Článek
U našeho setkání nechyběl Belgičan Guy Gheysens, s nímž Osmany Laffita v srpnu oslavil 33. výročí seznámení. Řeč tedy nebyla jen o módě, ale i o jejich vztahu, v němž se skvěle doplňuje karibský temperament a kreativita se západoevropským obchodním duchem a diplomacií. Jak moc to mezi nimi umí jiskřit a s jakým humorem dokážou doutnající svár uhasit, předvedli oba manželé například, když přišla řeč na to, jak Guy Osmanovi prodal jeho Jaguar…
Přehlídka, kterou na 25. září chystáte, je podle vašich slov největší módní show, jakou jste kdy dělal. V čem je tak výjimečná?
O. L.: Ona bude největší vůbec v historii módy České republiky. Žádný český návrhář tak megalomanskou show nedělal. Mluvíme o přehlídce, která obsahuje asi 140 návrhů, převádět bude kolem stovky modelek a asi dvanáct modelů a očekává se asi 1 800 hostů. Většina přehlídek mívá hodně sponzorů, to já nemám rád, proto mám pouze jednoho partnera, zato kvalitního, brněnskou společnost, která prodává luxusní auta. Její majitel Patrik je můj dobrý kamarád, jeho žena se u mě obléká a právě on navrhl spojit naše dva světy módy a luxusních aut, a mě to nadchlo. Oni prodávají třeba auta, kterých se vyrobilo jen pět kusů na světě, já sám od něj taky jeden kousek mám.
Koneckonců Kuba, vaše rodná země, je zálibou ve starých amerických autech proslulá…
O. L.: Je to tak. Já sám mám pocit, že všechno historické má svůj styl, zatímco třeba moderní budovy jsou pro mě jen kostky z betonu a skla, připadají mi studené a nudné. Je pravda, že každý, kdo navštíví Kubu, v první řadě mluví o koloniálních vilách a starých amerických autech. A mě osobně fascinují staré časy i jako návrháře. Léta třicátá, čtyřicátá, padesátá, kdy se ženské oblékaly jako ženské, staraly se o sebe a byly od rána do večera krásné, učesané a nalíčené. To mě baví.
Takže unisexový styl není pro vás?
O. L.: Ne, to u mě neexistuje. Pro mě ženská je ženská, chlap je chlap. A nesnáším, když se ty rozdíly stírají. Taky nejsem minimalista, miluju všechno, co je výrazné. Mám rád, když na člověka v mém modelu lidé koukají, když upoutá pozornost. Šedá myš není nic pro mě, mám rád věci výrazné, extravagantní, ale žádný cirkus. Nemám třeba rád bílé pouzdrové šaty nebo rovné černé, to najdete na každém rohu.
G. G.: Tylové sukně!
O. L.: Jo, ty jsou mimo mé chápání, proč jsou tak trendy. Tyl je nejlevnější materiál, ze kterého se mají šít spodničky, ne sukně! Ale na ulici prostě vidíte leccos.
Přesto, od doby, kdy jste se tu pár let před revolucí usadil, zlepšili jsme se my Češi v módě?
O. L.: Musím říct, že krok dopředu jste udělali. V roce 1987, kdy jsem sem poprvé přijel, to bylo katastrofické. Móda nula. Teď tu najdete butiky Armani, Versace, Chanel, Gucci – světová móda už sem dorazila, ale stále nejste uvolnění. Pořád jste příliš konzervativní. Neumíte se odvázat a máte strach experimentovat, vyniknout. Zbytečně se ohlížíte na to, co by řekla kamarádka nebo sousedka. Moje rada je, pokud půjdete k módnímu návrháři, aby vám navrhl šaty, nikdy s sebou neberte kamarádku. Buď vám bude závidět, že si nemůže dovolit nosit to, co vy, nebo to pro ni bude příliš drahé, ale v každém případě bude váš výběr zpochybňovat a vy na ni zbytečně dáte. Taky moc neumíte kombinovat, chybějí vám odborné informace. A když už se k nějakým dostanete, pocházejí od někoho, kdo ví o módě kulový, ale myslí si, že je bůhvíjaký stylista. Ale ne každý módě opravdu rozumí, záleží, co sluší vám konkrétně. Nedávno bylo období oversize a všichni nosili oversize. Ale oversize je styl vhodný pro vysokou, hubenou dívku. Když si oversize oblékne někdo, kdo má 150 centimetrů, tak prostě dobře vypadat nebude.
Na připravované přehlídce představíte kolekci jaro/léto 2027. Co je pro ni charakteristické?
O. L.: Je to prostě můj rukopis, každý ví, jaký jsem. Samozřejmě tam budou večerní šaty i kolekce prêt-à-porter, ale ne prêt-à-porter, ve které můžete jít do krámu pro brambory. Tím, že jsem kolekci kombinoval s modely aut, bude tam samozřejmě červená ve stylu Ferrari, žlutá, zelená i bordó. Já jsem z Latinské Ameriky, takže miluju barvy. Když je celá kolekce jenom černá nebo bílá, postrádá to pro mě charakter. Navíc bílá barva nesluší každému. Ani černá, i když si to spousta lidí myslí. Zrovna tak je omyl, že černá za všech okolností zeštíhluje. Pokud je žena plnoštíhlá a vezme si černé šaty, tak z dálky prostě vidíte obrovskou černou masu.
Na Kubě máte sourozence a taky vaši maminku. Jak často jste v kontaktu?
O. L.: Vidíme se každý rok, buď máma přijede sem, nebo já jedu na Kubu, a každý den spolu mluvíme přes videohovor aspoň hodinu. Na přehlídce letos nebude, protože tady byla loni, navíc je to opravdu velká akce, tak bych ani neměl čas se jí věnovat. Ale příští rok bude mít devadesátiny, takže pojedeme na Kubu a uděláme tam hezkou oslavu. Moje máma je kubánská Bohdalka. Ona má neskutečnou energii, myslím, že větší než já.
Ukazujete jí vaši práci?
O. L.: Ano, návrhářský talent jsem zdědil po ní. Když jsme s mými sourozenci byli malí, všechno oblečení nám šila máma. Jakmile se jí něco líbilo, sehnala látku a ušila to.
Prý jste byl jako dítě v oblékání dost vybíravý. Například jste nesnášel zašívané nebo spravované věci…
O. L.: Přesně tak, díra na kalhotách, to pro mě neexistovalo. Když mi chtěli dát něco přešitého, tak jsem i plakal a pionýrskou uniformu jsem musel mít vždycky čistou a vyžehlenou, jinak jsem nešel do školy.
S přibývajícími roky se z vás stává úplná renesanční osobnost. Spektrum vaší kreativity jste rozšířil na módní doplňky i vůně a taky máte talk show s Evou Decastelo. Jak vás to napadlo?
O. L.: To je hlavně zásluha mého manžela, vždycky přijde s nějakým impulsem, který já potom rozvinu. On udělá byznys z čehokoli, cokoli já zmíním, Guy už vidí, jak by na tom vydělal. Tak mě uvrtal do divadla. Říkal jsem mu, že se na to necítím, a on: koukej, kolik z toho máš peněz! Ťukal jsem si na čelo, nejsem přece herec. Ale souhlasil jsem, že udělám jednu show a uvidíme. No a už to děláme osm let a vždycky máme vyprodáno. Jezdíme po celé republice, to mi krade hrozně moc času. Já mám vlastně všechno kromě času.
Zase to může být dobrá inspirace…
O. L.: Žádná inspirace, jenom nervy! Než vlezu na pódium, vypiju tři lahve vína, abych byl uvolněný a dokázal se otevřít. Víte, co to je, postavit se v divadle a bavit třeba osm set lidí? Naštěstí je moje čeština taková, že to, co nevím, si vymyslím, a lidi se smějí.
Jakým jazykem spolu vy dva vlastně mluvíte?
G. G.: Když jsme mezi Čechy, mluvíme česky, aby si nemysleli, že je pomlouváme. Doma spolu španělsky.
To jste ale v nevýhodě, když pro Osmanyho je to rodná řeč…
O. L.: Ale Guy mluví španělsky líp než já.
G. G.: Lidi mi občas říkají, jak hrozně Osmany mluví česky, tak jim odpovídám: to jste ho neslyšeli mluvit španělsky (smích). Když přijede na Kubu, nikdo mu nevěří, že se tam narodil.
O. L.: Protože já mluvím anglicky, španělsky, italsky, francouzsky, česky a nestydím se. Je mi jedno, jestli je to gramaticky správně, nebo dělám chyby. Prostě mluvím.
G. G.: On mluví česky jako Ivana Trump mluvila anglicky. Žila v Americe šedesát let a taky to neuměla.
O. L.: Jenže Guy zapomněl říct, že on se tři z těch sedmi jazyků, co umí, učil hned od narození, protože v Belgii jsou tři úřední jazyky: němčina, francouzština a vlámština. Když belgický král dělá novoroční projev, musí ho pronést ve všech třech jazycích. Takže tři jazyky má v podstatě zadarmo. Pak se v Americe naučil španělsky a já ho zdokonaloval, k tomu se naučil italsky, česky a anglicky. Ale je pravda, že španělský pravopis má lepší než já.
Loni jste oslavil šedesátiny…
O. L.: Co je vám do toho? (smích)
Máte pravdu, o věku se nemluví, ale dovolila jsem si to, protože vypadáte o deset let mladší…
O. L.: Lidi říkají, že jsou to geny. Já si myslím, že geny dělají jen 30 %, zbytek je tvoje povaha a to, jak se o sebe staráš. Guy se vždycky diví, že já vstanu a k snídani už přijdu perfektně upravený, učesaný…
G. G.: Ano, já nejsem učesaný (hladí si holou hlavu)…
O. L.: Já prostě vstanu a hned se namažu všemi krémy a když jdu spát, tak zrovna tak. To musím přijít domů z pařby totálně K.O., abych tu péči vynechal. Když mám během dne čas, relaxuju, dopřeju si siestu, to Guy třeba ne. On nespí. Je pravda, že mi hodně lidí říká, že na svůj věk nevypadám, je to i povahou, já jsem prostě parchant, jako malý dítě. Moje máma se pořád ptá, kolik mi je a kdy konečně dostanu rozum? Ale já vím, že se chovám jako malé dítě, odmalička, když něco chci, musí se mi to splnit. Jinak otravuju a otravuju. Guy třeba před lety prodal mého Jaguara, aniž by mi to řekl…
G. G.: Jo, prodal jsem mu Jaguara, ale taky jsem pak obratem koupil Bentley, to mu nevadilo…
O. L.: Jenže Jaguara jsem si koupil sám a stál mě dost peněz. Takže jsem kvůli tomu prudil několik let. A nedávno jsme měli třiatřicáté výročí seznámení a Guy mi toho mého Jaguara po dvaceti letech vypátral a koupil zpátky.
Jak jste ho po takové době našel?
G. G.: Volal jsem Poštu pro tebe (smích).
Měli jste i vážnější partnerskou krizi než prodané auto?
O. L.: Jasně.
G. G.: Dneska lidi žijí strašně rychle a moderní je hned po první krizi zavřít krám a skončit. Ale řešení problému není vždycky okamžité, někdy se na tom musí trošku pracovat.
O. L.: Jednou jsme se pohádali tak, že jsme spolu nemluvili týden. Já snídal a když jsem slyšel, že Guy vstal, rychle jsem odešel z kuchyně, abychom se nepotkali. On za mnou po tom týdnu přišel a ptá se: „Bude to trvat ještě dlouho?“ A já říkám: „Tak dlouho, dokud se neomluvíš.“ A on: „Dobře, tak se omlouvám, měl jsi pravdu.“ A já ho poslal do prdele, protože jsem viděl, že to chtěl jenom rychle ukončit. Ono je těžké uznat, že ten druhý má pravdu, mně to taky trvá, ale bez toho to nejde.
