Hlavní obsah

Hana Vagnerová o anorexii: Pomohla mi láska a DAMU

Foto: Profimedia.cz

Herečka Hana Vagnerová (35) vás stále nutí přemýšlet o tom, zda je něco, co by nezvládla. Ať hraje v dramatu anebo v komedii, jako nyní v seriálu Lajna, vždycky je přesvědčivá. Kromě toho také pracuje na svém prvním scénáři a ve volném čase cestuje do Ameriky, aby tam sbírala zkušenosti. Ne vždy ale byla na takovém vrcholu.

Článek

Tato sympatická herečka Hana Vagnerová toho umí opravdu dost. Zvládá dokonce i tančit u tyče! Základy si musela osvojit pro roli v seriálu Lajna, jehož první řada nyní běží na Stream.cz a druhá bude navazovat. Hraje tam přítelkyni hokejového trenéra Hrouzka (hraje ho Jiří Langmajer) Denisu, která se živí jako profesionální barová tanečnice.

Hana Vagnerová ale není jen herečkou komediálních seriálů, dokáže velice věrohodně zahrát mnohem náročnější role. Ačkoli působí naprosto sebejistě, bylo životní období, kdy vlastní identitu najít nedokázala a potýkala se s vnitřním démonem. To už má naštěstí za sebou.

Je pro vás hraní v komediích oddechovka po náročnějších rolích?

Určitě. Kromě toho je důležité, aby se člověk naučil i nějaké duševní hygieně, jinak mu to může zasahovat i do osobního života. Komedie je sice úlevná, ale z druhé strany je někdy její zkoušení bolestivější než nějaké drama. Když dva měsíce nejste sami schopni nalézt humor, může to pak být pěkná depka.

Představuji si, že takhle náročná musela být i vaše role ve filmu o Miladě Horákové.

To ano. Já jsem měla výhodu, že role vyšetřovatelky, kterou jsem hrála, byla připsaná, takže na mě nepůsobil tlak, že bych si musela nastudovat žijící osobu, ale mohla jsem si ji vymyslet. Ale i tak to bylo hrozné. Pamatuji si na jednu scénu, kdy si herečka Ayelet Zurer, která hrála Miladu, prohlížela při výslechu fotografie, kterými jsme ji jako vyšetřovatelé vydírali. Najednou v tom byla taková síla, že všichni na placu zmlkli a chvíli měli pocit, že se to skutečně děje a není to jen natáčení.

Zanechalo ještě něco ve vás takovou stopu?

Seriál Expozitura, který byl natočený na motivy událostí, které se děly kolem Berdychova gangu. Seznámila jsem se při natáčení s Jankem Kroupou a Helenou Káhnovou, podle které byla napsaná moje role, a byla jsem z toho úplně paf! Cítila jako morální povinnost to vyšetřit, přitom tomu obětovala zdraví, měla strach o rodinu, a nakonec se rozešla s partnerem, odešla od policie, k níž se tedy po roce vrátila…

Měla jsem tehdy strašný vztek, že z ní není národní hrdinka. Říkala jsem si, jak je to možné? Neumíme si vážit hrdinů? Mluvila jsem o tom se svojí kamarádkou Petrou Nesvačilovou a ta o ní natočila fantastický dokument Zákon Helena. Cítila jsem to jako určitou satisfakci. Jenže takových věcí se točí málo. Přitom filmy, seriály a divadlo – to všechno má takovou moc promlouvat k lidem!

Foto: Profimedia.cz

Kromě vážných rolí zvládá Hana Vagnerová i komedie. Tou poslední je seriál Lajna, kde hraje s Jiřím Langmajerem

Tak to je výzva pro vás něco takového napsat, ne?

No, já jsem se to právě rozhodla zkusit. Ale tedy řeknu vám – to je tak strašně těžké! Děláme na něm už asi tři roky, vždycky do toho skočí nějaká práce a musíme to na chvíli odložit. Od té doby mám obrovský respekt ke scenáristům. Dostali jsme i peníze na rozvoj a byli jsme s Tomášem Wińskim, se kterým to píšu, na workshopu u Andrzeje Wajdy, uznávaného režiséra a dramatika, navíc nám s tím pomáhá i Petra Hůlová, ale i tak je to pěkná dřina. Doporučovala bych každému herci projít si tím kolečkem přemýšlení o stavbě scén a o motivacích jednotlivých postav.

O čem to bude?

Jmenuje se to Obrazy lásky a inspirovaly nás vztahy kolem. Je spousta partnerství, která jsou postavena na podivných věcech, lidé se k sobě často chovají krutě, přitom společnost už to tak nějak považuje za normu. A tohle je o manželech, kteří spolu už nechtějí být, ale zároveň se neumí rozejít, tak se dohodnou na otevřeném vztahu. Je to ale takové dost temné. V duchu toho, že všichni žijeme reklamu na život...

…k čemuž přispívají sociální sítě.

Ty podle mě změnily společnost. Mám dojem, že lidé jsou mnohem cyničtější a věci, které by si dříve neřekli, teď ze sebe klidně vysypou. Zpětně si říkám, že jsem fakt ráda, že v době, kdy jsem trpěla anorexií, sociální sítě neexistovaly. Měla jsem co dělat sama se sebou i tak.

Prý vám říkali, že jste tlustá. Nebylo toho více, co u vás odstartovalo v patnácti anorexii?

Určitě. Člověku to ale dochází až postupně. Nicméně jistou roli v tom hrála má celoživotní citlivost, což souvisí s tím, že se mě některé věci dotýkaly více, než by třeba bylo nutné. S tím pak zase jde ruku v ruce sebevědomí a touha po tom být oblíbená. Chtěla jsem, aby mne lidé měli rádi. Jenže jsem o tom neuměla mluvit a vyjádřit, že jsem uvnitř smutná a že se něco děje. Myslela jsem si, že až budu dokonalá, tak mě rádi mít budou.

Foto: Profimedia.cz

Herečka se v mládí prala s anorexií, nakonec nad ní zvítězila i díky lásce a škole

Co všechno se za tou dokonalostí skrývalo?

Toužila jsem být perfektní ve všem. Mít samé jedničky, být báječná, skvělá, a k tomu ještě hubená. Je to vlastně takový kolotoč – pořád se snažíte, ale dokonalá být nikdy nemůžete. Takže v podstatě pořád dokola sama před sebou selháváte.

Pamatujete si, kolik jste tehdy vážila?

Nejméně jsem měla 37 kilogramů. To už jsem pak chodila po všech možných doktorech. A tehdy vlastně nikdo neřekl, co je jádrem mého problému. Že mi chybí láska. Hlavně k sobě. Místo toho jsem pořád dokola slýchala: „Musíte přibrat, ještě dvě kila, jinak vás zavřeme.“ Zpětně mi připadá až neuvěřitelné, že ta léčba probíhala takto.

Co vám nakonec pomohlo se z toho dostat?

Měla jsem kliku, že jsem se dostala na DAMU, po čemž jsem strašně moc toužila. Zároveň jsem se také zamilovala, a najednou to šlo. Až postupem času mi došlo, jak strašně špatně se o nemoci mluvilo a jak se léčila. Ty holky vždycky akorát vykrmili, a pak je překvapilo, že za dva měsíce zase zhubly.

Nenapadlo vás si o tom s někým promluvit?

Já jsem ale neuměla popsat, co se ve mně děje. Měla jsem za to, že je to moje chyba, protože nikdo v okolí podobné problémy neměl. Moc se to veřejně neřešilo. Tehdy se celkově o takových věcech nikde moc nemluvilo. Ani doma, ani ve škole. Vzpomínám si, že když jsme koukali na Beverly Hills, vysmívali jsme se tomu, jak tam pořád dokola mluví o tom, jak se cítí. My jsme byli opačný extrém.

Foto: Profimedia.cz

Hana Vagnerová si vzala pořádné sousto – s kamarádem píší scénář

Takže jste prostě na okolí působila jako poblázněná puberťačka?

Když rodiče pochopili, že pořád hubnu, samozřejmě začali být vyděšení a řešili to. Ale spousta lidí podle mě dodnes pořádně neví, co anorexie je. Pořád na ní lpí spousta negativních samolepek. Jako že ty holky jsou úplně blbé a podobně. Přitom je to závažná psychická nemoc.

Jak si pak udržet vypěstovanou sebelásku?

Podle mě je to založeno na tom, naučit se být v dobrých, zdravých vztazích. To jsou takové, ve kterých nemusíte druhým nic dokazovat. Někdy ale nemusí být úplně snadné pochopit, co to znamená. Řekla bych tedy, že klíč je skutečně ve vztahu sám k sobě. Moje kamarádka, Britka, která si také prošla anorexií, napsala knihu Learning how to Love the Girl in the Mirror (Naučte se milovat tu holku v zrcadle), kde zachytila různé metody. Jednou z nich je i promlouvání k sobě samotné. Nikdy bychom si neměli říct to, co bychom si nedovolili říct nejlepšímu příteli. Přece byste nikomu neřekla: „Ty jsi tak strašná herečka! Proto ti ten konkurz nevyšel!“ Protože kdo by s vámi vydržel, kdybyste takhle mluvila? Přitom vy sama se sebou vydržet musíte.

Co vás táhlo do Ameriky?

Řekla bych, že jsem prožívala nějaký lehký syndrom vyhoření. Nic moc mě tu nebavilo a najednou jsem měla dojem, že nevím, co dál. Zajímalo mě, jak to chodí v Americe, a také jsem si uvědomila, že jsem se anglicky učila naposledy na střední.

Jak na to vzpomínáte?

Je to pro mě opravdu silná zkušenost. Najednou jsem viděla, že je toho ještě tolik, co můžu objevit. A jsem neuvěřitelně šťastná, že jsem tam získala agentku, která mi dopomohla k pár pracím. Vůbec si nemyslím, že je nemožné se tam uchytit. Z druhé strany ale potřebujete spousty peněz a času.

Jak byste to srovnala s českým prostředím? Pokud to vůbec lze.

V Česku máme obrovský luxus, že se herectvím můžeme živit. To v Americe není běžné, pokud nejste Brad Pitt. A také fakt, že tady člověk může zároveň hrát v divadle, a přitom točit film nebo seriál. Tam se dělá jedno, nebo druhé. Na druhé straně v Americe zase třeba více dbají na scénář. Než spatří světlo světa, tak projde neuvěřitelným množstvím kol a věnují tomu strašně moc času. Kdežto tady se scénář mnohdy podceňuje. Nejsou na to peníze ani moc času. Dramaturgů je také pár, a přitom je to základ. Jednou jsem četla rozhovor, ve kterém říkal právě americký producent, že k dobrému filmu potřebujete tři věci. Fantastický scénář, fantastický scénář a fantastický scénář. Z blbého scénáře dobrý film neuděláte.

Chystáte se zpátky?

Ještě mám pracovní víza, takže bych se tam ráda vrátila. Ale záleží to na tom, zda se mi to podaří nakombinovat s prací tady.

V jaké roli se vám Hana Vagnerová líbila nejvíc? 

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama