Z New Yorku zpátky domů: Pečivo s velkým příběhem se vrací tam, kde vzniklo. A důvod je jasný!

Bagely [bejgly] se do USA dostaly spolu s židovskými imigranty z východní Evropy ve druhé polovině 19. století, takže do Prahy se silnou židovskou historií perfektně zapadly. Od té doby už ale uplynulo pár desetiletí a expati se posunuli zase o kousek dál, ať už do jiné země, nebo do jiného oboru.

V poslední době jsou ale bagely zase na vzestupu. Není to žádný kobercový nálet, ale zájem o toto pečivo významně roste – a rostou i podniky, které je nabízejí. Nejen u nás, ale i v Berlíně, Kodani či Londýně. Teď samozřejmě není řeč o průmyslově vyráběném pečivu, které pořídíte v supermarketu, to s chutí skutečného bagelu nemívá mnoho společného. Každopádně jen v Praze otevřely během posledních měsíců dvě pekárny s bagely v jedné čtvrti jen kousek od sebe. Bez ohledu na to, že takřka za rohem už nějaký čas sídlí třetí. Náhoda? Nejspíš ne.

Bagely totiž výborně zapadají do stále aktuální vlny zájmu o řemeslné pečivo, kterého jsme se stále nenasytili. Ale už jsme si na něj zvykli a rádi si ho dopřejeme. Dokonalé kynuté koláče nebo kváskový chléb jsou přesně ten dostupný luxus, který nás nezruinuje, ale významně zlepší náš život.

V tomto ohledu představují bagely další možností, o kterou lze rozšířit „závislost“ na kvalitním pečivu. Do karet bagelům hraje i stále rostoucí zájem o snídaně a brunche. Bagel je velmi flexibilní, dá se naplnit jednoduchými i rafinovanějšími kombinacemi surovin a poslouží jako vydatnější snídaně. Je to také produkt, který má příběh, snadno se komunikuje a je fotogenický, dá se tedy dobře uchopit i marketingově. I tahle rovina velmi často rozhoduje o tom, jestli se z nějakého jídla stane trend, nebo jestli zapadne.

Už víme, že bagel doputoval z Evropy do USA spolu s židovskými imigranty nejspíše z Polska. V polském Krakově se totiž začaly péct, jsou o tom zprávy už ze začátku 17. století, ale pečivo s typickým otvorem uprostřed je zcela jistě ještě starší.

Bagely jsou charakteristické nejen tvarem, ale i chutí a texturou – a také přípravou. Těsto je velmi hutné, podobné tomu chlebovému. Poté co se bagely z nakynutého těsta vytvarují do prstence, vloží se na chvíli do vroucí vody a teprve pak se pečou. Otvor uprostřed umožní nejen rovnoměrné propečení těsta, ale má i svou praktickou funkci: bagely se dají navléknout na tyč či na provaz, což významně zjednoduší jejich transport.

I hutný a vydatný charakter těsta má svůj historicky daný důvod – kus takového pečiva zasytí mnohem víc než stejně velká běžná houska a také déle vydrží. Je to jídlo do těžkých časů, které židovský národ zažíval velmi často.

Na přelomu 19. a 20. století před pogromy z východní Evropy uprchly do USA takřka tři miliony Židů. Bagely si nejprve pekli jen pro svou potřebu v uzavřených komunitách, ale po čase se tohle pečivo ukázalo být dobrým obchodním artiklem. První veřejné pekárny vznikaly od konce 19. století zejména v New Yorku a během několika desetiletí se východoevropský bagel stal spolu s italskou pizzou a německým hamburgerem nejtypičtějším newyorským pokrmem.

Všechna tato jídla si s sebou přivezli imigranti. A všechna se přizpůsobila tomu, aby se dala sníst rychle na ulici v krátké pauze na oběd. Protože do USA se sice přijelo za lepší budoucností, ale všichni si ji museli tvrdě vydřít.

Nejtypičtější newyorskou kombinací je bagel se smetanovým sýrem, uzeným či marinovaným lososem a koprem. Mimochodem – za lososa v bagelu mohou zase imigranti ze Skandinávie. Tahle klasika je stále nejžádanější, ale pečivo lze naplnit takřka čímkoli, takže kreativita a chuťový soulad nejrůznějších náplní jsou tím, za čím se hosté vracejí. A samozřejmě za kvalitním bagelem, bez dobrého pečiva by to nešlo. Možností je spousta.