Už nechci brečet kvůli chlapovi! Jenže teď jsem někoho potkala, ale je ze mě úplný citový barbar

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, nikdy bych neřekla, že si budu psát o radu. Rozváděla jsem se v roce 2000. Manžel byl agresivní, bil mě, hlavně když se posilnil alkoholem.

Měla jsem vztah s ženatým mužem, který, jak už to bývá, se nerozvedl. Nicméně jsme spolu byli 23 let. Asi si to dokážete představit, jak jsem se trápila, nedokázala jsem pochopit, že já jsem se rozvedla a on ne. Ale vlastně mi pomohl najít odvahu a odejít od manžela. Tak nějak jsem si řekla, že už nikoho nechci, od rozvodu žiji sama a nikdy se mnou nikdo nebydlel. Vím, že není dobré mít vztah se ženáčem.

Ale proč píšu. Řekla jsem si, že už to do konce života nějak doklepu, že nikoho nechci. Dřív jsem se řídila srdcem – a jak to dopadlo. Tak jsem se úplně uzavřela do sebe.

Jenomže mi osud do života přinesl muže. Založil si Facebook a já mu tam skočila jako někdo, koho zná. Ano, známe se, občas jsme se potkali. On potřeboval poradit s nastavením atd. Tak jsme si začali psát a zjistili jsme, že máme hodně společného, a najednou jsem ožila. Přineslo mi to radost do života.

Ale vyvstal problém, tedy u mě. Jak jsem žila tak dlouho sama, doma nikoho, tak jsem si samozřejmě dělala, co chci. Neříkala jsem, kam jdu, kde budu. Jestli nemám náladu uklízet, tak neuklidím. A najednou je tu někdo, kdo chce se mnou trávit čas, poznat mě víc, a já začínám házet zpátečku. Představa citové, ale i fyzické blízkosti, to, že se k někomu přitulím nebo nedejbože mi dá pusu, mě děsí. Nevím, co s tím. Nechci ho ztratit, aby mu došla trpělivost. Jsme spolu krátce, nechci to tak pro mě rychle.

Další věc: on říká taková ta slova o lásce atd. a já tomu už nevěřím, přijde mi směšný v našem věku, jsem úplný citový barbar. Tak jsem se v minulosti zklamala, že už nechci, abych zase já brečela kvůli chlapovi. Řekla jsem si, že už kvůli nikomu brečet nebudu. Ale zároveň nechci být sama a cítím, že s novým mužem bych mohla být konečně šťastná a spokojená. Děkuju. Zdeňka

Milá Zdeňko, víte, co mě na vašem dopise zaujalo nejvíc? Že jste si po všech těch zkušenostech s muži dokázala vytvořit život, ve kterém vám vlastně nic nechybělo. Naučila jste se být sama, rozhodovat o sobě, nikomu se nezpovídat, na nikoho nečekat a hlavně se nemuset bát, že vám někdo ublíží. A to není málo.

Zvlášť když za sebou máte manželství, ve kterém jste zažívala násilí, a potom třiadvacet let vztahu s – jak říkáte – ženáčem, který vám nikdy nebyl plně k dispozici. Umím si živě představit, kolik zklamání, nejistoty a nenaplněných očekávání se do takového života vejde.

A teď se najednou objeví někdo, kdo vám nabízí něco, co jste si už vlastně zakázala. Blízkost, zájem, společný čas… a možná i lásku. A vy místo toho, abyste se radovala, začínáte couvat. A víte co? Nedivím se vám.

Jen bych vám rád nabídl trochu jiný pohled. Možná nejste citový barbar. Možná jste jen člověk, který si po letech zklamání vybudoval velmi účinný obranný systém. A ten teď dělá přesně to, k čemu jste ho kdysi vycvičila. Chrání vás před možností, že vám někdo znovu ublíží. Jenže bohužel nerozlišuje mezi mužem, který vám skutečně ubližuje, a mužem, který by vás mohl udělat šťastnou.

Váš problém podle mě netkví v tom, že jste si příliš zvykla na samostatnost. Naopak. Je skvělé, že umíte žít sama, že máte svůj režim, svoje zvyky a nepotřebujete někoho, abyste měla pocit, že váš život má smysl. Ale samostatnost a partnerská blízkost se nevylučují.

Nemusíte se vzdát svého pohodlí, svobody ani svého způsobu života, abyste mohla s někým sdílet radost. Nemusíte mu hlásit každý svůj krok, uklízet podle jeho představ ani se přizpůsobovat pokaždé, když má chuť vás vidět. Vztah nemá být návrat do společné domácnosti, ve které ztratíte sama sebe. Má to být prostor, ve kterém se dva lidé dobrovolně potkávají, protože jim spolu je dobře.

A teď k tomu nejdůležitějšímu: nikam nespěchejte. Máte za sebou zkušenosti, které se nedají jednoduše odložit do šuplíku a začít znovu. Nemusíte se hned líbat, objímat, vyznávat lásku ani plánovat společnou budoucnost. Jestli vám představa fyzické blízkosti zatím není příjemná, respektujte to.

Ale zkuste si položit jednu otázku: Opravdu tu blízkost nechci, nebo se jen bojím toho, co by se stalo, kdybych si ji znovu dovolila? To jsou totiž dvě úplně odlišné věci.

Mužům se někdy vyčítá, že neumějí číst ženské myšlenky. A já si myslím, že není čas hrát hry jako v šestnácti. Prostě mu ty své myšlenky zkuste přečíst nahlas. Řekněte mu, že vám s ním je dobře, že vás těší jeho zájem, ale že jste dlouho žila sama a potřebujete si na přítomnost druhého člověka postupně zvykat. Že některá slova a gesta jsou pro vás zatím příliš rychlá.

Pokud o vás skutečně stojí, měl by to umět respektovat. A vy byste mu zase měla dát šanci, aby vám ukázal, jaký je. Nemůžete ho předem trestat za chyby mužů, kteří tu byli před ním.

A ještě jedna věc. Píšete, že už nechcete kvůli žádnému chlapovi brečet. Tomu rozumím. Ale dovolte mi trochu provokativní otázku: Kolik krásných věcí jste ochotná v životě obětovat jen proto, abyste už nikdy nemusela zažít zklamání? Protože takhle se dá dosáhnout naprostého bezpečí. Jenže za cenu toho, že se člověk přestane vystavovat i všemu hezkému. A to by byla docela drahá pojistka.

Láska v našem věku není směšná. Směšné může být jen to, když si někdo myslí, že už má na všechno nárok a nemusí se o druhého starat. Ale radovat se z někoho, těšit se na zprávu, chtít se obejmout nebo slyšet hezká slova? Na to není žádná věková hranice. A nemusíte tomu všemu hned věřit. Důvěra se nevyhlašuje, důvěra se postupně buduje. Dívejte se proto víc na to, co ten muž dělá, než na to, co říká.

A nakonec bych vám chtěl říct jednu věc. Po přečtení vašeho dopisu mám pocit, že se nebojíte jen nového vztahu. Bojíte se také toho, že byste mohla znovu začít něco cítit. Protože když nic necítíte, nikdo vás nemůže zranit. Ale pozor! Zároveň vás nikdo nemůže ani opravdu potěšit.

Už jednou jste si vybrala život bez muže. A zvládla jste to. Teď máte možnost zjistit, jestli by váš život s někým mohl být ještě o něco hezčí. Nemusíte do toho skočit po hlavě. Stačí pootevřít dveře. A tentokrát si dejte čas, abyste zjistila, jestli za nimi stojí někdo, komu můžete důvěřovat. Držím vám palce.