Článek
Umí toho hodně. Oplývá pohotovým humorem, po dvaceti letech moderování Všechnopárty je mistrem improvizace a tak trochu také znalcem lidských duší, protože mu jich tímto pořadem prošlo opravdu nepočítaně. Je to ale také skvělý textař – hity jako Když muž se ženou snídá, Čau, lásko nebo Inženýrská jsou nesmrtelné.
Rok 2025 pro něj byl v mnohém přelomový. Nejenže Karel Šíp oslavil osmdesáté narozeniny a na jeho Všechnopárty se mohou diváci těšit i v příštím (již jednadvacátém roce), ale vyšla mu také první životopisná kniha. I když s médii moc nemluví a rozhovory nedává (raději se věnuje práci), udělal výjimku. A já tak měla čest povídat si s mužem, který mnohokrát rozesmál mou mámu, mou o generaci starší kamarádku i mě…
Vydal jste svou životopisnou knihu s názvem Čekání na smích. Proč? Já mám pocit, že vy nikdy na smích moc dlouho nečekáte, že se vám publikum daří rozesmívat velmi spolehlivě…
Já tím názvem chtěl stručným způsobem popsat podstatu mé práce, nebo práce každého z mého oboru. Protože každý, kdo v něm dělá, vám řekne, že je to vlastně opravdu čekání na smích. Je to loterie, nedá se to úplně odhadnout, je to tak trochu střílení od boku. Vy prostě spustíte a čekáte. Buď jste střelili přesně a přijde odezva, tedy ten smích, anebo jste minuli… a já také samozřejmě mnohokrát střelil do vzduchu, bez odezvy, bez smíchu.
Takže už nějakých padesát nebo i víc let čekáte na smích?
Vlastně je to tak. Obzvlášť posledních asi dvacet let, kdy jde v mém pořadu o naprostou improvizaci a o to je to všechno těžší. Ono vtip můžete někdy třeba i vysedět, vyšpekulovat, když si to můžete připravit. Ale když střílíte bez přípravy, je to vždycky nejisté.
Nicméně kniha vznikla k vašemu jubileu, k vašim osmdesátým narozeninám, které jste oslavil v létě. Jsou tedy tyhle narozeniny tím, co vás donutilo bilancovat, vzpomínat?
Víte, já obecně nejsem moc slavič, nemám oslavy moc rád, mám pocit, že to člověka jen odvádí od práce a jiných důležitějších věcí. Ale zase vím, že když je vám osmdesát, tak se prostě sluší to s blízkými a přáteli oslavit. Takže jsme to oslavili, ale k nějakým hlubokým úvahám a hloubavému zamýšlení mě to nepřivedlo.
Nicméně když jste s Michaelem Čechem na té knize pracovali, musel jste se do vzpomínek hodně ponořit. Protože ta kniha mapuje celou vaši kariéru, ale zabrousíte v ní i do vašeho dětství.
To je pravda. My vycházeli z materiálu, který Michael Čech měl z doby, kdy jsme spolu dělali můj životopisný dokument pro televizi. To jsem tři dny seděl v prázdném studiu a on se mě ptal na všechno možné. Byl velmi svědomitý a já jen odpovídal na všechny jeho otázky.
A jaké to bylo, když někdo, koho na bilancování a vracení se do minulosti moc neužije, je ke vzpomínání vlastně donucen?
To víte, že mě to i dojalo. Obzvlášť, když Michael s pomocí umělé inteligence dokázal rozhýbat třeba moje staré fotky z dětství. Když jsem koukal, jak se moje babička prochází v Poděbradech po kolonádě a vedle ní kráčí moje dvacetiletá maminka, to s člověkem pohne.
V úvodu knížky o vás Michael Čech píše, že jste velmi plachá hvězda. Jak někdo plachý může udělat kariéru v showbyznysu, navíc v oblasti zábavy?
On to asi myslel tak, že se ve svém pořadu snažím sebe sama potlačovat. Že se tam krotím, abych nemluvil já, ale spíš hosté. Protože když si pozvete hosta a nakonec mluvíte víc o sobě, je to blbé. Když za každou odpověď hosta kladete pět vět, které začínají zájmenem „já“, je to špatně. Takže v tomhle je ta moje nadnesená plachost.
Když jsem na jevišti, to jsem dominantní postava, ale v soukromí ne. Nemám rád pozornost na svou osobu.
Já to chápala spíš tak, že nejste ta typická hvězda, co si užívá záře reflektorů.
I tak by to mohlo být myšleno. Když jsem na jevišti, to je něco jiného, to jsem dominantní postava, ale v soukromí ne. Nemám rád pozornost na svou osobu. Někdy média píší, že si chráním soukromí. Ono to ale úplně uchránit nelze, obzvlášť když existuje bulvární tisk, to si neuchráníte nic a někdy naopak musíte čelit úplným nesmyslům. Ale ano, co se týče soukromí, jsem trochu plachý, dalo by se říct.
Říkáte, že si soukromí uchránit nelze, ale vám se to poměrně daří. Moc z vašeho soukromí na veřejnost neproniká. A koneckonců i v té knize se ve velkém věnujete své práci, soukromí jen minimálně.
Já myslím, že moje soukromí nikoho nezajímá, že lidi bude stejně víc zajímat, jak jsem se ke své práci dostal, že jsem velmi dlouho vlastně netušil, co bych měl dělat, než třeba to, že mám dva kluky. Navíc to nejsou věci, kterým bych se vyhýbal. Když jsem třeba na vystoupeních a odpovídám na otázky publika, nic netajím. Když se mě někdo zeptá na děti, na rodinu, vždycky odpovím. Ano, mám dva syny, jeden studuje hudbu v Londýně, druhý podniká na Floridě. A ani v té knížce se úplně nevyhýbám soukromějším a smutnějším věcem z mého života.
Říkáte, že se dotknete i smutnějších okamžiků vašeho života. Jakých třeba?
Jsem roky spojován se zábavou, ale ta knížka je životopisná, tam jsem se jen na smích a zábavu omezit nechtěl. Například tam popisuju, jakou jsem na vojně zažil šikanu, jak ukrutné věci se tam děly. Já si prožil třeba smrt svého kamaráda, kterého tam důstojníci doslova uštvali a dohnali k sebevraždě. A to je jen jeden příklad toho, kdy to nebylo vůbec veselé, v té knížce je jich samozřejmě víc.
Tak pojďme k něčemu veselejšímu. Máme za sebou Vánoce, jak nejhezčí svátky v roce vypadají u Šípů?
Podle mého názoru jsou Vánoce krásné hlavně díky dětem. A já měl to štěstí, že jsem si ty pravé dětské Vánoce prožil hned dvakrát. Mám totiž dva kluky, mezi kterými je značný věkový rozdíl, on tedy i mezi jejich maminkami je značný věkový rozdíl, že… A bez nich jsou ty Vánoce tak nějak poloviční. Pro mě jsou Vánoce to, jak tady kluci štrachali ve skříních, byli natěšení a jak jim zářili oči u stromečku. Honza samozřejmě z Londýna na Vánoce přijel, měli jsme ho tu, ale to víte… Je mu dvaadvacet, ta rozzářená dětská očička už nemá. Ty pravé dětské Vánoce už to holt nejsou.
A kromě dětí, s čím máte Vánoce spojené, bez čeho si je nedovedete představit?
My samozřejmě všechny tradice stále dodržujeme. Takže jdeme s Honzou každý rok pro kapra k tomu stejnému stánku, u známého řezníka nakoupím svíčkovou a navařím všechny ty tradiční dobroty, jako je kapr, další dny svíčková a i tu kachnu třeba upeču.
Takže u Šípů stojí u plotny Karel Šíp?
Vlastně ano, vaření mám u nás na starosti já, ale bramborový salát je starostí manželky, dělá ho výborný. A cukroví nepeču, to ne. Jinak miluju českou kuchyni… Třeba dělám guláš, jaký jste nejedla. Vaření mě baví.
A co dárky? Jaký byl třeba nejhezčí dárek, který vám kdy někdo dal?
To si asi takhle zpětně nevzpomenu. Rodina mi třeba říká, že to je se mnou těžké, protože co potřebuji, to si přes rok koupím. A pak přijdou Vánoce a oni mají vymyslet, co mi mají dát. Takže se spíš většinou tak nějak domluvíme, asi chápete, že Ježíškovi už dopis za okno nedávám.
A co třeba vaše děti? Vybavíte si, kdy se vám podařilo jim ty oči u stromečku rozzářit opravdu nejvíc?
To si také asi nevzpomenu. Ale víte, co si vybavím? Když jsem já jako malý, tak zhruba osmiletý, přišel ke stromečku a kolem něj jezdil elektrický vláček. To jsem byl radostí na omdlení. Byl to rok tak 1957 nebo 1958, takže víte, jak těžké bylo pro tatínka takový vláček vůbec sehnat?
Všechnopárty, pořad, který máte v České televizi už dvacet let a jinak tomu nebude ani v roce 2026, jsme už zmínili. Přesto se zeptám, v čem myslíte, že tkví jeho kouzlo? Čím to je, že se divákům neomrzel?
Podle mě je to hlavně v tom, že to baví mě. Kdyby mě to nebavilo, tak by se to na tom pořadu poznalo. A mě to baví hlavně proto, že je to improvizace, s žádným z hostů si nikdy nic dopředu nedomlouvám, a je to tak pro mě pořád takové dobrodružství. Od první minuty prostě nemám tušení, jestli se mi to povede úspěšně dostrkat do konce. Protože ne každý improvizovaný rozhovor samozřejmě vyjde na sto procent, za těch dvacet let jsem toho zažil už hodně…
Dřív jste ale moc velký fanda improvizace nebyl, naopak jste dbal na velmi detailní přípravu, vše jste si dopředu chystal. Co tedy ta změna?
To máte pravdu, dřív jsem si na improvizaci nevěřil. Ve svých začátcích, když jsem fungoval ve dvojici s Jardou Uhlířem, všechny dialogy jsme si opravdu pečlivě připravovali, psali a zkoušeli si je. Až když jsem se ocitl sám a dostal jsem nabídku na tenhle pořad, změnilo se to. Ale na začátku jsem si také tolik nevěřil, otázky pro hosty jsem si psal dopředu a měl je položené před sebou na stolku. Dneska už přede mnou žádný papír s otázkami neuvidíte, mám jen v hlavě vymyšlenou první otázku, kterou to odstartuji a pak už jen čekám, jak se to bude odvíjet. A je vlastně paradox, že jsem si dlouho na improvizaci nevěřil, a teď je to to, co mě baví nejvíc.
Všichni mi přejí pevné zdraví. Já jsem ale rád, že mám nasazené určité životní a pracovní tempo, které roky neměním.
Říkal jste ale, že ne vždy se to povede. Vzpomenete si, s kým a kdy vám to úplně nevyšlo?
To bych musel jmenovat a to nechci, protože jsem kolegiální. Někdy je jasné, že to bude těžké, už jen ve chvíli, kdy si s hostem podám ruku, on na mě dýchne, a já vím, že si dal třeba dvojku bílého na potlačení trémy. Ale i s tím už umím pracovat.
Ale někdy jsou lidé po dvojce bílého uvolněnější, vtipnější ne?
Většinou si ale tohle myslí opravdu jen ti, co si tu dvojku dali, věřte mi. Jinak je ten rozhovor většinou spíš takový pomalejší, méně svižný. Já na to nevěřím. Navíc jsem to sám v minulosti jednou dvakrát zkusil a je to cesta do pekel. Ale nejde jen o tohle, jsou různé situace. Když vám přijde takový ten poctivý introvert, nepohnete s ním, je to těžké. A když zase dorazí extrémní extrovert, který chce jen mluvit a poslouchat se, taky to není ideální. Ale nejlepší je prostě být vždy vlídný a povídat si s hosty, jako bychom seděli v hospodě, protože z toho vždycky vznikne nějaké veselo.
Talkshow a moderátorů vašeho typu v České republice není mnoho. Jste to vy, Jan Kraus a Honza Dědek… Sledujete třeba konkurenci?
Každý z nás má nějaký způsob komunikace s hosty a tím se od sebe ty pořady liší. A přiznávám, že to ani moc nesleduji, protože už dopředu vím, jak každý z těch kluků ty rozhovory vede. To si asi fakt radši pustím v televizi třeba fotbal.
I když vás na to moc neužije, vzhledem k tomu, že jste oslavil osmdesátiny, vydal životopisnou knihu a k tomu všemu se blíží Nový rok, trochu toho patosu si dovolit můžeme. Co byste do nového roku dopřál sám sobě, svým fanouškům nebo třeba lidstvu obecně?
Lidstvu ne, lidstvo ať si dělá, co chce, ať si volí, koho chce. A těch mých osmdesát let? Nechci dělat žádného hrdinu, neznamená to, že by mě občas někde něco nezabolelo, ale opravdu si to nepřipouštím. To spíš moje manželka, ta má o seniorech načtené úplně všechno, to víte, jí je padesát a mně osmdesát. Pořád mě nutí, abych chodil, a já jí marně říkám: „Proč bych měl pořád někam chodit?“
Já nedokážu jen tak jít, sednout si někde v parku, nasypat holubům a zase jít zpátky. Potřebuji mít nějaký cíl. Takže mě manželka furt pro něco posílá, vymýšlí, co musím zajít koupit a podobně. Jde na to chytře. A nejhorší je, že jak vám teď mobily počítají i kroky, neutajím před ní nic.
Takže vaše manželka by si přála, abyste víc chodil. Ale co byste si přál vy?
Tak asi to obligátní zdraví, ale to mi přeje každý, jakmile mě vidí. Všichni mi přejí pevné zdraví. Já jsem ale rád, že mám nasazené určité životní a pracovní tempo, které roky neměním. A vidíte, už jsem začal větu tím zájmenem já, to se musím ohlídat a šetřit s ním…
Nemusíte, tady naopak máte mluvit o sobě…
To máte vlastně pravdu. Takže já jsem rád za své tempo, za to, že i tento rok budu dělat Všechnopárty, že už teď přemýšlím o práci, o tom, koho pozvat a podobně. A přeju si udržet tempo a samozřejmě i zdraví, aspoň v té podobě, jak ho mám teď. A co bych popřál lidem? Aby se měli dobře, ale kdo sleduje dění kolem sebe, tak asi pochopí, že je to spíš jen taková zdvořilostní fráze.
Já totiž v tom politicko-společenském vývoji nejsem moc velký optimista. Ale diváci mi už několikrát napsali, abych o politice nemluvil. Ne že bych si o ní nic nemyslel, to by vám moje manželka mohla vyprávět, co já si všechno myslím, když sleduju nějaké debaty a podobně. Ale víc o ní radši mluvit nebudu, jsem tu přece přes zábavu…
