Článek
Jsem už několik let zaměstnaná v mužském oboru – pracuji jako svářečka a technická kreslička. Je pravda, že především zpočátku bylo velmi těžké se začlenit a uplatnit v tomto odvětví průmyslu. Navíc jsem se v tom nevyučila a dostala jsem se k němu víceméně náhodou.
Měla jsem problém najít po mateřské dovolené práci, a tak jsem nakonec přijala místo ve strojírenské firmě svého otce. Nejprve jsem začala jednoduchou administrativou, jenže jí nebylo tolik, aby to vystačilo na plný úvazek, a tak jsem pomalu zkoušela další činnosti.
Zjistila jsem, že mám radost z každé nové práce, kterou zkusím, a jak příjemný pocit je, když můžu odpoledne ukázat na svoje výrobky a říct si: „Tohle jsem dokázala, to je moje dílo!" Postupně jsem si udělala kurzy technického kreslení a naučila se svařovat. Obtížné bylo se prosadit, neboť vedle faktu, že jsem žena, jsem čelila i poznámkám o tatíčkovi, který mě protežuje. Opak byl ale pravdou, můj otec je velmi důsledný na kvalitu práce a ještě více očekává od své rodiny.
Od začátku mi říkal, že pokud se chci v tomto oboru prosadit, musím dřít víc než muži, než dosáhnu zaslouženého respektu. Byla to bohužel pravda, nejobvyklejší odpovědí kolegů ve chvíli, kdy jsem jim zadávala úkoly, bylo: „To nejde, tomu nemůžete rozumět." To mě pokaždé ještě více vybudilo a já jsem sedla a dokázala v praxi, že to jde. Pak už nebylo nač se vymluvit.
V době, kdy jsem docházela na svářečské kurzy, nastala obdobná situace i tam – nejdříve posměšky a poznámky, že si z nich asi chci dělat legraci, a po pár dnech vzali na vědomí, že nejsem o nic horší než oni.
Já ale nechci s muži soutěžit. Dělám to proto, že mě to baví, navázala jsem mnoho přátelství a cením si i toho, co jsem dokázala. A nejvíce je na mne asi pyšný můj otec, neboť jsem se nezalekla trnité cesty a došla až do cíle, kde mě čekal respekt spolupracovníků.
