Článek
Nedávno jsem se přimlouvala za české tradice. Chytala jsem Santu pomyslně do síťky na motýly a posílala ho expresem zpět za oceán. Ale není to jen on, kdo nám ty ryze české Vánoce sabotuje. Jsme to hlavně my sami.
Vánoční čas a všechny přípravy už nejsou to, co to bývalo dřív. Pamatuji si, jak k nám domů chodila babička pomáhat s pečením cukroví. Čirou náhodou zrovna vypnuli proud, a já jsem tak mohla rychle strčit do pusy kus syrového těsta na vanilkové rohlíčky, které jsem měla a stále mám nejraději. Všude smrděl franta, za oknem bylo bílo a v rodině zavládl zvláštní klid. Rodiče chodili z práce později, záhadně mizeli hned po příchodu v ložnici, kde něco šustilo, a my jsme druhý den s bratrem skutečně zvláštní shodou náhod zakopli a tak nešťastně upadli, že jsme skončili ve skříni, pod hromadou ložního prádla, kde měli rodiče svou skrýš. A to mi chybí.
Hektická doba, moderní pokrok, každodenní stres a nedostatek elánu, to všechno nosíme v našem sabotérském vánočním batohu. A víte, jak jsem na to přišla? Byla jsem nedávno ve městě a sháněla jsem knihu pro kamarádku. Vešla jsem do obchodu a kromě mě byly uvnitř jen dvě osoby. Obě dvě tam pracovaly. Přišlo mi to divné, a tak jsem se zeptala, jestli mají otevřeno. Měli, jen lidé přestali zřejmě číst. Nebo možná přestali chodit po obchodech? V celém městě bylo takřka liduprázdno. V běžný pracovní den odpoledne, těsně před Vánocemi.
A pak jsem na to kápla. Vždyť žijeme ve světě internetu. Nač chodit po obchodech? Dětem strčíme do ruky katalog a tužku, ať si zakroužkují, co chtějí, a pak z toho něco vybereme. Vyhledáme si magický fotoaparát, srovnáme si ceny – od nejlevnějších pochopitelně –, omrkneme, kde to mají skladem a za jaké poštovné. A klikáme. Nemusíme vystrčit paty z domu. Ještě přihodíme do košíku pro taťku vtipnou kravatu, pak ještě pro babču něco fakt účinného na klouby, nějakou hračku pro synovce či neteř, co skončí v rohu hned pětadvacátého. Nakonec se proklikáme k tomu, že se budeme za tři dny rozčilovat na poště, kde je náš balík. Chudák pošťák nestíhá, lítá jak slimák v gumáku, a my netrpělivě očekáváme, až k nám dorazí Vánoce. Autem s poštovní trumpetkou na dveřích.
Jsem teď zřejmě za pokrytce, protože i já občas z internetu něco objednám. Ale tu pravou radost z nakoupeného dárku mám, když ho můžu buďto vyrobit sama, nebo ho fyzicky zakoupit. Nemám ráda chození po obchodech a nakupování všeobecně mě přivádí na pokraj šílenství, ale dárek pro někoho, na kom mi záleží, ten mi stojí za to, abych to šílenství přetrpěla. A když si pak dám na náměstí pro zahřátí svařák, tak s dárkem v tašce a osvíceným blikajícím městem okolo na krátkou chvíli tu atmosféru najednou cítím.
Motto dnešního dne: Vykašlete se na internet, nechte pošťáky odpočinout a dejte si svařák!
