecně patří ke šťastnému životu a úspěchu?

Naše vnitřní nespokojenost pramení z toho, že nežijeme život podle sebe, ale podle očekávání okolí. Už odmala nám říkali, co bychom měli dělat, jací bychom měli být. Že je nutné překonávat i to, co nás nebaví nebo se nám nelíbí. A to pak pokračuje i v dospělosti, kdy často slýcháme „vydrž to“, „podívej se, tamten to má ještě horší“. Tím nám i ti nejbližší – často aniž by si to uvědomovali – říkají, že na našich pocitech nezáleží. A opakují to tak dlouho, že už ani my sami nevnímáme, co nás doopravdy těší a co je naše. Zkrátka jedeme podle jinými nalinkovaného scénáře.

Já tomu říkám, že sami sebe ztratíme. Odpojíme se od sebe a přestaneme vnímat své pocity. Přitom být sám se sebou v propojení a žít v souladu je úplný základ. Pokud nenajdeme sebe, začneme zpravidla hledat únikové cesty. Někdo se přejídá, jiný utíká k alkoholu, stále víc lidí bere různé prášky, někdo si to kompenzuje prožíváním osudů seriálových postav a někdo si sám pro sebe vymyslí roli, kterou úzkostlivě plní.

Foto: archiv Life Academy s.r.o.

.Foto: archiv Life Academy s.r.o.

Jaká role to může být?

Třeba role matky, partnerky, úspěšné manažerky… Platí to samozřejmě pro ženy i muže, i když se teď obracíme hlavně na ženy. Scénář je daný tím, co jsme viděly doma, jak se chovaly naše matky nebo babičky. Podle toho pak fungujeme i my a v denní rutině ani nemáme čas se zastavit a zamyslet se nad tím, zda jsme takto šťastné.

Je pravda, že na nějaké štěstí se „mámy od dětí“, která pendluje mezi domácností, prací, školkou a vším ostatním, asi nikdo neptá. Předpokládá se, že už samotné mateřství je dost velké štěstí…

Ano, jsme vychovávány k tomu, vše zvládnout, vydržet a přetrpět to, co se nám nelíbí, neustále své pocity upozaďovat a potlačovat se. Je to do jisté míry dáno rolí ženy v kontextu historie naší společnosti. Navzdory neustálému vývoji jsou některé návyky a očekávání v tomto směru stále hluboce zakořeněny a po generace předávány. Myslím si ale, že jsme se nenarodili, abychom život protrpěli. První krok je dovolit si myšlenku, že si nemusím pořád odříkat, a připustit si, že mám právo na radost a hezké věci i pro sebe.

Že bych přestala myslet v první řadě na děti, na partnera a jejich štěstí a dala do popředí sebe?

Je potřeba si uvědomit, kdy a co vás dělá šťastnou. Mám tuhle cestu sebepoznání za sebou a dobře si pamatuji, jak těžké pro mě bylo přiznat si, že nejsem šťastná v roli ženy, která žije jenom pro děti a rodinu. Nemá to co dělat s láskou k dětem a touze chtít pro ně to nejlepší. To nejlepší pro ně totiž je právě šťastná máma

Není lehké se rozhodnout pro změnu – mě k tomu donutily vleklé zdravotní potíže, které byly projevem dlouho potlačované nespokojenosti. Nebylo mi se sebou hezky, necítila jsem se dobře ve své roli ani ve svém těle a věděla jsem, že pokud to nezměním, tak se nemoci nezbavím. Obrovskou motivací bylo i to, když jsem si uvědomila, že tenhle špatný vzor předám svým dětem, stejně jako mi ho předali moji rodiče a jim zase ti jejich.

Říkáte, že bychom měli najít sami sebe. Hodně lidí v tom možná uslyší to „sami“ ve smyslu, že zůstaneme sami, že se budeme cítit sami, že přijdeme o lidi okolo sebe.

Strach ze samoty často vyplývá z toho, že neznáme svoji hodnotu, a tak si ji dodáváme zvenčí – naším úsilím, výkony a výsledky v roli matky, dcery, partnerky nebo v profesi. Přitom je důležité umět být sám se sebou a dovolit si vést vnitřní dialog. Něco nám říká hlava – to je to, co jsme přijali od jiných, a něco jde zevnitř. Naslouchat vnitřnímu hlasu, to je to, co se musíme naučit. Zeptat se sama sebe na to, na co by se mělo ptát i okolí: Jak ti je, co bys teď potřebovala, jaké máš pocity a jaké je tvoje pocitové číslo?

Foto: archiv Life Academy s.r.o.

Lucie Königová je autorkou knihy Cesta zpátky k sobě, která pomůže se zkoumáním vlastního nitraFoto: archiv Life Academy s.r.o.

Pocitové číslo?

Ano, v danou chvíli je dobré si na stupnici 0 až 10 ohodnotit své pocity. Deset je nejkrásnější pocit a nula ten nejhorší. Abyste byli opravdu šťastní, měli byste se snažit pohybovat v hodnotách od 8 výš. Takže pokud se cítíte mizerně, představte si, jaké číslo byste svým pocitům přiřadili. Pokud je někde kolem 6, hned hledejte, proč a co by to zlepšilo. Třeba jste jen unavení, nikdo vás dlouho nepochválil a cítili byste se lépe, kdybyste si mohli dát kávu a na deset minut si odpočinout. Pak neváhejte a udělejte to. Je jasné, že občas může nálada klesnout k velmi nízkým číslům, ale nemělo by to být dlouhodobě.

Co když budu dlouhodobě „na nule“ nebo jen kousek nad ní?

Pokud je někdo dlouhodobě nespokojený, je naštvaný, šíří kolem sebe negativní energii, protože se neumí postarat o své štěstí, neumí udělat duševní očistu, pak trpí nejen on, ale i jeho okolí. Říkám tomu, že kolem sebe šíří emoční smrad.

To chce asi vysvětlení…

Jako se jdete každý den do koupelny vysprchovat, umýt si vlasy nebo vyčistit zuby, měli byste se také pravidelně starat o svou duši a mentální nastavení. Pokud to neděláte, pak to dopadne stejně, jako kdybyste se přestali umývat: po nějaké době začnete smrdět a vaše okolí vám řekne „hele, jdi se umýt, vedle tebe už se nedá být“. S emočním smradem to je stejné, jen vám málokdo řekne „hele, jdi si odpočinout, jdi se uklidnit, protože vedle tebe už není příjemné být“.

A když člověk zjistí, že by chtěl něco změnit, že chce přijít na to, co chce a potřebuje… Jak na to? Je na to nějaký návod?

Základem je jít po malých krůčcích a pomalu si dělat v životě pořádek. Abyste poznali sami sebe, musíte zjistit, co z toho ve vás je nános výchovy, rodiny, toho nabaleného zvenčí. Podívejte se na své dětství, na to, k čemu jste byli vedeni. Přiznejte si, že rodiče dělali chyby. Je přirozené, že na ně můžete být v tomto procesu i naštvaní – ale je třeba jim odpustit. Vždy dělali to, co v tu chvíli uměli a mohli. I oni byli nějak vychováni a doba byla jiná. Vy ale máte právo dělat věci jinak, po svém.

Nesnažte se nic uspěchat. Udělejte si pravidelně čas sami pro sebe, dopřejte si každý den chvíli klidu – i kdyby to bylo jen pár minut. A to i v náročném období, kdy máte pocit, že nic nestíháte. Odpočiňte si, utřiďte si myšlenky, pojmenujte své pocity – nakonec třeba zjistíte, že ne všechnu práci, která na vás čeká, musíte udělat teď hned. Věřte, že postupně, drobnými posuny, se lze dopracovat k zásadním změnám.

Foto: archiv Life Academy s.r.o.

Lucie Königová má dvě dospělé dětiFoto: archiv Life Academy s.r.o.

Jak se stane, že se něco kolem nás změní tím, že se změníme my?

I malými krůčky dojdete k novým možnostem. To, co změníte uvnitř, se propíše do vašeho chování, do vašeho pohledu na svět – a ten na to bude reagovat. Prošla jsem tím a můžu potvrdit, že se najednou začali v mém okolí objevovat noví lidé, až se nebojím říct i spřízněné duše. A také mi do života vstoupily nové příležitosti.

Nové možná, ale ty staré to může odradit, můžeme o ně přijít. Není to velký risk?

Je to tak. A je to správně. Mohu vás ujistit, že vazby s těmi, kteří do vašeho života patří, rozhodně neztratíte. Ale ano, může se stát, že váš partner nebo manžel najednou zjistí, že nejste ta, kterou si vzal, že ho bude děsit vaše změna nebo jí nebude rozumět. Možná jen potřebuje vědět, čím procházíte, a dát vám čas, a možná se nakonec rozejdete. Změnit se může i váš vztah s dětmi, zvlášť pokud nepochopí, že jde o vaši proměnu, ne o ztrátu vaší lásky k nim. I u mě to tak bylo, ale dokázali jsme si vybudovat nový, pevnější a hlubší vztah. Navíc vím, že díky mému rozvoji jsou mé děti schopné si budovat život tak, aby byly šťastné.

Nahrává nějak současná poměrně nejistá a v mnohém krizová doba tomu, že se lidé začínají obracet k sobě a hledají v sobě své jistoty, když kolem sebe je už necítí?

Každá doba má své problémy a chápu, že se lidé bojí toho, co bude. Ale pořád je na čem stavět. Základní jistoty nám nikdo nevezme. To, že funguje gravitace, že se můžete do sytosti nadechnout, že vyjde slunce a nikdo nám neříká, na kolik jeho paprsků máme nárok. Můžete se spolehnout i na lásku, kterou v sobě máte.

Mnohým lidem dá paradoxně nejvíc jistoty to, že zvládnou nejistotu. Zažila jsem to. V době hledání, je to už řádka let, jsem se rozhodla odjet na měsíc za sluncem k moři. Prostě jsem vzala kufr, zamluvila si na tři dny po příletu ubytování a zbytek jsem se rozhodla řešit na místě. Jela jsem do velké nejistoty, ale zvládla jsem to tam a ten fakt mi dodal pocit, že se můžu na sebe spolehnout, věřit svým schopnostem. K pocitu štěstí nepotřebujete moc – hlavně si ho dovolit prožít.

Odpuštění je žádoucí, ale nikdy se do něj nenuťte. Jaká jsou pravidla na odpouštění?

Reklama

Související témata:
Lucie Königová