Článek
Jan Mühlfeit je známý kouč a mentor, jehož osobním posláním je pomáhat odkrývat lidský potenciál. Na základě svých zkušeností vytvořil metodiku pro jednotlivce i týmy, zaměřenou na hledání a objevení vlastní výjimečnosti. V rozhovoru přiznává, že budování mentální odolnosti u dětí je v dnešním světě, zaměřeném na výkon a neustálé srovnávání, velkou výzvou pro rodiče. Jenže právě oni jsou dítěti tím nejlepším učitelem. Zásadní je ukočírovat rodičovské ego a být autentičtí.
Vybavujete si z dětství nějaký nepříliš veselý zážitek nebo zkušenost, která vám v budoucnu přinesla plody ovoce?
Určitě. Jako dítě jsem měl nadváhu a nebyl jsem zrovna prototypem sebevědomého kluka. Zažíval jsem situace, kdy jsem se necítil dobře mezi ostatními a kdy jsem se s nimi porovnával. Zpětně ale vidím, že právě některé nepříjemné zkušenosti mě přivedly ke sportu, konkrétně k tenisu, a naučily mě překonávat překážky. Dnes říkám dětem i rodičům: ne každá nepříjemná zkušenost je špatná zkušenost.
Dokázal byste porovnat, jaké stresy zažívaly děti vaší generace, jak tomu bylo třeba před dvaceti lety a co nejvíc stresuje děti dnes?
Stres tady byl vždycky. Když jsem byl dítě, samozřejmě jsme řešili školu, známky, sport, přijetí do kolektivu nebo očekávání rodičů. Před dvaceti lety už výrazně rostl tlak na výkon a úspěch. Dnešní dítě k tomu všemu dostává ještě jednu obrovskou vrstvu – digitální svět, který prakticky nikdy nevypíná.
Dřív jste přišli ze školy domů a sociální svět školy do značné míry skončil. Dnes děti přijdou domů a berou do ruky mobilní telefon. Srovnávání jeden druhého pokračuje na Instagramu, TikToku a dalších platformách. Mozek tak dostává mnohem méně prostoru pro skutečný odpočinek. Smutným faktem je, že dnešní dítě se často nesrovnává s realitou druhých lidí, ale s jejich „výkladní skříní“.
Dnešní děti se přirovnávají ke „sněhovým vločkám“, tedy k citlivým jedincům, kteří se hroutí z každé prkotiny. Souhlasíte s tímto názorem?
S tímto paušalizováním mám problém. Citlivost není slabost. Některé děti jsou od přírody citlivější, jiné méně. Každé dítě má jiný temperament, jiné talenty a jinak reaguje na stres. Problém podle mě nevzniká tím, že jsou děti citlivé. Problém nastává tehdy, když jim nedovolíme získávat zkušenosti se zvládáním nepohodlí. Když jim rodič odstraní každou překážku, vyřeší za ně každý konflikt, omluví každý jejich neúspěch a zachraňuje pokaždé, když se něco nedaří, dítě nemá možnost vytvořit si zkušenost: „Bylo to těžké, ale zvládl jsem to.“ Mentální odolnost totiž nevzniká absencí problémů. Vzniká zkušeností, že problémy dokážu zvládat.
Zmiňoval jste srovnávání a soupeření mezi dětmi. Právě to jim ale bere vlastní autenticitu. Jak se tomu vyvarovat?
Dítě nepotřebuje být nejlepší. Potřebuje postupně objevovat, v čem může být nejlepší verzí sebe sama. Rodiče by proto měli méně porovnávat a více pozorovat. Co dítě přirozeně baví? U čeho ztrácí pojem o čase? Co mu jde snadněji než ostatním? Co mu dodává energii? Naším úkolem není napsat dítěti scénář jeho života. Naším úkolem je pomoci mu objevit jeho vlastní scénář.
Jenže co když děti vidí rodiče, kteří se plahočí za mamonem a orientují se hlavně na výkon? Když dítě uvidí tátu, kterému je jedno, že jezdí deset let starým autem, nebo mámu, která se nebude hnát za tím, aby vypadala na dvacet – bude to pro něj ta správná motivace?
Jednoznačně platí, že děti se učí daleko více pozorováním než posloucháním. Nemůžeme dítěti říkat „nesrovnávej se s ostatními“ a potom doma neustále řešit, kdo má lepší auto, větší dům, vyšší plat nebo jak kdo vypadá na Instagramu. Děti velmi dobře vnímají, podle čeho rodiče měří vlastní hodnotu. Jestliže dítě vidí rodiče, který dokáže říct „Nemusím mít to, co mají ostatní, abych byl spokojený“, dostává velmi důležitou životní lekci. Autenticitu nemůžeme dětem přednášet. Musíme ji žít.
Mentoři Jan Mühlfeit a Kateřina Krůtová pořádají kurzy pro dospělé i děti. V knize Hlavu vzhůru vysvětlují, jak naučit děti zvládat stres, soustředit se a věřit si i ve chvílích, kdy ostatní propadají paniceFoto: Archiv Jan Mühlfeit
V knize Hlavu vzhůru, která je zaměřená na budování mentální odolnosti dětí, zmiňujete, že by si rodiče měli položit otázku, zda u nich nepřevažuje potřeba mít za každou cenu pravdu. Jak rodičovské ego ukočírovat?
Rodič by si měl pravidelně položit velmi nepříjemnou otázku: „Je tohle skutečně přání mého dítěte, nebo moje přání pro moje dítě?“ To je obrovský rozdíl. Setkávám se s tím i ve sportu. Rodič chce někdy vítězství více než samotné dítě. To potom nezačne sportovat pro radost, ale proto, aby nezklamalo rodiče. Dítě ale není projekt rodiče. Má vlastní život, vlastní talenty a vlastní cestu. Rodičovská autorita podle mě nespočívá v tom, že mám vždycky pravdu. Spočívá také ve schopnosti říct: „Nevím. Možná jsem se spletl. Jak to vidíš ty?“ Tím autoritu neztrácíme. Naopak, dítě učíme, že chyba nemění naši identitu a že změnit názor není slabost.
Je potřeba přistupovat k dětem individuálně? Dnes existuje tolik pouček a zaručených pravd o výchově, že se v tom už rodiče dost ztrácejí. Je na místě použití selského rozumu a vlastní intuice, nebo je lepší nechat se vést?
Obojí. Věda nám může dát velmi dobré principy, ale žádná kniha nezná vaše dítě tak dobře jako pozorný rodič. Velkou chybou je podle mě hledat jeden univerzální návod na dítě. Takový návod neexistuje. Co motivuje jedno dítě, může druhé stresovat. Rodič proto nemusí být dokonalý psycholog. Potřebuje být především zvědavý pozorovatel vlastního dítěte. Méně se ptát: „Proč nejsi jako ostatní?“ a naopak se více zajímat: „Kdo vlastně jsi a co potřebuješ, abys mohl růst?“
Máte na závěr nějakou radu pro rodiče, kteří touží po tom, aby jejich dítě bylo odolné a dnešní svět zvládalo bez „ztráty kytičky“? Anebo je i ta ztráta důležitá?
Přesně tak, ztráta je důležitá. Kdybychom dítěti odstranili z cesty všechny neúspěchy, prohry, zklamání a odmítnutí, možná mu vytvoříme příjemnější dětství, ale nepřipravíme ho dobře na život. Odolné dítě není dítě, které nikdy nespadne. Je to dítě, které ví, že když spadne, může znovu vstát.
Proto bych rodičům doporučil tři věci: bezpodmínečnou lásku, přiměřené výzvy a prostor pro chybu. Dítě musí vědět: „Mám tě rád, i když prohraješ. Jsem tady, když mě potřebuješ. Ale věřím ti natolik, že nebudu všechny problémy řešit za tebe.“ Možná největší dar, který můžeme dítěti dát, není život bez překážek. Je to vnitřní přesvědčení: „Ať přijde cokoli, dokážu se s tím nějak vypořádat.“
