Hlavní obsah

Psychoterapeutka Irena Vetchá: Dokonalý partner neexistuje

Foto: Dita Niesnerová, Salon Robert Starý
17. 10. 2021

Hledání ideálního partnera bylo, je a vždy bude velkým tématem. Stejně jako jak dlouhodobý partnerský vztah udržet a zároveň naslouchat svému nitru. Přečtěte si rady a postřehy párové terapeutky Ireny Vetché.

Článek

Irena Vetchá (48) je povoláním psychoterapeutkou. Původně vystudovala speciální pedagogiku a školní psychologii a pracovala hlavně s dětmi. Postupně zjišťovala, že jejich trápení téměř vždy souvisí s narušenými vztahy v rodině. To ji nasměrovalo k dalšímu studiu a k terapeutické práci s dospělými. Věnuje se individuální i párové psychoterapii.

Povídaly jsme si o tom, co děláme ve vztazích špatně, proč dnešní doba nepřeje dlouhodobým vztahům, a proč je hledání dokonalého partnera kravina.

Proč jste si vybrala obor psychologie?

Asi z osobních důvodů. Máma trpěla psychiatrickým onemocněním. Viděla jsem, jak jí nemoc mění a jak ovlivňuje vztahy a dění v rodině. Už jako dítě jsem si ráda povídala s ní i s jinými pacienty, když jsem ji chodila navštěvovat. Na kuřárně v psychiatrické léčebně se vedly hrozně zajímavé debaty. Vlastně zajímavější než ty, které se tehdy v totalitě v 80. letech vedly venku. Způsob přemýšlení některých pacientů mi přišel svobodný, originální. Snažila jsem se jim porozumět, jak se cítí, co je trápí. A nějak mi to asi zůstalo.

Co vám na těch debatách přišlo zajímavé?

Pochopila jsem, že víc než v uvozovkách takzvaná normalita je důležité to, co subjektivně prožíváme, naše autenticita. Že člověk, okolím považovaný za blázna nebo podivína, může vést bohatý vnitřní život, možná bohatší než někdo, kdo žije stereotypně a v honbě za výkonem. Když se pak ohlédne na konci života, zjistí, že žil jako křeček v samopoháněcím kolotoči.

Foto: Dita Niesnerová, Salon Robert Starý

Pro kolekci účesů I AM WOMAN pro Salon Robert Starý pózovaly místo modelek reálné ženy, jednou z nich byla i Irena Vetchá

Máte nějakou pomůcku, jak se oprostit od strachu, co si o mě myslí ostatní, a být sám sebou?

Filozofka Anna Hogenová tomu říká najít svůj vnitřní pramen. Dnes jsme neustále něčím bombardováni zvnějšku, výrobci všeho možného nebo samozvaní guruové nám vsugerovávají, že se neobejdeme bez jejich produktu či vedení. Hledáme manuál jak žít, jak vypadat, jak být šťastní… a ztrácíme důvěru ve vlastní intuici. Terapie klienta podporuje, aby našel odvahu řídit se svou vnitřní navigací a dal si povolení jít za tím, co skutečně potřebuje. Od toho se odvíjí kvalita našeho života a vnitřní svoboda.

Ovšem ignorovat, co si o nás myslí okolí, to asi úplně nejde. Já tvrdím, že náš vnitřní pramen je taková jemná tichá hudba v naší duši, zatímco vnější svět je hlučný jako rockový koncert. Abychom uslyšeli naši vnitřní hudbu, je třeba opustit rockový koncert, jít do lesa, být sami se sebou. Dost se dnes bojíme samoty a unikáme před ní tím, že se stále obklopujeme lidmi, zábavou – voláme kamarádům, pijeme, nakupujeme… Málokdo umí zůstat se svými pocity a prožít si je. Cesta k autenticitě spočívá ale v tom, že se nebojíme poctivě prožívat emoce. I ty těžké, a k tomu potřebujete klid.

Foto: Dita Niesnerová, Salon Robert Starý

Irena Vetchá začínala jako školní psycholožka, později se přesunula k individuální a párové terapii dospělých

Věnujete se párové terapii, jak takové sezení probíhá?

Oproti terapii individuální je klientem pár. Terapeut by měl být během celého procesu schopen držet ve své mysli koncept páru, věřit v jeho životaschopnost a ve prospěch páru pracovat. Oba klienti musí cítit, že jsou pro terapeuta stejně důležití a dostávají stejně prostoru, že jsou v bezpečném, neutrálním, nemoralizujícím prostředí, aby mohli svobodně mluvit a společně přemýšlet o tom, na co nemají odvahu či kapacitu v běžném provozu.

Během psychoanalytické terapie si klienti uvědomí aspekty, které byly dosud v jejich mysli nevědomé. Například vztahové vzorce, osvojené v původní rodině či v předchozích vztazích, které automaticky a chybně považují za univerzální. Tyto vzorce, či nevědomá přesvědčení zahrnují představy o tom, jak mají být rozdělené role, kdo má být dominantní v té které oblasti, jak má vypadat výchova dětí, stejně jako nevědomé sexuální fantazie, které určují, zda nás protějšek přitahuje či nikoli. Jde o to pochopit, jak tyto automatismy ovlivňují náš současný vztah a jak strategie, které se zdály být kdysi funkční, znemožňují v aktuálním vztahu blízkost. Klient si tak postupně může zastaralý „program“ updatovat.

Kdy by si měl pár uvědomit, že potřebuje pomoc zvenčí?

Když partneři zjistí, že se cítí ve vztahu frustrovaní, že spolu nemohou mluvit o svých potřebách a pocitech a začínají se vzdalovat tomu druhému. Bohužel, většinou páry chodí, až když už je průšvih, když se odhalí nevěra nebo přijde žádost o rozvod. Ukáže se, že problém začal vznikat už dávno, typicky s narozením dítěte. Péče o dítě představuje vždy zátěž, změní dynamiku v páru. Ne každý umí fungovat v triádě.

Jak to, že se po narození dítěte od sebe můžou začít partneři vzdalovat?

Jedou v té době oba na plný výkon často na hraně svých sil, oba přinášejí oběti, každý na své straně hřiště, muž chodí do práce, snaží se zajistit rodinu. Žena kojí, nespí, ladí se na dítě, je vyčerpaná, cítí se finančně závislá na partnerovi, dělá spoustu práce, která není vidět. Ztrácí rovněž kontakt s dospělou sociální skupinou, cítí se v izolaci. Oba se v tom náročném období něčeho vzdávají – obvykle svých koníčků a zdrojů radosti, včetně uspokojivé intimity a sexu. Oba makají naplno, ale protože se v té době jejich světy oddělí, nejsou schopni vzájemně vidět a ocenit úsilí a oběti toho druhého.

Foto: Dita Niesnerová, Salon Robert Starý

Podle Ireny Vetché pandemie pověřila vztahy. U těch nefunkčních urychlila rozpad, ty funkční posílila.

Co je podle vás na dnešních vztazích špatně?

Je to mašinérie doby. Ne že bychom byli jiní než před sto lety, základní potřeby máme stejné, ale kontext a nároky se mění. Dnešní doba příliš nepřeje trvalým vztahům. Nutí nás vyhovět diktatuře perfektnosti. V honbě za úspěchem a zajištěním upozaďujeme potřebu společného spočinutí – v klidu si sednout nebo lehnout, nechat čas plynout a povídat si úplně obyčejně o tom, jak se dneska cítím, co prožívám, prostě vnímat toho druhého, naladit se na něj. Aby tohle šlo, musíte cítit, že máte čas. A to je to, co nám, ať už reálně, nebo subjektivně, chybí.

Co je ten hlavní důvod, proč se dnes tolik vztahů rozpadá? 

Z lásky se stává rychloobrátkové zboží: když po počáteční fázi zamilování a idealizace zjistíme, že se nám na partnerovi něco nelíbí, případně, když on nás konfrontuje s naší nedokonalostí, znehodnotíme ho, odložíme a pořídíme si nového. Dříve, když nebylo tolik peněz, byli lidi zvyklí mít pračku padesát let, stejně jako manželku.

Důsledkem všudypřítomného narcismu je i to, že si budujeme grandiózní image a skrýváme svojí zranitelnost, nejistotu, závislost. Výsledkem je, že máme pocit neupřímnosti, nepropojení. Abychom mohli navázat hluboký kontakt, musíme odhalit svoji zranitelnost. Láska je o odvaze odložit brnění a podstoupit riziko zranění, ukázat druhému, jak je pro mne důležitý a zároveň věřit, že přežiju, že ten druhý nezneužije své moci.

Mojí babičky se jednou někdo ptal, jak to s dědou dělají, že jsou spolu tak dlouho. Odpověděla, že to je díky toleranci. Myslíte, že to je ten klíč ke šťastnému a dlouhodobému vztahu?

Určitě jeden z klíčů. Dřív lidi neměli tolik možností ani zdrojů. Když už vytvořili rodinu, měli doslova sebezáchovnou motivaci ji udržet. Museli kooperovat, každý měl svoji úlohu. Generace, která prožila válku a těžké časy je také vyzbrojená něčím důležitým, co nám chybí, a to vděčností, pokorou, úctou k hodnotám.

Jsme zblbnutí filmy a lesklými časopisy a hledáme „perfektní život, perfektního partnera“, což je kravina. Žádný perfektní partner ani vztah neexistuje. Je to o schopnosti vést dialog. Vzájemně a opakovaně hledat cesty k sobě. To ovšem předpokládá sebepřijetí. Pokud jsem schopen akceptovat sebe sama včetně své vlastní nedokonalosti, jsem pak schopen být tolerantní i k chybám druhých.

Slavní, kteří spolu zestárli. Takhle vypadá ta pravá láska.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek