Hlavní obsah

Nikol a Karel Heřmánkovi: Návštěvnost divadel je tragická!

Foto: Lenka Ulrichová
17. 9. 2021

Září je plné divadelních premiér, ale diváci se prý zatím drží zkrátka. Alespoň tak to vidí herecký pár Karel Heřmánek ml. se svou ženou Nikol Kouklovou, kteří mají v těchto dnech za sebou dvě premiéry v Divadle Bez zábradlí. Přečtěte si, jak vidí letošní sezonu i jak strávili pandemii.

Článek

S Nikol Kouklovou (31) jsem přesně před dvěma lety fotila její oblíbené outfity do rubriky Skvosty ze šatníku. Nyní jsme se i s jejím manželem Karlem Heřmánkem ml. (32) setkali u kávy a povídali si, co se za tu dobu v jejich životě událo i o tom, jak do jejich životů zasáhla pandemie.

Pochopitelně mě zajímalo, jak si nyní stojí Divadlo Bez zábradlí, které Karel se svým bratrem Josefem převzali nedávno po tatínkovi Karlu Heřmánkovu starším (73) a uvedli v něm v minulých dnech hned dvě nové premiéry. První je ikonický jazzový muzikál s živou hudbou Cabaret a druhá je Iliada – moderní divadelní adaptace největšího eposu všech dob o válce, cti, hněvu a smíření.

Naposledy jsme se viděli před dvěma lety a bylo to také v září, kdy jste chystali nové, dnes velmi úspěšné divadelní představení Hra, která se zvrtla. Co se u vás od té doby událo?

Nikol: Asi bych za normálních okolností začala vyjmenovávat řadu nových projektů, které jsme od té doby nazkoušeli. Bohužel do plánů zasáhla pandemie, která toho, jako u všech, dost změnila.

Karel: Já bych to popsal, že jsme měli takové fáze. Nejprve, když se vše před rokem a půl zavřelo, tak jsme chvíli pobírali, co se děje. Pak nás to všechny semklo a i my jsme pomáhali šít roušky a dva měsíce jsme po večerech četli na Instagramu dětem pohádky. Následně jsme odjeli na pět týdnů na chalupu v Plané nad Lužnicí – což už si myslím, že se nám dlouho nepodaří. Minulé léto jsme hráli v letních scénách stejně jako letos. A potom jsme už na podzim plánovali nové projekty. Já jsem měl velké štěstí, že jsem natočil pár televizních projektů, jako je Anatomie života, Hlava Medúzy nebo Božena.

Stihli jste si také odpočinout?

Nikol: To určitě ano, jednak na chalupě, jednak na cestách, které jsme měli možnost absolvovat v létě. Letos jsme se rozhodli pro krásnou norskou přírodu, kam jsme vyvezli i naši fenku Amy, které se to pochopitelně moc líbilo. Nikdy moc dopředu neplánujeme, což je v této chvíli vlastně norma všedních dnů. To je také tento případ. Týden před cestou jsme si zamluvili obytňák a vyjeli vstříc dobrodružství.

Karel: Na jaře jsem dostal pracovní nabídku do Los Angeles, takže to byla také možnost odcestovat a trochu se nadechnout jiného ovzduší. Měli jsme původně v březnu začít zkoušet v divadle muzikál Cabaret, ale pandemická situace byla v tu dobu nepříznivá, a tak jsme zkoušení raději odložili. Byla to náhoda, díky které jsem mohl nabídku přijmout.

Foto: Lenka Ulrichová

Nikol a Karel Heřmánkovi spolu žijí už deset let a šest let jsou manželé

Hned na začátku září jste uvedli v Divadle Bez zábradlí dvě premiéry, kde oba hrajete. Jazzový muzikál Cabaret a adaptaci eposu Iliada, kde vyniká především Karel. Jak jste skloubili zkoušení?

Nikol: Zkoušeli jsme průběžně obě hry od ledna až do konce prázdnin. Byl to docela extrémní nápor pro všechny v divadle, protože se to sešlo najednou a právě díky covidu se něco neustále posouvalo, odkládalo, přerušovalo… Na Cabaretu si všichni hodně mákli, hlavně v té úplně poslední fázi zkoušení před premiérou, která byla 2. září. To si teprve všechno opravdu sedlo a zapadlo do sebe. Jsme nyní hrozně rádi, že je opět otevřeno a že se můžeme setkat s diváky. To je pro nás největší odměna.

Karel: Souhlasím s Nikol v tom, že to bylo vážně náročné. Při zkoušení Cabaretu jsem si kolikrát říkal, že to není možné stihnout, a už jsem nad tím i lámal hůl. Nakonec to vážně klaplo a ohlasy máme zatím moc hezké. A Iliadu, především textovou část, jsem si opakoval i na dovolené v Norsku. Je to moje srdcová záležitost. Musím zde zmínit také mé bratry – Josef Iliadu přeložil a František mi s ní pak pomáhal. Konzultoval se mnou některé scény a dělal mi nápovědu a asistenta v jednom. Myslím, že ji taky umí zpaměti.

Myslela jsem, že František studuje v Londýně.

Nikol: Franta byl bohužel donucen se v tom nejtvrdším lockdownu vrátit zpátky do Čech, odkud pokračoval v on-line studiu. Mimo jiné nám v divadle strašně pomohl se vším možným. Na letních scénách prodává programy, trhá lístky… Jeho agenda jsou také premiéry. Tam zastává přípravu prostor, nabízí příchozím hostům welcome drinky…

Karel: Tady si dovolím bráchu citovat. Říká, že dělá všechny věci okolo, které nikdo jiný dělat nechce, ale my si toho vážíme. V říjnu by měl na další semestr snad opět odletět zpátky do Anglie, tak uvidíme. Snad to už letos klapne. Moc bych mu to přál!

Foto: Lenka Ulrichová

Oba herci stihli během pandemie navštívit Los Angeles, kde byl Karel částečně i pracovně

Je Cabaret první muzikál ve vašem divadle?

Nikol: V takovém rozsahu a obsazení včetně živé hudby orchestru Jakuba Šafra je určitě unikátní. Ale hrajeme i muzikál Cikáni jdou do nebe.

Karel: Cabaret přinesl do divadla ještě můj táta. Loni se do toho pustil a my jsme to pak dokopli. Je to největší produkce, která kdy v našem divadle vznikla. Je tam 11 herců na jevišti plus devět členů orchestru. Skutečná show se vším všudy! Krásní lidé, kostýmy, notoricky známé melodie, neskutečné, až akrobatické choreografie a především nosné téma k zamyšlení. Jsem velmi rád za volbu mladého týmu, který má neuvěřitelnou energii, a troufám si říci, že je to z toho projektu cítit.

Na Cabaret láká úchvatný plakát, kde Karel v přestrojení za kabaretiéra kouše do tváře herečku Míšu Tomešovou v roli Sally. Ta fotka mě fascinuje, vždycky když ji zahlédnu někde na zastávce. Jak vznikla a nežárlíte trochu, Nikol, že na ní nejste vy?

Nikol: Nežárlím. Naopak se musím pochválit, protože to focení s Petrem Kozlíkem a vizuály jsem měla na starosti já. Úvodní fotka, kde Karel kouše Míšu a tím deformuje její obličej, skvěle vystihuje ten kontrast krásy a puncu se ztrhaností, o kterém v našem Cabaretu hrajeme.

Foto: Petr Kozlík

Originální vizuál k muzikálu Cabaret

Inscenace Cabaret má zatím skvělé ohlasy, co na ni říkají rodiče Heřmánkovi?

Nikol: Krásné ohlasy máme zatím ze všech stran. Gratulace mi píše spousta kolegů z uměleckého prostředí, toho si nesmírně považuju.

Karel: Rodiče jsou určitě spokojený, o čemž svědčí i fakt, že přišli hned druhý den na druhou premiéru.

Na premiéře byli i s vaším bratrem Josefem, se kterým jste převzal nedávno divadlo po otci. Už jste sehraní parťáci, nebo se ještě učíte za pochodu?

Karel: Všechno je určitě v běhu. Já jsem teď hodně žil přípravou dvou premiérových inscenací a počítám, že se po rozběhu přesunu od října trochu také do kanceláře a pomůžu Josefovi s věcmi provozního charakteru, které jsem teď maličko zanedbával.

Zajímalo by mě, jestli předání divadla uspíšil covid?

Karel: Schylovalo se k tomu už delší dobu, ale je pravda, že covid to tak trochu popostrčil do dveří. Táta vedl divadlo 30 let a už z toho byl unavenej, myslím, že na to má svatý právo.

Jaká je nyní vaše strategie s vedením divadla a jak se liší se od původního? Už proběhly nějaké změny?

Nikol: Doteď vznikly převážně změny estetického charakteru. Nucené volno se využilo pragmaticky, takže se stačily vymalovat prostory divadla, změnil se také web a celkově design firmy.

Karel: Mám trochu odlišný vkus na dramatiku. Jsou tituly v dramaturgickém plánu, které tam visí od našich a na které jistě dojde, já mám v plánu na jaře zkoušet novou francouzskou moderní hru Edmond. Mám rád poctivou činohru, která je postavená na hereckém projevu a kde je divák konfrontovaný s jakýmkoli světonázorem.

Foto: Lenka Ulrichová

Nikol s Karlem si užívají úspěšný začátek nové divadelní sezony

Jak je to v současnosti s přístupem do divadla? Je stále omezená kapacita?

Nikol: Kapacita omezená není, ale lidé musí mít respirátory a prokázat se podle pravidel buď platným očkovacím certifikátem, nebo proděláním nemoci či testy.

Karel: Takové ty věštby, jak lidé budou po covidu lačnit po kultuře, tak to se rozhodně zatím neplní. Bohužel se kapacita stále nenaplňuje dostatečně. Prodeje jsou, řekl bych, až tragické. Řadu lidí respirátory odrazují, a tak naše představení rozhodně nejsou vyprodaná jako kdysi. Bojujeme s kapacitou naplnění jednotlivých představení, aby se vůbec vyplatilo hrát. Těžko říct, kdy se to vrátí do normálu. Nutno podotknout, že začátek září není pro divadlo příznivý. Venku je stále hezky, začátek školního roku a povinností, lidé stále výletují anebo dohání dovolené.

Jak dlouho bylo divadlo zavřené? Hodně se psalo, že se minulý rok divadlo potýkalo s velkou finanční ztrátou, daří se ji nyní vykompenzovat? 

Nikol: Divadlo bylo zavřené, až na výjimku jednoho měsíce, téměř rok. Nepočítám do toho open air hraní. Letos 27. května vláda oznámila, že divadla mohou otevřít 6. června. Ale takto narychlo se na to nelze připravit… Navíc červen není úplně měsíc pro návštěvu divadla. Venku je konečně hezky, lidé po tom, co byli zavření doma, vyhledávali jiné aktivity. V Divadle Bez zábradlí jsme se rozhodli energii směřovat do letních scén.

Karel: Před finanční ztrátou nás zachránily covidové programy pro kulturu. Tuším, že byly celkem tři, ale o tom má lepší přehled můj bratr Josef, který má tohle na starosti. Bohužel ale ještě teď to není žádná sláva a rozhodně nemáme vyhráno.

Obáváte se podzimu a další vlny?

Nikol: Situace není stále ideální. Covid nevymizel a zdá se, že se stále nevzdává. Což pro divadla pochopitelně pozitivní příliš není. Hromadné akce se jako první omezovaly a jako poslední rozvolňovaly. Na začátku pandemie jsem se setkávala s názory, které mě opravdu zaskočily především tím, jakou nenávist a nevoli vůči umělcům někteří spoluobčané projevili. Kašpaři, kteří konečně budou makat. Výkřiky, ať nám to už brzo zase zavřou. Nebo to, že má mít člověk finanční polštář. To by mě zajímalo, který normální člověk má takový polštář na rok a půl života. Díky bohu se to poslední dobou dost eliminovalo. Pro všechny je to už dlouhé a únavné a myslím si, že spousta lidí se dovede vcítit do naší situace, kdy práci, kterou máme tak rádi a která je pro nás vším, nemůžeme skoro dva roky regulérně vykonávat. To je do jisté míry deprimující.

Karel: Já doufám, že i díky proočkovanosti to bude lepší než loni. Jsem optimista.

Foto: Lenka Ulrichová

O prázdninách oba hodně pracovali, ale stihli i cestovat

Už jste deset let spolu a šest let manželé, to už jste spolu ušli kus cesty. Máte recept na harmonický vztah?

Nikol: Je pravda, že v prosinci to bude jedenáct let, co jsme spolu. A rozhodně se nenudíme, každý rok je svým způsobem dobrodružný. Neřekla bych, že máme nějaký recept. Ale přestože to vypadá, že jsme spolu dlouho, tak ten vztah není stereotypní.

Karel: Pro nás je po těch letech zadostiučinění, že jsme jako partneři, máme podobné výzvy, kdy se o sebe můžeme opřít.

A když je nyní Karel novým ředitelem v divadle, kdo je ředitel u vás doma?

Nikol: Na to bych asi odpověděla, že si Karel doma na ředitele hrát může, ale víte, co se říká: hlava rodiny je možná vždy chlap, ale krkem bývá žena.

Omlouvám se, ale nemůžu vynechat ani dotaz, zda plánujete děti. Předpokládám, že se vás na to ptají často?

Nikol: Doufala, jsem, že tahle otázka nepřijde. Necháváme, ostatně jako všemu, volný průběh. Určitě děti chceme. Moje mamka mě měla v sedmnácti a pak na mě neměla tolik času. Tomu jsem se já chtěla vyhnout. Už v pubertě jsem si řekla, že chci dítě nejdřív ve 30, abych mu dala lepší zázemí.

Karel: U mě to bylo zas naopak. Táta nás měl na tehdejší dobu později a já jsem vždy chtěl být spíš mladý rodič. Snad ještě nějaký čas máme. Zatím je naším dítětem naše fenka Amynka a náramně si to užívá.

Kromě divadel můžete nyní navštívit i kina. Proměna Václava Neužila (41) v Emila Zátopka je neskutečná!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek