Tři generace žen, tři různé přístupy ke zdraví a kráse: Rozdíl je opravdu propastný

Narodila jsem se v roce 1990. V období, kdy jsem začala řešit šminky nebo jiné „zkrášlující“ přípravky a metody, už bylo vše běžně dostupné. Má maminka Alena se narodila v roce 1956 a co si pamatuju, pravidelně navštěvovala kadeřníka i skupinové lekce cvičení. A babička, která je ročník 1925? Kromě otužování nedělala nikdy nic a stále vypadá výborně. Další téma, které jsme společně rozebraly, se přímo nabízelo – krása a přístup ke zdraví. A větší rozdíl v našich názorech asi ještě nebyl.

Fotografie nad článkem je ilustrační.

Nepamatuju si, že bych babičku někdy viděla namalovanou. „Ne, nikdy jsem na sobě neměla make-up ani rtěnku. Pracovala jsem na směny, starala se o tři děti a neměla čas na jakékoli zkrášlování. Nikdy mě to vlastně ani nenapadlo,“ popsala. Její velkou chloubou vždy byly dlouhé řasy, které si natáčela pomocí kleštiček. „Jednou za dva roky jsem si zašla na trvalou, ale vlasy jsem si nikdy nebarvila.“ Když jsem se babičky ptala, jestli má návod na to, jak se dožít stovky ve zdraví (je soběstačná a pomoc potřebuje jen s většími nákupy), jen skromně krčila rameny. „Jedla jsem vždy střídmě, jinak to ani nešlo, protože za války nic nebylo a museli jsme jíst jen to, co jsme si sami upekli nebo vypěstovali.“ K tomu měla vždy dostatek pohybu, protože ji bavily (a dodnes baví) dlouhé procházky. Tvrdí, že když jí ráno „zdřevění“ nohy nebo ruce, zaručeně pomůže ledová sprcha. „Otužuju se od čtyřiceti let, takže nějakých šedesát let. Nejhorší, je když neteče úplně ledová voda.“

>>> Mýty o otužování: Je pro každého, voda musí být úplně ledová a čím déle v ní budete, tím lépe

Moje maminka byla vždy úkaz. Měla mnohem hezčí a štíhlejší postavu než já nebo moje sestra. Třikrát týdně chodila cvičit na skupinové lekce aerobiku. Výsledkem byla krásná postava, kterou jsme jí obě záviděly. „Bavilo mě to a ráda chodím cvičit pořád,“ říká s tím, že denně ujde minimálně 15 tisíc kroků. „Co se týče zkrášlování, vždy jsem chodila ke kadeřnici na pravidelné barvení. Velkým hitem byly v 90. letech odstíny fialové, které jsem samozřejmě musela taky mít,“ směje se. K tomu si kupovala pravidelně kosmetiku od Avonu – a kdo v té době ne? „Měla jsem různé rtěnky, řasenky i oční stíny. Make-up jsem nikdy nepoužívala a zpětně musím říct, že ani mé líčení nebylo nikdy zrovna výstavní. Teď už se maluju, jen když jdu na brigádu, a to si nanáším jen řasenku.“

Alena už si nebarví ani vlasy a jen chodí jednou za dva měsíce na zastřižení. Na čem si však dává záležet – ovlivněna svými dcerami – je hydratace pokožky, každodenní čistění pleti a nanášení séra s krémem. K lékařům nechodí, nevidí důvod. „Pravidelnou lékařskou prohlídku mi hlídá dcera. Ne, že bych to sama nezvládla, ale zkrátka po doktorech chodit nechci, když mi nic není.“

Trochu se stydím, když slyším názory maminky a babičky. Jsou totiž důkazem, že stárnout se dá bez přehnaného prožívání se. A snažím se je následovat, proto už nepodstupuji botox (i když přiznávám, že jsem na něm v minulosti byla) a vrásky beru jako přirozenou součást, stejně jako se netrápím celulitidou (ne, že bych ji neměla!). V čem se od nich ale liším, je rozhodně péče o vlasy a líčení. Mám melír, takže musím docházet ke kadeřnici každé 2 až 3 měsíce. Doma se sice nemaluju vůbec a bez problémů vyrazím bez řasenky i do nákupního centra, když je ale příležitost (nebo jdu do práce), dávám si na make-upu záležet. Sledovala jsem v minulosti různé tutoriály na YouTube a baví mě to i nyní.

Co se týče návštěv lékařů, oproti mamince a babičce jsem hypochondr. Dodržuju veškeré pravidelné kontroly, a když věkem nespadám do nároku na nějaké vyšetření (například mamograf), neváhám si ho zaplatit. Zkrátka se o sebe víc bojím.

Generace sněhových vloček. Mladí, kteří touží změnit svět, ale zrak mají věčně upřený k mobilu