Ach, ty devadesátky. Co jsme dělali místo scrollování? Hlídali televizi a poflakovali se venku

Generace 45 plus to má ještě v živé paměti. Když jste se nudili a neměli do čeho píchnout, žádný malý zázrak v kapse vás nezachránil. Co dělali děti a dospívající v devadesátkách místo scrollování a koukání do mobilu?

Pustit si cokoli a kdykoli? Nemožné. Streamovací služby ani mobily neexistovaly. Přesto si většina dětí v lednu 1991 připadala jak v jiném světě. Tehdejší Československá televize totiž odstartovala vysílací blok s názvem Walt Disney uvádí a obrazovku ovládla Rychlá rota a Kačeří příběhy. V neděli vpodvečer jste tak venku moc dětí nepotkali: seděly doma u televize, protože komu by to uteklo, byl by v pondělí ve škole out.

Teenageři zase měli Beverly Hills 90210, Melrose Place, Fresh Prince, Buffy, přemožitelku upírů či Sabrinu – mladou čarodějnici. A samozřejmě každou sobotu dopoledne tu byla kultovní hudební hitparáda Eso s Terezou Pergnerovou, kvůli které z postelí vylezli i ti největší spáči.

V některých rodinách k televizi přibyl videorekordér. A v ulicích českých měst se rozjel zcela nový byznys – videopůjčovny. Za 20 až 50 korun na den jste si mohli vybírat mezi hollywoodskými trháky všeho druhu. A tak se party teenagerů scházely u kamarádů, kteří měli video, a hltali Noční můru z Elm Street, Terminátora či Smrtonosnou past.

V druhé půlce 90. let přišlo něco nevídaného: Digitální mazlíček Tamagoči! Malý přívěsek na baterky, v němž „žilo“ malé virtuální zvířátko, o které bylo potřeba pečovat. Museli jste ho krmit, dávat mu vodu, pravidelně si s ním hrát. Když jste na něj zapomněli, protože jste třeba odjeli na chalupu a nechali ho doma, zemřelo.

Hračka, kterou v roce 1996 vytvořila Japonka Aki Maita, spustila totální šílenství. Tamagoči chtělo každé dítě, a nechtějte vědět, kolik slz bylo prolito kvůli uhynulým virtuálním zvířátkům. A jestli znáte někoho, kdo v té době učil na základní škole, zkuste se ho zeptat. Ještě teď se mu nejspíš udělá nevolno. Přimět děti, aby se věnovaly násobilce, když má zvířátko z přívěsku zrovna hlad, bylo v podstatě nemožné.

Narazit dnes na někoho, kdo v MHD nekouká do mobilu, je čím dál vzácnější. Zato v devadesátkách? Každý druhý si něco četl. Dnes mladí v MHD scrollují, tehdy si mládež četla. Buď knížky, nebo super trendy časopisy, jako bylo třeba Bravo, nebo i učebnice.

Aplikace, kam učitelé psali domácí úkoly a termíny písemek, nebyly. A kdo nezažil chvíle zděšení, když se od zodpovědnějšího spolužáka v tramvaji dozvěděl, že je dneska písemka z bižule, ať hodí kamenem. A kdo se nesnažil během pěti zastávek na poslední chvíli nabiflovat tělesnou stavbu a rozmnožování hlemýžďů, nechť hodí podruhé.

V devadesátkách měla každá městská čtvrť či vesnice místo, které dospívající až tajemně přitahovalo. Zapadlé zastávky, klepače na koberce ve vnitroblocích, zídky a lavičky na odlehlých místech v parcích a na ulicích – tady se scházely partičky teenagerů. Sice nebyly mobily, přes které byste si domluvili sraz, ale prostě se vědělo, kde a v kolik všichni budou.

A probralo se tady všechno možné. Vznikaly zde první lásky, mnozí tu možná poprvé ochutnali pivo a dali si prvního šluka z cigarety. A i když je nakonec nějaký dospělý vyhnal, protože dělali hluk, druhý den se na svém místě sešli zas.

Děsivé devadesátky aneb Když Spice Girls vážili v televizi a deprese byla sprosté slovo