Článek
Už v první autobiografické knize, v níž Josef Maršálek mapuje svou cestu z rodného Kyžlířova až k pečení dortů a zákusků pro britskou královnu, bylo patrné, jak zásadní místo v jeho srdci i v životě mají babičky. Obě, na rozdíl od rodičů, dosud žijí a nejslavnější český cukrář jim věnuje i knihu Zimní.
Ta uzavírá čtveřici výpravných kuchařek. A jak na jejím křtu sám uvedl, právě tato kniha ho přiměla k jistému ohlédnutí a zúčtování, jak velkou daň za svůj úspěch dosud zaplatil.
Stává se ze mě plačka, ale nestydím
Myšlenky na to, jak vysoká je daň za úspěch, prý Josefa Maršálka napadají s přibývajícím věkem čím dál častěji. A také přiznává, že se z něj stává plačka – a nestydí se za to. Nedávno třeba sdílel své dojetí nad knihou Nebreč a peč od Barbory Maťovčíkové: pro ni je cukrářské umění i součástí náročné léčby nádoru na mozku, se kterým se potýká už přes pět let. A ani ona na křtu nechyběla.
„Moc bych si přál, kdyby každý uměl žít tak, jako by to byl jeho poslední den v životě,“ říká Josef Maršálek a vzpomíná na svého tátu, který zemřel v jedenapadesáti. „Absolutně tehdy netušil, že má před sebou poslední Vánoce. Jak by mohl, když jeho tátovi, mému dědovi, bylo tehdy jednaosmdesát a dalších třináct let měl před sebou.“ Jen o pár let později přišel nejslavnější český cukrář i o maminku – tu zahubil alkoholismus. >>> Co by Josef Maršálek napsal mamince ke Dni matek?
Daň za úspěch? S tím musíte počítat
Právě to, že propásl odcházení svých rodičů, je jedna z nejvyšších cen, kterou za svůj dnešní úspěch zaplatil. V době, kdy jeho rodiče umírali, sbíral Josef Maršálek zkušenosti v zahraničí – třeba v luxusním londýnském obchodním domě Harrods nebo při rozjíždění indického cukrářského řetězce jeho přátel.
Při tvorbě svých knih, z nichž Čokoláda byla oceněna prestižní odbornou cenou Gourmand Awards, zase přišel o pár přátel. „Ukázalo se třeba, že se mnou neudrží krok a vzali si to osobně. Jiné kamarády jsem ovšem zase získal,“ říká.
Na otázku, jestli by proto něco v minulosti udělal jinak, však odpovídá negativně. „To není možné. Zeptejte se stovky lidí, kteří jsou veřejně známí, z jakékoli profese, všichni nějakou daň za úspěch zaplatili. S tím je prostě potřeba počítat a musíte na to být vnitřně připravený a vědět, kolik už je příliš mnoho.“
Mezi kmotrami poslední knihy Josefa Maršálka Zimní byla i jeho sestra Zuzana Schmidtová – i ona je cukrářkaFoto: Pavel Gwužď, Profimedia.cz
Včas odejít je umění
Oč složitější měl Josef Maršálek vztahy s rodiči, kteří nedokázali pochopit jeho zanícení pro cukrařinu, o to víc si dnes považuje času stráveného se svými babičkami a také nejmladší sestrou Zuzanou, s níž provozuje pekařskou a cukrářskou výrobnu. Z moudrosti a umění svých babiček také v knize Zimní čerpá nejvíc ze všech dosavadních knih a obě dámy tam mají svůj portrét.
Ten však vznikl bez jejich vědomí. „Jinak by nebyly přirozené. Ještě tu knihu ani neviděly, teprve jim ji povezu a jejich reakci si nahraju taky potají, jinak by byly zbytečně nervózní. Už dřív jsem si je takto zaznamenával, chci jejich vyprávění uchovat pro ty, kdo přijdou po mně. I proto, že mě dodnes mrzí, že jsem totéž neudělal u svých rodičů, tehdy jsem k tomu ještě neměl tu techniku ani příležitost,“ říká Josef Maršálek, pro kterého je Zimní symbolickým ukončením série čtyř výpravných kuchařek.
Teď chce podle svých slov nechat prostor jiným. „Včas odejít je umění, takže teď uvolňuju místo, aby už v novinách nikdo nemusel psát ‚sladký diktátor Josef Maršálek‘,“ dodává cukrář, který podle svých slov i po třiceti letech cukrářské praxe po celém světě nejvíc inspirace stále nachází v rukou psaných receptářích svých babiček.
