Neustálé vyčítání je volání o pomoc. Ale kdo to má vydržet? Přebornicemi jsou hlavně ženy

Psychologové pro to mají termín ruminace. Česky by se to dalo nazvat „pozdní honění bychů“. Jde o stav, kdy si v hlavě neustále opakovaně omíláte všechny minulé průšvihy, špatná rozhodnutí, omyly. Znova a znova se vracíte k tomu, jak jste se nechala matkou v sedmnácti letech přesvědčit, že ten kluk, se kterým chodíte, pro vás není „dost dobrej“. Teď litujete, protože jste si o pár let později vzala ani ne tak z lásky, jako z rozumu a paniky ujíždějícího vlaku někoho, vedle koho se cítíte osaměle. Rozchod s první láskou je už dvacet let passé, ale stejně se na každém setkání s matkou k této životní epizodě vracíte a vyčítáte jí, jak vám zkazila život. Psycholožka Jana Markvartová varuje, že přežvykování toho, co se stalo a nejde vrátit, nemá nic společného s poučením se z chyb.

„Naši oslavili rubínovou svatbu, tedy to, že jsou spolu čtyřicet let. Na jazyk se mi vkrádá jedovatá poznámka, jak to spolu tak dlouho vydrželi,“ říká devětatřicetiletá Kamila. Rodiče má ráda, ale vzorem partnerského soužití pro ni rozhodně nejsou. „Tátovi nevyšlo podnikání tak, jak si představoval. Nakonec firmu zavřel a musel si najít práci a brát cokoliv, protože se o něj nikde extra nervali. To byla další rána pro jeho ego. Dost lidí, takzvaných přátel, kteří mu podlézali, dokud z jeho firmy čouhaly možnosti výdělků a zakázek, najednou zmizelo. Máma otce vždycky podporovala a navenek i podporuje, ale únava a zklamání udělaly své. Zatímco se táta uzavřel do sebe, máma mu pravidelně vyčítá, co všechno tomu jeho pitomému podnikání obětovala. Že ani necekla, když byla na děti sama, aby se on mohl soustředit na práci. Že se uskrovňovala, věnovala mu nejlepší roky života a teď je na tom hůř, než kdyby jako samoživitelka seděla někde na úřadě.“ Její zklamání a rozladění je podle Kamily pochopitelné. Ale tím, jak to jako zaseklá gramofonová deska vytahuje pořád dokola, ztratila u zbytku členů soucit a všechny tím spíš otravuje.

Podle psychologů vyčítají obě pohlaví, ale na opakované výčitky jsou přece jen větší přebornice ženy. „Když jsem v práci, neustále si opakuji, že už nikdy nebudu na nikoho doma ječet. Jenže pak se utahaná vrátím domů, kde se v chodbě přerazím o pohozené aktovky, v kuchyni neumyté hrnky od snídaně a moje předsevzetí jsou pryč,“ přiznává se dvaačtyřicetiletá Denisa. „Manžel je zalezlý , děti v pokojíčcích, pes nevyvenčený a  všichni mě vítají slovy, že už s úklidem skoro začali. Jen si potřebovali trochu odfrknout. V tu chvíli ve mně bouchnou saze a začnu vřískat: A co já? Já jsem také vyšťavená z práce, také mám nárok si odpočinout. Už to jede.“ Podotýká, že v práci má pověst splachovací, nebesky klidné ženy. To jen doma se mění v sebelítostivou saň. Psycholožka Jana Markvartová podotýká, že výčitky jsou mimo jiné voláním o pomoc. Bohužel působí opačně.

Mentální zátěž žen? Myslet na všechny a všechno je práce, která není vidět>>>

Vyčítající osoba podle odbornice zvolila trochu nešťastný způsob k vyjádření vlastních negativních pocitů a touhu s druhými o nich komunikovat. Jenomže „ti druzí“ to naopak berou jako formu nátlaku, manipulaci, citové vydírání. Něco, před čím je nejlépe uprchnout do „selektivní hluchoty“, ignorovat to, stavět se na odpor. Místo aby běsnící nebo skoro plačící žena vzbuzovala lítost a pochopení, působí jako směšná nebo hysterická postava. Pokud vyčítá pravidelně, lidé v jejím okolí už obsah toho, co říká, nevnímají, jen je jim to extrémně nepříjemné, jako když nám v pokoji bzučí komár nebo vosa.

„Výčitky kvůli neumytým hrnkům od snídaně často zakrývají něco mnohem hlubšího. Nízké sebevědomí, nespokojenost s vlastním životem, ale zároveň nedostatek odvahy se situací něco dělat,“ podotýká psycholožka. Pokud jste to vy, kdo má tendence vyčítat, můžete s tím pracovat. Ptát se, proč jste nespokojení, cítíte se zneuznaní, nedocenění a co dělat, aby se to změnilo. Místo jekotu „Už jsem vás stokrát prosila, abyste po sobě nedělali takový binec“ zkuste rodině v klidu sdělit, že jste přetažená z práce stejně jako ostatní členové. Všeobecně platí, že i stěžovat si člověk musí umět. A hlavně nesmí čekat, že se ti druzí dovtípí. Nedovtípí! Musíte jim zdroj své nespokojenosti konkrétně sdělit a pak si „bez jekotu“ říct o pomoc a podporu. Pokud jste naopak vy zahrnováni výčitkami, důležité je nenechat se vyprovokovat. Nenaskakovat na model oplácení stejnou mincí a dotyčného zahrnout zase svým seznamem výčitek. Jednou dvakrát vyslechnout, projevit účast, nebagatelizovat, zeptat se, jak by chtěl dotyčný danou věc řešit. Pokud si mele svoji dál, prostě řekněte klidným hlasem: „Už jsi mi to několikrát řekl(a), vím to a nic s tím neudělám.“ A tiše „vypněte příjem“. Pomoci se dá totiž jen tomu, kdo pomoct chce.

Kritika je potřeba. Naučte se ji přijímat i rozdávat