Hlavní obsah

Očima padesátky: Nehraj si pořád s tím pindíkem, jinak ti to zůstane!

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Očima padesátky

19. 10. 2020

Není to věk, co mě brzdí v pracovním rozletu. Když mě pozvou na pohovor, napadají mě samé skvělé poučky. Pohříchu však místo manažerských samé mateřské. O tom všem, ale i o dalších radostech a strastech života (nejen) padesátky, vám tu budu psát každé pondělí ráno.

Článek

Že je na mém těle leccos nadbytečné, jsem zaregistrovala už v mateřské školce. Na besídkách zhusta zamořených hmyzem a jinými pišišvory jsem nikdy nehrála vycmrndlou zelenou žížalu. Moje plnokrevnost mě předurčovala spíš k rolím berušek či včelek. Nadbytečnost jsem proto vždycky brala jako výsadu. To skončilo, když mi šéf oznámil, že mě právě pro ni propouští. Tak jsem si sbalila svých pět svorek, přeleštila beruščí krovky a jak ta pilná včelka se rozletěla do světa hledat obživu.

Když jsem na prvním pohovoru podávala ruku své potencionální budoucí šéfové, pochopila jsem, že budu mít problém. Už - už jsem totiž měla na jazyku, ať se sakra trochu narovná, nebo ji žádný kluk nebude chtít. To je prostě potíž, když je vám tolik, že by téměř každý, s kým jednáte, mohl být vaše dítě. A ještě větší potíž je, když vás na konkursech místo manažerských napadají jen samé mateřské poučky. A úplně největší potíž je, když proti vám sedí muž. Ten třicátník byl pohledný a milý. Jenže mohu já na takového použít ženskou zbraň? Nebude to vypadat, jako kdybych šla na laserově řízenou střelu palcátem? „Jste flexibilní?“ vytrhl mě z myšlenek mladík. Než jsem se stačila rozmyslet, zda ho zajímá, jestli dám v předklonu dlaně na zem (dám), nebo se dokážu přizpůsobit rychlým změnám nálad svého šéfa (dokážu – jako každá žena po třiceti letech manželství), manažer lidských zdrojů se poškrábal v rozkroku. A znovu. A ještě. Nevím, zda to byla součást přijímacího pohovoru a jaká reakce by byla podle HR manuálu správná. Mě napadla jediná: „Nehraj si pořád s tím pindíkem, nebo ti to zůstane“. Musela jsem to mít napsané na čele, protože lidský zdroj zrudnul, zakoktal, že mi dají vědět, a rychle se odporoučel z místnosti. Snad mu to nezůstalo.

Příště jsem byla chytřejší. Den před pohovorem jsem strávila u kamarádky, jež si na čtyřicetiletá kolena pořídila mimino. Po třetí probdělé noci v řadě byla holčička rudá pláčem a kamarádka zelená nevyspáním. Můj mateřský pud konečně zacouval do kouta. Ještěže tak. V kanceláři personální ředitelky totiž seděly všechny. Ta s holými bedry, co si zase nevzala košilku. Ta, co si nepřišila knoflík, ale nezapomněla si přilepit řasy. I ta, co si „omylem“ vzala ráno maminky kabelku místo své. Byla jsem však pevná jako skála a soustředila se jen na sebe. Jenže pak mi to ta bez košilky zkazila. Zvedla oči od mého životopisu vyfutrovaného patnácti lety strávenými na vedoucích postech a zcela vážně se zeptala: „Umíte pracovat v týmu?“ Já vím, že jsem měla říci ano. Jenže zkuste asertivně přitakávat, když máte chuť hystericky zařvat: „Okamžitě jdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!“

Inu, jednou matka, pořád matka.

Nenechte si ujít žádný fejeton Lucie Šilhové, které píše očima padesátky. A jestli padesátka zaklepala na dveře i u vás, a spolu s ní první příznaky přechodu, zkuste triky, jak to zvládnout snadněji

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.