Hlavní obsah

Vlastina Svátková (39): Nejlíp mi je doma v tichu a klidu!

Foto: Profimedia.cz
25. 1. 2022

Je krásná, úspěšná a talentovaná. Přesto si herečka a spisovatelka Vlastina Svátková (39) v životě prošla nelehkými zkouškami, nevěřila si a dlouho bojovala s bulimií. Jak se jí nyní žije v novém domově, kam se v pandemii přestěhovala po druhém rozvodu? A jaké má plány do nového roku?

Článek

S Vlastinou jsem se viděla naposledy před dvěma lety, kdy ještě žila v domě v Líbeznici se svým druhým mužem, producentem Jiřím Kounickým. Fotili jsme tehdy její pestrý šatník a módní kousky, které sama navrhla pod svou značkou Produši, a luxusní šperky ze zlata, neopracovaných drahokamů a plodrahokamů, jež tvoří v tandemu s kamarádkou Zuzanou Šulajovou pod značkou Adore.

Od té doby uplynulo dost času a v životě herečky a spisovatelky se událo mnoho změn. Kromě toho, že do její práce zasáhl koronavirus, se stihla podruhé rozvést a přestěhovat se svými třemi syny –⁠ Matyášem (4) z druhého manželství a Kryštofem (10) a Adamem (14) z prvního manželství –⁠ do nového domu. Také si mezi tím zahrála ve filmu Smečka (2020) a vydala další, v pořadí již čtvrtou knihu –⁠ Najdeš mě ve tmě. Možná proto se nyní cítí trochu vyčerpaná a prozatím své plány do dalšího roku odkládá. Co k tomu kromě rozvodu ještě přispělo a kde hledá bezpečí a klid?

Jak jste vykročila do nového roku?

Bohužel trochu zarmouceně. Měli jsme smutné Vánoce, protože nám přesně na Štědrý večer umřela babička, jen co dovařila večeři. Plánovali jsme za ní jet hned druhý den, a tohle byl šok. Myslím, že jsem touto zkušeností dospěla a probudila se v člověka, který začal vnímat smrt jako něco, co nejde naplánovat a očekávat. Ta dětská naivita, která ve mně ještě dřímala, je definitivně pryč. Život je křehký a je důležité lidem, které máme rádi, říkat, že je máme rádi, volat jim, být s nimi. Protože zítřek nemusí přijít. Moje plány se rozplynuly.

Znamená to, že se nyní nevrháte po hlavě do práce?

Po extrémně náročném roce si teď připadám jako zakuklený motýl, který ještě nemá sílu vylézt ven. Ještě jsem moc slabá a taky nevím, kterým směrem bych měla letět. Nejlíp mi je doma, v domově, který jsem si vytvořila, který jsem si vydřela, který jsem předělala a přestavěla. Nejraději jsem v tichu, klidu, s pocitem, že jsou všichni v bezpečí.

Foto: Profimedia.cz

Zimní kabát z čalounické látky si navrhla sama

Do nového domova jste se přestěhovala po rozvodu, během pandemie. Jak vás ještě tahle nepříznivá doba ovlivnila?

Radikálně, a přitom jsem zase nedovolila, aby nějak zásadně. Tu svoji bublinu, že svět je ještě v pořádku, jsem si udržela, přestala jsem víc číst zprávy a neposlouchám negativní afirmace, předpovědi a hlášení. Prostě dělám vše pro to, abychom byli zdraví, já a moje děti, nežiju ve strachu, a pokud se mě tam někdo pokouší stáhnout, nedovolím mu to. Zřejmě byla celá tato zkušenost pro lidstvo potřeba. Zastavit nás, vrátit do nějakého uvědomění, že nebude vše jednoduché a je potřeba začít vnímat své zdraví. Zdraví lidstva, planety. Samozřejmě, že rozdělení na dva tábory přijít muselo, ale já jsem jen v pozici pozorovatele. Někdy je to komická podívaná, někdy smutná. Za své jednání a rozhodnutí si ale každý neseme zodpovědnost sami. Ať je jakékoliv.

S budováním nového domova vám hodně pomohl také váš nový přítel, jste teď šťastná?

Šťastná jsem, ale ne nonstop. Ale i ty chvilkové momenty stojí za to. A přitom jsou ty pocity štěstí z obyčejně neobyčejných věcí, jako třeba že mám v obýváku na chvilku paprsky slunce, nebo že v lednu je teplo tak, že chvíli cítím, že bude jaro, nebo mi začnou kvést orchideje, nebo moje dítě řekne, že se mu povedl test a že má z toho radost. Dala jsem si vysoké cíle a jako vždy na sebe naložila hodně, akorát je něco jiného, když si takhle naložíte ve dvaceti, a něco jiného ve čtyřiceti. Pěkně mě to doběhlo, všechen ten stres, stavba, tlak, abych měla práci, abych měla na hypotéku, abych byla dobrou mámou, přitažlivou ženou, že jsem se v jednom bodě zastavila a řekla: dámy a pánové, jsem v prdeli, nemůžu dál. Jakýkoliv zvuk jsem slyšela dvakrát tak silně, vylekal mě, rozčílil. Jakákoliv situace, kdy něco na stavbě nefungovalo, rozbilo se, pokazilo (slušně řečeno), mě rozhodila na týden a já začala mít averzi na lidi. Asi jsem vyhořela. Asi určitě. A teď se dávám zpátky dohromady, s citem a láskou k sobě samé.

Foto: Profimedia.cz

Vlastina se během pandemie přestěhovala do nového domu, kde se snaží najít vytoužený klid a bezpečí

S láskou k sobě samé jste se potýkala také v období puberty, kdy jste trpěla bulimií. Z té vás zachránilo až těhotenství s prvním synem, díky němuž jste vaše priority přehodnotila. Ví o tom?

Adámek o tom ví a taky je na tuto informaci patřičně hrdý. Nelze očekávat, že nás někdo bude celý život zachraňovat, pomáhat nám. Možná až v momentě, kdy převezmeme zodpovědnost za své zdraví, štěstí, radost i bolest, se začínáme léčit. Já jsem ani neočekávala, že mi pomůže manžel, který vůbec nevěděl, o co jde, ani rodiče, kteří by v bolesti a pocitu viny možná šli do odporu a odmítání. Za svůj život, který mi byl dán, si nesu zodpovědnost, a buď se rozhodnu, že budu trpět a budu v roli oběti, takže opravdu nic nebudu moci změnit, nebo projdu  těžkým procesem, na konci kterého budu na sebe hrdá, budu silná, budu vědomá. Ano, každý máme svůj příběh a každému bylo něco naloženo. Někomu víc, někomu míň. Ale je to jedno, protože život utíká rychle a my nemáme moc času zjistit, kdo jsme, kým jsme, proč jsme tady a jak je život vlastně ve své krutosti a bolesti úžasný a krásný.

Díky vaší zkušenosti jste ambasadorkou centra Anabell, které pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy a které je součástí našeho projektu Rok pro dobro. Jakým způsobem vaše spolupráce probíhá?

Jsem takovou šedou eminencí. Pokud můžu, vždy je ve všem podpořím. I kdyby přišly s tím nejšílenějším nápadem. To, co dělá Jana Sladká a její kolegyně, je neuvěřitelný. Posílám k nim všechny, kdo mají s jídlem, postavou, hubnutím nebo přejídáním problémy. Jana Sladká, zakladatelka Anabell, je prototyp člověka, který je na správném místě. Anděl, který pomáhá.

Ve 13. komnatě jste prozradila, že bulimii odstartovala poznámka vašeho chlapce, když vám v šestnácti řekl, že máte velký zadek. Co byste poradila dnešním slečnám, jak by měly na podobné poznámky reagovat?

Kéž by existoval univerzální návod. V šestnácti jste jinak citlivá na poznámky okolí než ve čtyřiceti, kdy už máte kus odžito a dokážete vnímat s nadhledem a jistou dávkou sebelásky. Mám trochu strach, že nejde poradit nic. Že to nejdůležitější vzniká v dětství, od našich maminek a tatínků, od těch nejbližších lidí. Oni nám předávají pocit sebelásky, sebedůstojnosti, vnímání svého těla, své duše. Vzdělávala bych rodiče, jak milovat své děti bez toho, abychom pak museli řešit problémy našich dcer v Anabell. Ale když už tam taková mladá slečna přijde, je to úspěch, že vůbec přijde a vnímá, že má problém, který chce řešit. Ona musí chtít. Nikdo jiný to za ni chtít nemůže.

Foto: Profimedia.cz

Herečka a spisovatelka vychovává tři syny z prvního a druhého manželství

Kromě Anabell spolupracujete s nadací Sudička, která pomáhá lidem s oční vadou.

Sudičku založila Hanka Ulmanová, která sama oční vadou trpí. Když někdo to, za co bojuje, sám prožil, je v tom enormní síla. A ta je nakažlivá. Čím vším si Hanka prošla, je neuvěřitelný, a přesto šla pořád dál a dál s cílem pomáhat ostatním. Nakonec se jí to povedlo a díky své nadaci získala pro nemocnici speciální, šíleně drahý přístroj. Díky ní se teď na tuto nemoc přijde včas a bude se dát řešit. Obdivuji ji za to.

Takže vás inspirovala?

Hanka byla jedním z lidí, kteří mě posunuli jiným směrem, protože mi řekla zásadní větu: ,,Vlastino, užívej si každý den, každý den, dokud je čas.“ Je pravda, že já už na nic nečekám. Všechny sny si plním, všechno podstatné udělám a nepodstatné úplně vypustím. Žiju intenzivně tím důležitým, i kdyby to znamenalo nedělat nic. I kdyby to znamenalo sedět v tichu, protože to moje duše potřebuje. I kdyby to znamenalo přejet celou republiku, abych obejmula někoho, koho mám ráda.

Jste máma tří synů. Máte je ve střídavé péči, nebo jak to funguje s otci?

Kluci jsou v mé péči, ale u těch starších bych se střídavce nebránila. Ať si ty puberťáky užije i tatínek. Mladšího máme v rozšířené péči, tatínek si ho bere podle dohody. Starší kluci jsou s tátou mnohem méně, než by potřebovali. Jsou v pubertě, neustále hladoví, emočně rozervaní, potřebujou pevnou ruku, a tu já nemám. Zvlášť když na mě naběhnou všichni tři najednou. Vnímám, jak je nutné, aby děti vychovávali oba rodiče, i když spolu nežijí. Letos jsem s klukama byla na Vánoce u mých rodičů na Slovensku, příští rok budu bez dětí. Ale nijak to neprožívám, tatínci si také zaslouží mít svoje děti na Štědrý den. Děti přijmou všechny situace, pokud vás vidí v pohodě. Adaptují se, a jistá míra úzkosti jim může i prospět. Protože až dospějí, zjistí, že život je přesně takový, občas těžký, náročný, občas zasvítí slunce a je fajn.

Foto: Profimedia.cz

Vlastina Svátková vydala čtyři knihy

O tom jsou částečně i vaše knihy, které čerpají z vašeho života. Vydala jste už čtyři. Plánujete další knihu?

Psaní mne naplňuje, a zároveň nemůžu psát pod tlakem. Když nemusím, můžu vytvořit velké věci. Když musím, je to horší. Snažím se, aby bylo psaní pořád láska a touha a vášeň, ne nutnost, aby bylo na chleba. Teď jsem ve stavu, kdy nemám žádný plán, a přitom mám pár vizí: napsat kuchařku, cestovat a hledat poklady, třeba v podobě vintage designového nábytku, občas si odskočit někomu navrhnout interiér a zařídit ho originálními kousky, napsat scénář a vybrat si sama na hlavní roli herečku, vyslat kluky do světa s tím nejlepším, co jsem jim mohla dát. Aby šli tam, kam chtějí, a byli šťastní. Pak budu šťastná i já.

Baví vás víc psaní, nebo herectví?

Psaní, zcela určitě. Protože jsem v tom sama a tvořím sama za sebe. A nesu si za sebe i sama zodpovědnost. Vlastně mi dělá čím dál větší problém někoho poslušně poslouchat, když mám jiný názor. Ta loutka, ta, která má být ticho a poslouchat, je dávno pryč. A co pak s tím, když jste herec? Musíte poslouchat, málokoho zajímá váš názor a na celkový výsledek nemáte moc velký vliv. Ale když napíšu knihu, můžu sama sobě říct, že jsem napsala něco opravdu hezkého nebo naopak něco, co se nepovedlo, nemůžu ale házet vinu na nikoho jiného. A tohle solitérství mi docela vyhovuje.

Vy jste ale kromě psaní našla i vášeň v designu a tvoříte šperky i módu, to je obdivuhodné. Umíte si po těch letech podceňování přiznat úspěch a odměnit se?

Umím, a jde mi to moc dobře. Rozhodně si za nic nenadávám, jako kdysi. Netrýzním se, neubližuju si. Nedržím diety, přistupuju k sobě s respektem, úctou. Občas víc, občas míň. Kupuju si kytky do vázy a taky si sama sobě kupuju dárky k narozeninám. A už jen to, že se sama na sebe napojím a vnímám, kdy mi je dobře, jestli tam chci jet, jestli chci mít takové lidi za přátele, jestli jsem schopna žít v pravdě a říkat pravdu, mi definuje sebelásku. Ano, třeba řeknu něco, co ostatní urazí. Ale říkám to proto, že musím říct pravdu. Z úcty k sobě. Už nelze žít falešně, nelze se falešně usmívat a říkat to, co chtějí ostatní slyšet, aby nás měli rádi. A dnešní stav je ta odměna. Najednou víte, že jste se poprvé dala na první místo.

Anabell nabízí pomoc nejen lidem s poruchami příjmu potravy, ale i jejich blízkým a všem, kterým nejsou lhostejné psychické problémy související s nedostatečným stravováním druhých. Jak přesně služby této organizace vypadají a kam se můžete obrátit?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek