Hlavní obsah

Manžel mi slíbil, že si děti po rozvodu vezme do péče, teď z toho couvá

Foto: LightField Studios, Shutterstock.com

Foto: LightField Studios, Shutterstock.com

Děti patří k matce. Souhlasíte se zažitým výrokem, který je slýchán hlavně v souvislosti s rozvodem? Nebo jde spíš o zavedený zvyk, který jsme se naučili považovat za pravdu? Dnešní dotaz je slovo do pranice.

Článek

Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Otázka

Vážený pane Frunci, s manželem se rozvádíme. Nechci děti do péče a muž se na mě zlobí. Jsem z rozvedené rodiny, rodiče se rozešli, když jsem chodila do školky, a oba si velice rychle a snadno pořídili nové rodiny a další děti – a oba se pak znovu rozvedli, připadala jsem si jako páté kolo u vozu. Proto jsem se nikdy nechtěla vdávat a nikdy jsem nechtěla mít děti.

Ale když jsem potkala svého současného muže a zamilovali jsme se, tak jsem měla pocit, že by to mohlo být jinak. Požádal mě o ruku s tím, že si neumí představit mít děti s někým jiným než se mnou. Byla jsem tenkrát šťastná, ale souhlasila jsem pod jednou podmínkou: případné děti budou jeho, a pokud v budoucnu z jakýchkoliv důvodů půjdeme od sebe, děti zůstanou u něj.

Máme dvě děti, kluka a holku na druhém stupni ZŠ, a bohužel se rozvádíme. Muž se před půlrokem rozhodl, že potřebuje být šťastný s jinou ženou, a odešel od nás. Já mu nebráním, je to jeho život, a zároveň trvám na naší úmluvě, že děti jsou jeho. Dala jsem jim život, byla jsem s nimi celkem dlouho doma a plně jsem se jim věnovala. Mám je samozřejmě ráda, ale sama s nimi nebudu. Nevěřím si totiž, že bych jako samostatný rodič obstála. Nechci děti ani do střídavé, ani do společné péče, děti má mít ve výlučné péči manžel. Já je budu občas vídat (podle toho, jak budou chtít) a posílat jim alimenty. Jenže muž se s tím nedokáže smířit, přitom jsem mu to nejen před svatbou, ale i několikrát po ní připomínala a on s tím vždy souhlasil a neměl žádné námitky a bral to normálně. Děti chtěl on, navíc je vynikající otec, rozhodně mnohem lepší, než jsem já matka, tak mu teď nerozumím. Dokonce dětem vykládal, že je nemám ráda, protože je nechci, a podobné blbosti, ale s tím jsem si poradila. Děti totiž dávno vědí, jak jsme domluvení, a vědí, že je mám ráda. Takže fakt nechápu. Můžete mi prosím z pohledu muže vysvětlit, co se stalo? Děkuju vám moc, Lenka (42).

Odpověď

Dobrý den, Lenko, děkuji vám za dotaz a za otevřenost. Popisujete velmi těžkou situaci v životě člověka. Myslím, že v takové životní chvíli je možná fajn vyhledat pomoc nějakého psychoterapeura, dětského psychologa, nebo možná i s partnerem najít nějakého moderátora? Aby vám poradil a nastínil, co by bylo dobré pro vaše děti i pro vás v  takové situaci udělat. Co myslíte?

Chápu základ vašeho dotazu. Říkáte: měli jsme dohodu, ale on ji nedodržuje! Co s tím?

Ze své pozice chci říct následující, nevím, jestli úplně odpovím na vaši otázku: Děti se samy nerozhodují, že přijdou nezvaně k rodičům, to rodiče se rozhodnou přivést děti na svět. A vždycky jsou na to potřeba dva. A každý z nás asi tuší, že děti jsou na celý život. Proto vzniká hned od začátku tohoto rozhodnutí odpovědnost, kterou překvapivě nenesou děti vůči svým rodičům, ale pouze, jedině a hlavně rodiče vůči svým dětem. Aktem zplození přijímáme odpovědnost za své děti, minimálně do jejich plnoletosti. Bohužel. Bohudík. Někdy je to těžké, někdy je toho moc, někdy je to taky krásné. Takový je život. Ale rozumím, že jste o to nestála. Přese všechno, jste se ale sama a vědomě rozhodla do toho jít.

Mluvíte o svých špatných zkušenostech z dětství. Rozumím vám. Možná i s takovými zkušenostmi by mohla pomoct psychoterapie.

Chci říct, že chápu, že máte obavy, jak to všechno zvládnete, ale já vám věřím. Třeba to půjde dobře. Třeba ve střídavé péči. Kde diametrálně víc času bude s dětmi trávit manžel. A možná vy jen jeden víkend za 14 dní. Ale pravidelně? Třeba jinak?

Slyším o tom, že jste děti nikdy nechtěla, a že jste se s manželem dohodla. Na dohodách je jeden nepříjemný háček, často se nedodržují. Bohužel. Lidé už jsou takoví. Pokud jste si úplně jistá, že děti do péče nechcete, a máte na to jistě právo, je to na vás, ale stejně asi nepůjde stavět na staré dohodě, se kterou teď váš bývalý manžel už nesouhlasí. Budete asi muset komunikovat a najít nějaké společné řešení. Nějaký aktuální kompromis. Obávám se, že jeho slib je jen těžko vymahatelný soudně.

Spousta rodičů uzavírá různé dohody: budu ti pomáhat s prádlem, budu se o ni starat sám a ty nebudeš muset dělat nic, půjdu po prvním roce na mateřskou, nebo „navždy tě budu milovat a nikdy tě neopustím“. Ale bohužel, spousta z nich se v budoucnu nebude dodržovat. Slib není zákon. Bohužel. Bohužel.

Z mého pohledu je zájem dítěte vždy na prvním místě, ať si o tom myslíme, co chceme. A také myslím, že je dost těžké být na výchovu sám, ať už pro vašeho manžela, nebo pro vás. Dítě potřebuje ideálně oba rodiče, aby od nich mohlo leccos okoukat, špatné i dobré.

Určitě bych poradil to stejné i tatínkovi, který nikdy nechtěl děti a dohodl se s maminkou, že děti budou do budoucna jen a pouze její. Myslím, že zkrátka oba rodiče mají odpovědnost, a jsou pro dítě důležití. Ať už jsou, jací jsou.

Tak to jsou takové útržky mých myšlenek.

Přeji mnoho mnoho dobrého.

S pozdravem a díky

Ondřej Frunc

Reklama