Článek
Z roztomilého nemotory ve Snowborďácích vyrostl v muže, který si plní sny. A i když Vojta Kotek působí jako dítě štěstěny, i on se v posledních letech musel vyrovnat s těžkými životními ztrátami a karamboly – především s náhlou smrtí svého tatínka Václava Kotka a s vážnou dopravní nehodou, po které strávil dlouhé měsíce na nemocniční posteli zíráním do stropu…
Milý chlapecký úsměv mu ale z tváře nezmizel. Povídali jsme si o tom, jestli by dokázal být zrádcem, proč je momentálně tak trochu „překotkováno“ a také zda věří, že život mimo civilizaci jeho syna dobře připraví na život.
Jaro, léto, Kotek, zima… Tenhle vtip jsem v poslední době zaslechla už několikrát. A asi nejlépe vystihuje, že je vás teď všude plno. Umíte vůbec odpočívat?
Vím, že to tak asi působí: podzim Vojty Kotka. Zrádci, Farma a teď ještě přijdou premiérové díly Máme rádi Česko… Doufám, že mi to lidé odpustí. Ono se to ale brzy přežene, už někdy začátkem prosince zase nastane klid a já to snad divákům vynahradím tím, že po zbytek roku nebudu tolik na očích.
A co se týká odpočinku, tak právě prosinec a leden jsou teď pro mě takové klidnější měsíce. Zbytek roku se pak zase ponese v běžném pracovním rytmu.
Herci, kteří se ocitnou v podobné situaci jako teď vy, často říkají: „Ale to se jenom tak sešlo, točil jsem to už dávno…“
Je pravda, že za vším jsou dlouhé měsíce příprav. Zrádci se točili na jaře a Farma postupně, jen se to teď na diváky vypustilo naráz… Ale jak říkám, nebojte, zase se stáhnu.
Vaše rozhodnutí farmařit mnoho lidí překvapilo. Vy jste se už ale mnohokrát zmínil, že pro vás šlo o přirozený životní krok, kterým si vlastně jen plníte sen. Takže zatím nelitujete?
To vůbec. Ryzí venkovan ze mě samozřejmě zatím není, pořád mám hodně práce ve městě, takže pendluju, ale neměnil bych. Těžko říct, jak to bude dál, uvidíme.
Hrajete, moderujete, máte i vlastní kapelu, je ještě něco, co byste si moc přál? Třeba nějaká vysněná role…
Já to takhle vlastně ani nemám. Teď spíš toužím dotáhnout věci, které jsem začal. A potřebuju je dodělat. Často se mě lidi ptali, jestli je nějaká role, kterou bych si chtěl zahrát. Mně ale přijde úplně zbytečný se takovou myšlenkou jakkoli zaobírat. Vždycky je to stejně jen o tom, co vám kdo nabídne.
Nic není zadarmo
Jste kluk z města. Jak moc člověka změní, když pozná, kolik práce je za tím něco vypěstovat, postarat se o zvířata… Začne si třeba víc vážit potravin?
O tom to celé je, s tím jsme do toho i šli – abychom si tohle prožili a uvědomili. Fajn je i poznání, že potraviny se dají dobře recyklovat, tedy pokud neprojdou tepelnou úpravou. Co nesníme, dostanou zvířata. A to je dobrý pocit, když se nic zbytečně nevyhazuje.
Mít vlastní farmu zní docela romanticky, musel jste během jejího budování hodně věcí přehodnotit?
Upřímně obdivuju každého, kdo se tím dokáže uživit, protože je to všechno o dost složitější, než jsem čekal. Naivně jsem si myslel, že to bude procházka růžovou zahradou, že všechno půjde hladce… Ale aby to celé dávalo smysl i ekonomicky, je hrozně komplikovaná věc.
Váš malý syn ale díky tomu vyrůstá v přírodě, v kontaktu se zvířaty… Věříte, že je to pro něj dobrý vklad do života?
Já doufám, že jo. Zatím je malý, tak si to myslím docela užívá, ale může se samozřejmě stát, že to jednou hodí za hlavu a řekne, že chce něco úplně jiného. S tím je asi potřeba počítat. Snažíme se žít tak, jak chceme, a zároveň mu ukázat, že nic není zadarmo. Že pokud chce něčeho dosáhnout, splnit si sen, musí pro to něco udělat a že to někdy stojí hodně úsilí, potu i slz.
Myslím, že právě tohle je ten zdravý stres, který člověka posouvá dál. Chci, aby věřil, že může dokázat, co si přeje, ale zároveň chápal, že tomu musí jít naproti a něco pro to udělat.
Táta je tu pořád s námi
Jste přísný táta?
Nemyslím si. Určitě nemám takovou tu autoritu, aby se mě syn bál. Spíš se snažím být kamarádský, i když samozřejmě ne ve všem. Pokud mu musím něco zakázat, snažím se mu co nejlépe vysvětlit proč. Nechci, aby něco dělal jen proto, že jsem to řekl, ale aby chápal důvody. Někdy je to samozřejmě náročné a musím mu to třeba vysvětlovat pořád dokola. Ale záleží mi na tom, abych byl vůči němu spravedlivý.
Skvělý vzor jste měl myslím i ve vašem tatínkovi, v jednom rozhovoru jste vzpomínal, jak jste se navzájem učili pít…
No a moc se to nepovedlo. Táta mi dopřával dost svobody, ale hodně jeho rad či doporučení mi pořád zní v hlavě. A je vtipný, že je teď opakuju Hubískovi, i když si to hned uvědomím. Svým způsobem je tu tak pořád s námi.
Taky mu začínáte být docela podobný… Vaše dětství i dospívání je úzce spjaté s divadlem Járy Cimrmana. Váš tatínek byl jeho nedílnou součástí a vy sám tu také už dlouho hrajete. Co na tomhle fenoménu české kultury máte nejraději?
Tak samozřejmě humor a taky hravost s českým jazykem. Díky Cimrmanům jsem si vypěstoval velkou lásku k češtině i cit pro práci s ní. A stavím na tom vlastně každý den, ať už si píšu scénáře k Farmě, nebo i u Zrádců, kde mám velkou volnost a můžu si s tím, co řeknu, pohrávat.
Mění se váš vztah k cimrmanovskému humoru i s věkem?
Některé věci líp chápu. To se teda dělo spíš, když jsem byl ještě mladší. Jak jsem to poslouchal odmalička, některým věcem jsem tehdy úplně nerozuměl. Až když jsme potom začali třeba některé souvislosti probírat ve škole, docházelo mi, proč jsou až tak vtipné. Ale nemám pocit, že by se za posledních deset patnáct let něco výrazně změnilo. Spíš mě to pořád moc baví a přistihuju se, že jsem tím čím dál víc prolezlej.
Jste nostalgik, tedy ten, co rád vzpomíná, nebo raději hledíte vpřed?
Baví mě se občas zastavit a vrátit se k něčemu, co si už tak moc nepamatuju. Vyhrábnout staré fotky a zavzpomínat… Ale přiznám se, že hlavně v poslední době víc žiju přítomným okamžikem. Mám toho teď tolik, co mě zaměstnává, spoustu vjemů, věcí k řešení, že jsem se naučil žít tady a teď a moc se neohlížet.
Když jste zmínil Zrádce, neláká vás si tu hru zkusit jako účastník? Byl byste dobrý zrádce?
Vůbec si netroufám tvrdit, že bych obstál. Ale mám dojem, že by mi některé věci docela šly. Chtěl bych to zažít a dost by mě zajímalo, jak bych na některé situace reagoval.
Dokážete prokouknout lež?
Já jsem v tomhle dost důvěřivej, ale na druhou stranu, myslím, že dokážu poznat, kdy si můžu někoho pustit k tělu a kdy ne. Ta hra je ale hodně specifická, takže kdo ví…
Užíváte si roli drsného hradního pána, nebo vám je soutěžících někdy líto a soucítíte s nimi?
Se soutěžícími se dostanu do kontaktu až poté, když je potkávám při natáčení podcastů během vysílání celé série na televizní obrazovce. Rozhodně nesedíme na hradě vedle sebe a neřešíme další strategii. Podklady dostávám, připravuju se na výstupy, které musím dát na první dobrou, abych soutěžícím nezkazil moment překvapení. Není to jednoduchá disciplína, takže na soucit prakticky není čas.
Celá hra je založená na psychologii postav. Je něco, co vás i po třetí sérii neustále překvapuje?
Lidské chování je překvapivé stále, i v běžném životě. Pro mě je studium psychologie samotná ta hra. Když pak s hráči při našich podcastech rozebíráme dění v jednotlivých dílech, zjišťuju také věci sám o sobě. Takže je to velká studijní dílna.
Ale těžko říct, jestli reálná průprava těm lidem pomáhá. Když ji mají, tak ji většinou tají, přicházejí s nějakou lží, kterou ostatní vycítí. Asi jen málokterá profese je pro Zrádce tou správnou kvalifikací.
A kdybyste mohl něco vzkázat 17letému Vojtovi, co má ještě všechno před sebou, co by to bylo?
Já bych mu asi řekl, ať si víc věří, že to všechno dobře dopadne. A ať si nic nedělá z názorů lidí, kteří ho ani neznají. A hlavně si to nebere osobně. Že to bude fajn a to životní štěstí na něj teprve čeká.
