Článek
Na první pohled byste to do mě asi neřekli, ale prozradím vám jednu ze svých slabin: mám, anebo jsem rozhodně minimálně míval velmi nízké sebevědomí. Jasně, zvládal jsem většinou hodně věcí naráz, se školou jsem nikdy neměl problém, míval jsem nejlepší známky ze třídy... Ale to se přece nevylučuje. Neuvědomoval jsem si to, stejně jako to na sobě nepozná většina lidí v téhle zemi.
Asi před třemi lety jsem se vrhl na čtení různých koučovacích knížek, v jedné z nich se autorka ptala „Jak se zachováte, když uděláte chybu?“ To vám řeknu naprosto přesně.
Automaticky začnu hledat výmluvy, proč se to stalo, ideálně abych za to nemohl já. Po chvíli mi dojde, že není tak úplně fér hledat viníky jinde, a vnitřně pochopím, že jsem to pokonil já. Co pokonil. Zkazil. Zmrvil. Prostě všechno špatně. Ukázka velkého zklamání ze sebe sama. Chyba, která se neměla stát. Velká chyba. Začnu se potit, červenat, zalehnou mi uši a šíleně se stydím a omlouvám na všechny strany. Přehnaně.
Další otázka v knize ale byla: „Jak se zachováte, když chybu udělá někdo jiný?“ Tady zní odpověď úplně jinak. No, taky všichni víme, že to dotyčný pokonil. Ale jedním dechem za to přidáme, že jsme jenom lidi, že se to může stát a že chybami se přece člověk učí. A že 99 % věcí dělá přece skvěle, tak proč se kácet z toho jednoho černého puntíku.
Vidíte ten nepoměr? U ostatních oči přimhouříme, ale sobě jsme schopni dát nakládačku toho nejtvrdšího kalibru a pěkně se v tom (ideálně několik dní) úspěšně topit.
Proč se pak divit, že máme nezdravě nízké sebevědomí, když si ho při každé možné příležitosti sami preventivně srazíme...? A to už vůbec nemluvím o tom, že jsme jako národ hluboce (a mylně) přesvědčeni, že stále hledat to špatné je jediný způsob, jak se zlepšit.
Pokud chcete, změňte to. Zakažte si nadávat sami sobě, to je první krok (já to udělal). A naučte se být k sobě milosrdnější. Prostě když uděláte chybu, třeba se i pohlaďte, usmějte se nebo si odfrkněte, řekněte si, že se to může stát, a jděte dál. Stejně jako by před vámi stála vaše kamarádka, kterou chcete utěšit a vysvětlit jí, že přece tak strašné to zase není.
To, že děláte chyby, přece vůbec neznamená, že jste špatní lidé. Že jste někoho zklamali. To jen život nachystal překážku, přes kterou musíte s hlavou vztyčenou přelézt. Bude jich ještě hodně. A vůbec. Kdo říká, že ten, kdo dělá chyby, nemá zlaté srdce?
Přeji vám hezký týden, jaro se blíží.
