Článek
Rodiče nesjížděli kopce, ale hromady knih. Takže jediná fronta, kterou byli ochotni v zimě vystát, nebyla na vlek, ale na čtvrteční novinky. Věděli toho hodně o punských válkách a funkcionálním strukturalismu, trocheji i tuberkulóze Antona Pavloviče Čechova. O sportu ale nic. Proto je zpráva, že jedu na zimní soustředění a potřebuji běžky, vyvedla z rovnováhy. „Ale ty přece závodíš v plavání,“ podivil se tatínek a připálil mamince cigaretu. Vysvětlila jsem těm božím lidem, kteří nikdy nepochopili, jak mohli počít dítě, jež udělá kotrmelec, že součástí tréninku je i tak zvaná suchá příprava. A ta se v zimě odehrává na sněhu. To už bylo na ně tak složité, že si tatínek musel přečíst pár stránek z kvantové fyziky a maminka zarecitovat kousek shakespearovského sonetu. Když se jim svět vrátil do normálu, zatelefonovali Bobovi. Bob hrál šachy, tudíž měl podle rodičů ke sportu nejblíž. Přítel na telefonu maminku a tatínka poučil, že nové běžky jsou podpultovka, ale naštěstí má ve sklepě jeden pár po strýčkovi. Tím naši považovali věc za vyřízenou. Že tím málem vyřídili taky mě, netušili.
Bobův model byl ve srovnání s lyžařskou výbavou spolužáků širší, delší a těžší. Ještě, než jsme nastoupili do autobusu, měli všichni jasno: nejlepší bude vysadit mě u skokanských můstků, protože k ničemu jinému se moje lyže nehodí. Přesně tohle ve třinácti potřebujete. Fakt díky, Bobe. Jen díky tomu, že jsem měla za pomoci rodičů dokonale vytuněný čtenářský deník, který jsem nechala všem opsat, to neskončilo společenskou sebevraždou. Napřesrok už jsem měla opravdové běžky. Právě jsem se chystala na elegantní skluz, když v tom: Stopa! Stopa!! Stopa!!! To asi vlčák s psovodem honí zločince, napadlo mě. Nebyl to ani pes, ani psovod, ale učitel tělocviku. Už se za mnou nevydržel ploužit. Moje dřevěné Visu Extra totiž nasákly vodou a na přimrzlou skluznici se nalepil sníh. „Máš parádní bačkory,“ smáli se kluci. Měla jsem chuť s nimi zaklepat, protože mi to přišlo jako jediné důstojné řešení mé situace. Naštěstí jsme zrovna brali Jiráska, a tak jsem místo toho vsadila na nechuť spolužáků louskat tlusté klasiky. Vyšlo to. A já jsem díky tomu pochopila jednu věc. Ať už mám před očima temno, nebo zažiji uražení a ponížení, dobrá literatura mě vždycky vytáhne z bryndy. Běžky nebo pěšky…
A protože nejen dobrá literatura, ale i humor dokáže člověka vytáhnout z nesnáze, přečtěte si i starší fejetony Lucie Šilhové v její rubrice Očima padesátky.
