Je pro vaše dítě jídlo nepřítel? Na vině může být porod i sledování pohádek

Když se z krmení stane doslova boj, je to pro rodiče i děti velké trauma. Pokud to trvá dlouho a nic nepomáhá, může jít o poruchu příjmu potravy, kterou je zapotřebí řešit. Jak na to? O tom jsme si povídali s Dagmar Jurišovou.

Nejedlíci. Můžete přiblížit, o koho jde?

Jde o děti s pediatrickou poruchou příjmu potravy. Vzniká v důsledku stavu, například v těhotenství nebo při porodu, při kterém dojde k „zápisu“ v části mozku zvané amygdala. Ten pak každou situaci, která připomíná tu prvotní stresovou, vyhodnotí jako nebezpečí a posílá do těla stresové hormony, které velí člověku utéct, zaútočit nebo „zamrznout“. A stres pak může vyvolat i jídlo, potraviny - jejich barva, teplota nebo struktura. Proč, to se zatím úplně neví, ale častěji se to týká předčasně narozených dětí, dětí s poruchou autistického spektra a těch, které si do roka prošly chirurgickým zákrokem, hlavně v dutině ústní – například s rozštěpem horního patra nebo s malformacemi trávicího traktu. Když se dětem někdo často šťourá v pusince, je jim to nepříjemné a jídlo si s touto nepříjemností mohou spojit. Naším cílem je spojení mezi jídlem a pocitem nebezpečí zrušit.

Kdy se nejčastěji smyslová přecitlivělost k jídlu projeví?

U některých dětí už při kojení – může ho odmítat. Vídáme to u předčasně narozených, u kterých to bývá spojeno s celkovou slabostí. Typickou dobou prvních projevů je věk mezi druhým a třetím rokem, kdy dozrává smyslová soustava a děti zjišťují, co jim chutná a co ne. Do té doby přijímají téměř všechno  – ať jde o strukturu, vůni nebo teplotu. Kolem dvou let začínají z jídelníčku některé potraviny vyřazovat. Je to přirozené, ale nemělo by to trvat déle než dva roky a odmítaného by mělo být stále méně. Pokud to trvá dlouho a škála odmítaného se zvětšuje, je problém.

Kolik času potřebuje dítě k překonání poruchy příjmu potravy? Jsou to měsíce, roky?

Někdy celý život. Úspěch může být i to, že jeho škálu rozšíříme tak, aby to bylo žitelné, například nebude jíst jen suché a studené, ale i něco teplého a mokrého. Ale třeba nepozře celý život nic, co je bílé…

Kde se vezme stres právě z bílého?

To nezjistíme. Zatím jsme vypozorovali, že děti, které prodělaly těžký porod, nesnáší teplé a tekuté – tedy třeba polévky nebo omáčky. Dáváme to do souvislosti s tím, že bezpečí v teplé plodové vodě se náhle změnilo ve stresovou situaci a vzniklo trauma, které si mozek spojuje s teplou tekutinou.

Jak se k problému staví dětští lékaři, vědí o něm?

Pediatři často obavy rodičů nejedlíků zlehčují. Pokud se dítě vejde do tabulek růstu a hmotnosti, tak to neřeší. Často tvrdí, že se to kolem tří let samo upraví. Druhým extrémem je, když lékaři dítě protáhnou nejrůznějšími gastro vyšetřeními. Bohužel jde o vyšetření často zbytečně invazivní a dítěti způsobí další stres, který často problém spíš prohloubí. Většina lékařů neslyší na to, že by na vině mohla být porucha smyslového vnímání a psychický blok, hledají fyzické příčiny, které tam logicky nejsou.

Kateřina Cajthamlová o jídle jako novém náboženství i normální postavě, která se ocitla na pranýři

Mohl by pomoci i jiný odborník než pediatr?

Mohl by to být dobrý logoped nebo speciální psycholog, který se zabývá multismyslovou terapií. Takových je u nás ale žalostně málo. Právě proto nabízíme kurz, který naučí rodiče, jak s dětmi pracovat v domácím prostředí, a odborně dohlédneme na průběh. Vždy by to totiž mělo být pomalu a formou hry.

Formou hry? Větu „nehraj si s jídlem“ jsem slyšela v dětství asi tisíckrát!

Je velký rozdíl mezi hraním si s jídlem a hraním si s potravinou. Taky nesnáším, když si někdo s jídlem hraje. Jídlo na talíři by se mělo jíst. Právě proto máme deset pravidel, která musí rodiče během kurzu dodržovat, aby se jídlo nestalo hračkou. Jedním z nich je nehrát si s potravinou kolem poledne, kdy se obvykle jí, ale najít jiné časy. Další je nehrát si na jídelním stole a nezapojovat do hry talíře, příbory a další jídelní vybavení.

Musí být těžké docílit toho, aby se hraní a jídlo dětem přece jen nepropojilo…

Někdy se to propojí, ale ještě se nám nestalo, aby si dítě při jídle hrálo tak, jak si hrajeme s potravinami. Při terapii mám na zemi hromadu těstovin v jednom lavoru, hromadu rýže ve druhém, na zemi rozházené špagety a po těch třeba chodíme. Do takové situace se u stolu obvykle nedostanete. Ale upřímně, klidně budu tolerovat, že si dítě z dříve odmítané potraviny na talíři postaví hrad, pokud ho pak i sní. Účel světí prostředky.

Psycholog Jan Kulhánek: Anorexie a bulimie ohrožuje i muže

Jde tedy o to, aby dítě v rámci hry ztratilo obavy z konkrétního jídla?

Ano, uspáváme amygdalu. Například brambora, kterou dítě vnímá jako hrozbu, se při hře změní ve sněhuláka, se kterým koulíme po zemi. Potřebujeme, aby se dítě dostalo do kontaktu s potravinou v pro něj přátelském prostředí, aby si vyzkoušelo, že není nebezpečné na ni sahat při hře. A když ji pak objeví na talíři, nevyvolá v něm stres. Nemůžeme čekat, že se do ní hned zakousne, ale třeba se může klidně dívat, jak to udělá někdo jiný. I to je pro klienty pokrok, protože mnohým dětem se dělá špatně i při pohledu, jak si někdo jiný vkládá jídlo do úst.

Rozeznám jako rodič závažnost problému – jestli jde o nechuť k některému jídlu, nebo je to vážné?

Závažnost poznáte podle toho, jestli vás to omezuje v běžném životě. Když dítě jednou za týden nesní oběd, protože nemá rádo kapustu, tak je to v pořádku. Když ho ale nemůžete dát na víkend k babičce, protože u ní nechce vůbec jíst, tak už to problém je.

Je ukazatelem i hmotnost dítěte?

Ve chvíli, kdy už se bavíme o váze, je to velký problém. Ale nejedlíci jsou často buclatí, nabírají z mléka nebo ze sladkého nebo jiné kalorické potraviny, kterou akceptují.

Jsou nějaké varovné signály, že dítě bude mít problémy s příjmem potravy? Třeba, že nechce dudlík nebo si nevkládá do pusy hračky?

Dítě zhruba ve věku půl až dva roky by mělo dát do pusy všechno kolem sebe – obrazně řečeno od klíčů po tátovu botu. Mělo by svět kolem sebe ochutnávat. Jestliže to nedělá, měli bychom si toho všímat. Odmítání dudlíku ale varovný signál není.

Jak moc vztah dětí k jídlu ovlivňuje to, jak doma stolujeme? V mnoha rodinách se pustí k jídlu televize, například.

Od první chvíle, kdy dítě začneme krmit v jídelní židličce, je dobré nastavit jídelní rituály a kulturu stolování. Žádná televize, tablet ani maminka, která pobíhá se lžičkou a dělá letadlo. A pouštět televizi, aby dítě nevnímalo jídlo a snědlo víc? Tím mu zaděláváte na špatné stravovací návyky, které mohou vést ke vzniku například bulimie, zajídání stresů nebo emočního přejídání.

Mnoho rodičů, kteří k nám přivedou nejedlíky, nemá doma vůbec jídelní stůl. Jedí u konferenčního stolku, na gauči před televizí, děti jedí v pokojíčku. Přitom je zásadní umožnit dětem se učit nápodobou, tedy spolu u jednoho stolu. A taky pozor na naše zvyky. Pokud maminka říká, že maso je fuj a taťka zas, že je fuj zelenina, pak je ani děti jíst nebudou.

Trendem posledních let je vegetariánství, vyhýbání se cukru, lepku… Je v pořádku je vyřadit i z jídelníčku dětí?

Chce to selský rozum. Sladké je mor a nikdy se nejedlo tolik cukru jako teď. Na druhou stranu není dobré ho dětem striktně odpírat, protože si stejně najdou cestičku, jak deficit dohnat. Člověk je všežravec, takže bych dětem z jídelníčku nevyřazovala lepek, laktózu ani maso. K nějakému omezování bych sáhla, až když jsou k tomu zdravotní důvody. To je můj osobní názor.

Divný vztah k jídlu je hlavní příznak PPP. Jak se liší anorexie, bulimie, bigorexie a ortorexie?