Článek
Sešli jsme se na Pohořelci v útulné kavárně, kam Alena Mihulová občas zajde. A nad cappuccinem jsme si povídaly. O práci, o filmech, ale také o mateřství, výchově dětí, o vztahu s o 41 let starším mužem i o tom, že je potřeba umět myslet nejen na druhé, ale taky na sebe, což je „dovednost“, která Aleně Mihulové dlouhé roky chyběla.
Máte za sebou natáčení dvoudílného filmu Vyhnání Gerty Schnirch podle úspěšné knihy Kateřiny Tučkové. Je o dívce z českoněmecké rodiny, která se po druhé světové válce stává obětí divokého odsunu. Koho jste ve filmu hrála?
Nebyla to úplně velká role, hraju sousedku Markvartovou. Nejpodstatnější na té roli asi je to, co já tam vlastně nikdy nevyjádřím slovy, ale doufám, že to bude patrné z výrazů, pohledů a těch situací. Markvartová je totiž během války celou dobu vlídná, přátelská a s rodinou Gerty má dobré vztahy. Až na konci se ukáže, že ona je ta, co na německý původ Gerty upozornila. A že to vlastně nebylo ve zlém úmyslu, ale strhlo ji právě to davové šílenství, co se tenkrát rozpoutalo.
Co pro vás znamená být součástí filmu, který mapuje jedno z nejkontroverznějších a nejcitlivějších období naší historie? Protože nejde jen o nacismus a zlo druhé světové války, ale i to, jak pokračovalo po jejím skončení. Oběti se začali chovat podobně jako jejich trýznitelé a je tam otázka kolektivní viny.
Je to silný příběh a to je vždycky dobře. Když jsem poprvé četla scénář, měla jsem husí kůži. Říkala jsem si, že se mi to snad dostalo na stůl kvůli nějaké osobní terapii a zacelení jizev z mého dětství, jizev mé maminky a babičky a strýců. Protože ti všichni se účastnili pochodu smrti do Pohořelic (brněnský pochod smrti Němců z konce května 1945, který končil v Pohořelicích, pozn. red).
Vaše babička a maminka se účastnila skutečného brněnského pochodu smrti, jehož se účastní i fiktivní postava Gerty Schnirch?
Je to tak, ale moje maminka o tom nikdy moc nemluvila, takže to mám všechno jen z takových střípků. Vím, že babička tehdy ten pochod šla s pěti dětmi. Jedním z nich byla i moje maminka. Někdo je totiž udal s tím, že byl dědeček nacista a byl u SS. To samozřejmě nebyla pravda, byl Rakušák a rozhodně ne nacista. Pustili je asi po 14 dnech. Až později jsem pochopila, že válka, pochod smrti, strach o život, nedostatek všeho možného prostě s člověkem něco udělá a zanechá to následky. Maminka o tom mluvila asi jen čtyřikrát v životě, a to ještě tak, že to bylo jako by nic. Jako by to byl nepodařený tábor nebo výlet. Nejspíš to byl tak silný a děsivý zážitek, že to vytěsnila. A pak když jsem se ponořila do toho scénáře Gerty Schnirch, pochopila jsem, jak strašlivé to muselo být, a že tenhle zážitek neovlivnil jen babičku nebo maminku, ale vlastně několik generací žen z celé rodiny, včetně mě. Že to mělo vliv na naše vztahy s dětmi, s našimi dcerami a podobně.
Nikdy mi dcera neříkala jménem, nikdy jsem nepředstírala, že jsme vrstevnice nebo kamarádky. Ale také jsem jí nikdy neříkala, co má, nebo nemá dělat.
Vy máte ale se svou dcerou skvělý vztah…
To mám, ale to bych si, jak říkal můj manžel, neškrábala. Ten vždycky říkal, tohle máš dobrý, to si neškrábej.
A jak byste váš vztah s dcerou popsala? Jste spíš kamarádky, nebo opravdu máma a dcera?
Určitě matka a dcera. Vždycky jsme to tak měly. Nikdy mi dcera neříkala jménem, nikdy jsem nepředstírala, že jsme vrstevnice nebo kamarádky. Ale také jsem jí nikdy neříkala, co má, nebo nemá dělat. Mě samotné vždycky vadilo, když mi moje maminka říkala, co mám nebo nemám říct, co mám nebo nemám udělat. Vůbec se v mojí rodině dbalo na to, co na to řeknou lidi, a ne co na to řeknu já sama. Proto jsem tak intenzivně dbala na to, abych to svému děcku nedělala.
Tomu odpovídá i váš přístup k homosexuální orientaci vaší dcery. To je totiž oblast, u které hodně lidí řeší právě to, co tomu budou říkat druzí…
Když mi to dcera řekla, tak jsem si opravdu ověřila, že sama sobě nelžu. Že opravdu žiju podle svého hesla „žij a nechej žít“.
Takže vás její coming out nijak nešokoval, nijak jste to neřešila?
Nešokovalo mě to, ale ani nemůžu říct, že bych to tušila. Karolína si myslela, že když vidím, jak nosí sportovní oblečení, a že si místo s panenkami od mala hrála se zvířátky na farmu, tak mi to je jasné. Nebylo, ale zároveň mě to nijak nezasáhlo. Já jí naopak říkala, a co si jako teď myslíš? Že tě budu mít míň ráda? Ona se totiž opravdu bála, že mě tím zklame. Ale proč by tohle mělo být zklamání, proboha? A když vidíte, že je vaše děcko šťastné, jste jako rodič také šťastný a tohle vůbec neřešíte. Jsem vděčná, že ji mám, že ona je mou dcerou, protože je to úžasná bytost.
Je zjevné, že spolu máte velmi silný, pevný vztah. Není to třeba i tím, že jste na její výchovu byla od jejích deseti let sama, protože váš muž a Karolínin otec, režisér Karel Kachyňa, zemřel?
Nějaký vliv to určitě má, protože podvědomě jsme asi obě věděly, že jsme tu jedna pro druhou, tak se to pouto vytvoří silnější. Ale mám jen jedno dítě, nemám srovnání, takže s jistotou to samozřejmě říct nemohu.
Váš muž Karel Kachyňa byl o 41 let starší než vy. Čelila jste předsudkům?
Já čelila svým vlastním předsudkům, nebo spíše obavám – co budou lidi říkat, jak se ke mně budou chovat a tak dále. Ale byly úplně zbytečné. Svůj vztah jsme deset let tajili a skrývali. Už bych to nechtěla nikdy opakovat, protože nerada žiju ve lži. Byla to zbytečná zátěž.
Seznámili jste se na konkurzu k filmu Sestřičky, který on režíroval a vy jste v něm hrála. Říkala jste, že Karel Kachyňa už tehdy přesně věděl, co chce. Ale vám bylo sedmnáct, věděla jste vy, co chcete?
Vůbec ne. Já byla úplný jelito. Nevěděla jsem, co chci, ani ve třiceti, tedy ve srovnání s ním. On byl neskutečně vzdělaný a moudrý člověk a k tomu byl nesmírně vlídný. Pravda, na place se mu říkalo železný dědek, ale přísný byl, jen když to mělo důvod, když lidi nedělali svou práci. Jinak byl vždy milý. A doma byl vždycky jen laskavý a hodný, byl to muž, se kterým se hezky žilo. Byl to uvnitř moc krásný člověk. Nikdy jsem ani na vteřinu vztahu s ním nezalitovala, měla jsem s ním krásný život.
Když jsem se z manželovy smrti dala dohromady, začala jsem si konečně víc všímat i sebe. Těch posledních dvacet let je to poprvé opravdu můj život.
Sestřičky byly váš první velký film a hned to byl úspěch. Po 32 letech pak přišel další úspěšný snímek Domácí péče, kde zase hrajete pečovatelku. Jako by vám tyhle role byly souzené. Jste pečovatelský typ i v soukromém životě?
Bývala jsem. Ale když mi zemřel muž, vylila jsem to děcko i s vaničkou. Já do té doby byla naprosto pečující člověk, který nikdy nemyslel na sebe, sám pro sebe jakoby nikdy neexistoval, vždy myslel jen na ty ostatní. Pečovala jsem o muže, o dítě, o děti z rodiny, pak i o rodiče. A když jsem se pak z manželovy smrti dala trochu dohromady, začala jsem si konečně víc všímat i sebe. Začala jsem vnímat, co potřebuji já, kdo vlastně jsem. Takže bych řekla, že nyní těch posledních asi dvacet let je to poprvé opravdu můj život, moje cesta.
Dva roky jste pečovala o nemocného manžela, pak zemřel. Zůstala jste sama s malou dcerou… Mluvila jste o tom, že vaše maminka byla silná žena, ale to vy jste zjevně taky. Je to podle vás dědičné?
Moje maminka opravdu neměla jednoduchý život, přesto ho vždy brala optimisticky a nepřestala si zpívat. Máma byla silná ženská, i když já to pochopila až později. A asi ta rodinná síla, to nejryzejší z maminky bylo i ve mně a já to pak ve svých nejtěžších chvílích mohla využít. Takže si myslím, že jsem nepodělila jen ty negativní návyky, ale i sílu a vůli k životu, pud sebezáchovy a touhu žít hezky. Protože člověk si leckdy myslí, že už nemůže, a přesto ještě nějakou rezervu pořád má.
A co vám v těch těžkých chvílích pomáhalo v sobě ty rezervy vydolovat?
Mohla bych říct, že dcera, ale úplně přesné to není. Je samozřejmě dobře mít nějakou povinnost, starost o někoho, kvůli komu se nemůžete jen ponořit sami do sebe a svých problémů. Pomáhalo mi taky jedno úsloví, kterému se směju dodnes, protože je to taková blbost. Vždycky, když mi bylo ouvej, řekla jsem si: „Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně.“ Ale šlo o to, že jsem nikdy nepřestala věřit, že to bude zase lepší.
Říká se, že vše špatné, je k něčemu dobré. Myslíte, že i vás všechny vaše trable nakonec nějak posílily?
Já samozřejmě věřím tomu, že co tě nezabije, to tě posílí. Ale prosím vás pěkně, mě už to stačilo, já už jsem silná dost. Už bych to nechala takhle a doufám, že už mě pánbůh nic dalšího do cesty nepostaví.
