Hlavní obsah

Příběh Kateřiny (24): Bulimičkou kvůli šikaně!

Foto: Archiv Kateřiny

Kateřina (24) byla normální spokojené dítě. Vše se změnilo v pubertě. Šikana na základce a touha zapadnout způsobily, že skončila na antidepresivech, s vážnou psychickou poruchou. Jak se na tuto těžkou životní zkoušku dívá dnes a co jí pomohlo bulimii překonat?

Článek

„Na druhém stupni základní školy jsem byla hodně šikanovaná a jedním z terčů byl i můj vzhled. I když jsem nikdy neměla s váhou žádný problém, řekla jsem si, že když budu štíhlá, a tudíž krásnější, vše bude lepší,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletá vysokoškolačka Katka. Na střední školu šla do velkého města, kde chtěla začít nanovo. Když se ale odstěhovala na internát, všechno se jenom zhoršilo.

Kdy to celé začalo?

Byla jsem v pubertě a chtěla jsem být oblíbená. Zpočátku jsem hodně cvičila a jídlo jsem neomezovala. Pak jsem zkusila snad každou dietu, o které jsem četla, ale končilo to pokaždé stejně: po pár dnech jsem se přejedla vším, na co jsem přišla. Pak jsem měla strašné výčitky a stále víc jsem omezovala jídlo. Postupně jsem ztratila představu o hranici „vypadat hezky, zdravě jíst a cvičit tak akorát”. Celé se to obrátilo v úplnou posedlost – všechno jsem potřebovala dotáhnout k dokonalosti. Jenže u bulimie nebo anorexie je dokonalost v nedohlednu...

Jak vás vůbec napadlo, že by mohlo být řešením zvracení?

Nic dostatečně nezabíralo. Nakonec jsem zabrousila k pro-ana a pro-mia blogům (dívky, které obvykle trpí anorexií nebo bulimií, zde doporučují tipy a triky, jak hubnout, pozn. red.). I když jsem to nejdřív nechápala, časem jsem si sama jeden blog založila a ostatní stránky se staly místem, kde jsem našla pochopení a podporu.

Foto: Archiv Kateřiny

Dnes si Kateřina udržuje štíhlou postavu a zajímá se o zdravý životní styl

Za první dva roky na střední škole jste zhubla dvacet kilo. Co na to okolí?

Bydlela jsem na intru a doma jsem byla většinou jen na víkendy. Rodiče to snášeli špatně, snažili se mi pomáhat, ale já si odmítala připustit jakýkoliv problém. Bylo mi šestnáct, měla jsem vlastní hlavu... Ve škole mě lidi upozorňovali, že už to ani nevypadá hezky, že bych se měla pořádně najíst, ale to jsou rady, co také dvakrát nepomáhají…

Zkusila jsem psychologa i psychiatra. Obojí zbytečně – nedokázala jsem s nimi o svých problémech mluvit otevřeně. Většinou jsem jim tam jen něco napovídala, nechala si předepsat prášky a ty pak užívala podle sebe.

Co vám tedy nakonec přineslo úlevu?

Dost mi pomohlo sepsat si seznam věcí, na kterých mi skutečně záleží. Že je vlastně hrozně malicherné řešit, jak vypadám nebo jaká je moje minulost. Také jsem se začala zajímat o biologii a jak tělo funguje. Nakoupila jsem si knížky a postupně jsem se učila svěřovat blízkým.

Začala jsem zkoušet nové věci, cvičit jógu a učit se, že jídlo není problém, ale ani řešení. Vrátila jsem se k různým tvůrčím činnostem a začala dělat dobrovolnici v centru pro mentálně postižené. Nejdřív jsem se musela do všeho nutit, ale když mi došlo, že se pak cítím líp a nemyslím tolik na jídlo ani sama na sebe, fungovalo to jako motivace pokračovat. Nemyslím, že se to dá někdy stoprocentně vyléčit, ale už vím, co dělat, abych se tomu sama ubránila.

Foto: Archiv Kateřiny

K vyléčení Katce pomohlo, že se začala opět věnovat koníčkům

K tomuhle zlomu došlo kdy?

Těsně před maturitou. Často jsem přemýšlela, že to vzdám. Chtěla jsem ze střední odejít, ale naštěstí mi to mamka vždycky dokázala rozmluvit. Když jsem se rozhodla přestat zvracet, měla jsem zrovna pár měsíců před maturitou a právě myšlenka, že ji musím zvládnout a že v současném stavu by to nešlo, mě donutila pokračovat.

„Dnes jím převážně zdravě, ale čas od času si dám klidně i čokoládu nebo burger a výčitky už nemám,“ uzavírá s úsměvem mladá žena.

Nevyléčitelná nemoc

Podle specialistky na poruchy příjmu potravy MUDr. Miroslavy Navrátilové se o stoprocentním vyléčení mluvit nedá. „Tuto nemoc nelze zcela vyléčit – ovládá prakticky celý další život pacienta, a to i když je ve stabilizovaném stavu. Zákeřnost poruch příjmu potravy spočívá v tom, že nemocní si diagnózu nepřipouštějí, nejsou k svému tělesnému stavu vnímaví, nedokážou si připustit nebezpečí, která jim hrozí, a nemají na svůj zdravotní stav patřičný kritický náhled. Nemoc primárně poškozuje myšlení, sekundárně i tělo. Může být tak silná, že oslabí a následně zcela ‚vymýtí‘ základní životní instinkty, jako je pud sebezáchovy, mateřský instinkt nebo třeba sexuální potřeby.“

Foto: Archiv Kateřiny

Mladá vysokoškolačka miluje tvůrčí činnost: kreslí, píše a šije pohádkové kostýmy

Podpora dokáže zázraky

Mgr. Marie Vavrušková, sociální pracovnice Kontaktního centra Anabell Praha, je přesvědčená, že opora nejbližších je nesmírně přínosná. Důležité je vědět, jak se k nemocným chovat: „Rodina by měla zacílit pozornost pacientky na jiná témata, než je jídlo a sport. Má-li nemocný člověk dobré zázemí, oporu v rodině nebo partnerovi, kteří ho podporují na cestě ke zdravému a přirozenému stravování a vztahu k sobě, tak je možné zvládnout léčbu i s minimálním zásahem odborné pomoci.“

Setkali jste se osobně s někým podobně nemocným?

ynezorPumanzeSaNyknalC