Vlastní dítě se mnou nemluví!

Příroda, pravda, vynalezla mnohé divy, počínaje přeměnou poněkud nechutné larvy v krásného motýla až po létající ryby či tajuplné dorozumívání kytovců... Přesto mnozí rodiče dospívajících dětí často propadají zoufalému pocitu, že něco tak obtížně vysvětlitelného a pochopitelného jako chování puberťáka, je tou nejzlomyslnější hříčkou všemocné přírody.

Rodič pubescenta se mnohdy uchyluje k tak nostalgicky sentimentálním choutkám, jako je prohlížení starých fotek, které mu připomínají, jak roztomilý jejich potomek kdysi - nebo ještě nedávno - býval. Teď je všechno jinak: kdysi nás potřeboval takřka neustále, teď se tváří (bez ohledu na to, jak se věci mají ve skutečnosti), že nás nepotřebuje vůbec. Kdysi sděloval kdejaký zážitek, teď se musíme spokojit s jednoslovnými, nepříliš informativními odpověďmi. Kdysi jsme ho naučili poděkovat, pozdravit, odpovědět na slušně položenou otázku. To vše zřejmě zapomněl. (Šťastní to lidé, kteří rovněž existují a jsou extrémních pubertálních projevů svých dětí ušetřeni. Je jich vážně ale jen hrstka...)

Je to jistě nepříliš povzbuzující konstatování, ale bohužel, všichni odborníci vám ho potvrdí: pokud vás osud obdařil složitou pubertou vašeho potomka, v daném nejkritičtějším období s tím nenaděláte vůbec nic, ani kdybyste se takzvaně rozkrájeli.

Pokud se snažíte navazovat kontakt, vymýšlet společná témata nebo jakkoli projevujete zájem, vnímá to jako „otravování" a ostentativně se zavře ve svém pokoji (nebo si třeba nasadí sluchátka na znamení, že s vámi konverzovat nehodlá).

Jestliže se pokoušíte přimět ho ke společensky přijatelnějšímu chování kritikou nebo dokonce tresty, dá vám najevo, že jen potvrzujete to, co si už dávno myslel: že jste nesnesitelní, netolerantní a vůbec mu nerozumíte.

Když se pokusíte dohodnout se na elementárních pravidlech vzájemného soužití, otráveně vás vyslechne a poté nedodrží zhola nic.

Takto chmurně bychom mohli pokračovat...

„Většina rodičů se často podvědomě kloní k názoru, že pubertální vzdor nebo dokonce odpor se týká především rodin s necitlivou či příliš autoritativní výchovou. Může to tak být, ale nemusí. Mnohdy naopak přísně vychovávané děti si prostě projevy, o kterých se bavíme, nedovolí. Ani to ale není zdravé. Pokud úplně potlačí hledání vlastní identity, prosazování - byť nepříliš vhodnou formou - svých názorů a postojů, omezují svůj další rozvoj a sebevědomí," konstatuje psycholožka Kamila Brožová. Ale období vzdoru, jak dodává, se nevyhýbá ani rodinám s velmi liberální výchovou. O to víc pak bývají dospělí překvapení, protože se snažili být maximálně tolerantní a k takovému chování nevidí důvod.

Určitě stojí za to se nad tím zamýšlet. Ale skutečnost může být taková, že jste žádnou podstatnou chybu ve výchově neudělali, respektive, maximálně jste se v rámci svých možností, okolností a vzhledem k rysům vaší vlastní povahy snažili chyb vyvarovat. Přesto se k vám syn nebo dcera začne stavět kriticky, eventuálně s vámi téměř nekomunikuje. „Důvody bývají spíš podvědomé, snaha si vše vyříkat vesměs vyjde naprázdno - buďto vás dítě odbude, nebo vznáší iracionální argumenty, které se vás dotknou nebo vás ještě víc popudí," varuje doktorka Brožová.

A jak vysvětluje důvody pubertálního vzdoru? „Jde například o to, že se dospívající uzavírá do svého vlastního světa, do světa svých vrstevníků a bedlivě si ho chrání před vašimi vlivy. Nejčastěji to bývá podvědomá tendence nalézt vlastní vzorce chování, odlišné od těch vašich, vytváření vlastní svébytné identity. K tomu přistupuje i intenzivní hormonální vývoj, který má vliv na celkové rozpoložení, nálady, přecitlivělost. A právě rodiče jsou nejvíc ‚na ráně', jak a vůči komu se ventilovat."

Nikam nevedou pohrůžky typu „dokud u nás bydlíš a živíme tě, tak se budeš chovat slušně", „jestli se hodláš takhle tvářit, tak mazej od stolu" a podobně. V dospívajícím to jen potvrdí pocit, že mu nerozumíte, že mu nenecháváte dost prostoru, zkrátka si snáz své chování sám sobě ospravedlní. Navíc to ještě víc naruší celkovou atmosféru v rodině, můžou se tím zbytečně stresovat mladší sourozenci. Samozřejmě je ale nutné najít hranici, kterou si dítě nesmí dovolit. To se týká případů, kdy se začne chovat vysloveně sprostě, agresivně.

„Chybou také je přistoupit na jeho hru, rezignovat na pokusy o komunikaci a přestat s ním mluvit. Použije to jako důkaz, že vám na něm nezáleží," doplňuje psycholožka Brožová.

Jedinou možnou cestou je podle ní nevnucovat se, ale čas od času projevit zájem, nabídnout pomoc. „Je to nevyzpytatelné, ale čas od času zastihnete svého miláčka ve vstřícnější náladě. Využijte toho, ale nepřeceňujte - pravděpodobně příští den, nebo třeba jen o pár hodin později, vám zase bude odsekávat. Ale nevzdávejte to. Jinak hrozí, že se vzájemné vztahy zkazí na delší dobu, než je nezbytně nutné. Prostě i v této situaci, byť je to obtížné, by dítě mělo mít pocit zázemí," radí psycholožka.

Důležité je také mít na paměti, že se nejedná o výjimečný případ. Totéž nebo něco podobného zažívá řada ostatních rodičů. Jakkoli jsou samotné děti v problémech obzvláště přecitlivělé na to, abyste si z nich jakkoli dělali legraci a celou záležitost zlehčovali, při debatách s obdobně „postiženými" rodiči zjistíte, že mnoho absurdních situací posléze stojí za nadhled a pousmání.