Vánoce v klidu a bez stresu? Proboha, jak?!

Vánoce jsou svátky klidu a míru. Jasně, jenže řeči o tom, jak by se (především ženy) neměly před Vánoci udřít téměř k smrti, mají jednu trhlinu. Nikdo vám už neřekne, jak vánoční euforii nepodlehnout.

Je to jako úplně pitomá, ale neustále omílaná reklama. Můžete si pořád připomínat, že je to nesmysl, ale když ten spot zhlédnete po milionté, ani nevíte jak, už si také zpíváte „čistí čistě, že se sami vidíte".

A stejné je to s Vánocemi. Můžete si pořád dokola říkat, klid, letos se honit nebudu. Jenže od října to do vás pomalu (ale jistě) hustí. Tu na vás v obchoďáku vykoukne vánoční hvězda, po pár dnech jich tam je najednou pět, a nakonec ani nestihnete z botníku vytáhnout kozačky, a už stojíte tváří tvář vánočnímu stromku, broukáte si „narodil se Kristus Pán“ a v hlavě si sumírujete seznam toho, co vás do Štědrého dne čeká.

Máte-li děti, nemá cenu vzdorovat. Jakýkoli odpor je zbytečným plýtváním sil, které budete potřebovat na pečení cukroví, smažení řízků a shánění dárků. Děti Vánoce milují a chtějí je se vším všudy. Sice asi neocení vypíglovaná okna, ale absenci cukroví, které by vám mohly „tajně“ krást, vám neodpustí.

Jste-li bezdětní, jste samozřejmě ve výhodě. Ale ne v zas tak velké, jak by se mohlo zdát. Vždycky se ve vašem okolí totiž najde pár vánočních nadšenců, kteří vám nenápadně (vlastně stejně jako ty reklamy) nahrávají do hlavy zaklínadlo o dokonalých Vánocích. A protože je máte rádi, nechcete je zklamat.

Poslední, ale největší překážkou toho, abyste se s Vánoci nestresovaly, jste vy samy! Teda alespoň já to tak mám. Vánoce miluji, přesto si vždycky říkám, že to nebudu přehánět.

Jenže někdy mezi koncem listopadu a začátkem prosince si to sama sobě zkazím. Upeču pár druhů cukroví, abych si pak řekla, že ještě zvládnu další dva tři druhy, a moje rodina bude nadšená. Nakoupím dárky pro děti, ale pak k tomu přidám i hromadu věcí pro manžela, babičky či kamarády, protože úplně živě vidím, jakou budou mít radost. A nakonec vlítnu na ta okna, protože, když už jsem v tom, udělám to komplet, že.

Letos je to jinak. Za pár dnů se stěhujeme a na vánoční přípravy není čas ani síly. A já trpím! Nemám žádné cukroví, žádnou vánoční výzdobu (tu musíme vyšvihnout až v novém), prostě nic! A když vidím staršího šestiletého syna (mladšímu je půl roku, Vánoce jdou zatím mimo něj), který stále bezmezně věří na Ježíška, je mi trochu do breku.

Je jasné, že jsou to poslední Vánoce, kdy fakt věří, vlastně nás dost šokuje, že čtvrt roku školní docházky a kontaktu se staršími dětmi ho o tu dětskou naivitu ještě nepřipravily. A proto by tyhle Vánoce měly být extra, ale zatím to moc nevypadá.

Dost mě to stresuje, ale pak si vybavím, jak budeme v novém domě (sice mezi hromadou nevybalených beden), já a ti, co miluji nejvíc na světě, a říkám si, že o tomhle přece Vánoce jsou. Trochu to zabírá, ale pak se jdu přece jen ještě uklidnit pohledem na všechny věci, o něž si náš prvňák kostrbatým písmem napsal Ježíškovi. Dává mi to naději, že díky té vysněné stavebnici mi to projde i bez toho cukroví :-).

Ať už s velkým úklidem či bez, krásné Vánoce všem!