Článek
Vyšly jsme si spolu na procházku. Bez kočárku, oznámila mi, že bude dělat ťap ťap. Tak jsem taky dělala ťap ťap, a protože jí jsou dva roky a člověk si s ní ještě moc nepokecá, mluvila jsem sama se sebou.
„Mám tak nádherný život!“ říkala jsem si. „Jsem na chalupě, dělám si, co chci, užívám si, jsem při síle a plná elánu. Nic mi nechybí.“
Vnučka se ke mně přibatolila a zabodla se mi do očí očima mé dcery.
„Vážně?“ jako by se ptala.
„No fakt,“ povídám jí. „Vždyť se podívej na ty chlapy kolem, to je děs a běs, ti mí vrstevníci…“ Úplně mě probodávala pohledem, tak jsem připustila: „No ale možná bych… někoho zajímavýho, hezkýho, chytrýho… Ale nic takovýho neexistuje.“
Znovu se na mě podívala. „No jo, máš pravdu, to by nemohl bejt Čech, takže nic takovýho nehrozí, jsem přece pořád na venkově. A stejně nemám na nikoho čas ani náladu. Vždyť já mám tak nádherný život!“
Načež se z vteřiny na vteřinu spustil šílený liják, taková ta letní bouřka, kdy se nebe znenadání vyklopí jako nočník. Jenže my neměly ten kočárek. Nebyly jsme úplně blízko od domova a ta holčička už se pronese. A v běhu ještě není moc přebornice. Popadla jsem ji tedy do náručí a utíkala jsem já – do nejbližší kavárny.
Sedly jsme si spolu ke stolku, já si dala kafe, ona ten nejlepší čokoládový croissant široko daleko a vůbec nic nám nechybělo. Natož pak nějakej chlap. Jenže jeden zrovna vešel a posadil se vedle nás, byl to můj vrstevník, ale působil nějak jinak než mí bývalí spolužáci. Byl celý zmoklý, ale stejně mu to dost seklo a dal se s mojí vnučkou do řeči.
„It’s raining,“ sdělil jí a ona se na něj usmála.
Pak si povídali v jakési mně neznámé řeči a já si tiše pomyslela: „Ona mi ho balí?!“
No, byl vážně moc milej. Ještě že mám tak nádherný život, že nemám na nikoho čas ani náladu. Co bych si s ním počala?
