Cizinci za socialismu? Byli tu celou dobu. Jak žili a s čím se potýkali v Československu?

Už krátce po druhé světové válce k nám začali přicházet Rusové či Poláci a vznikla zde také velká enkláva asi dvanácti tisíc Řeků, kteří z vlasti utekli kvůli tamní občanské válce. Nejprve dorazily zhruba tři tisíce dětských uprchlíků, které následovali dospělí. Původně se předpokládalo, že až se situace v jejich domovině uklidní, zase se tam vrátí. To se ale nestalo. Většina tu zůstala, asimilovala se a splynula se zdejším obyvatelstvem.

Úplně jinou kapitolou byli ale zahraniční dělníci, kteří sem přijížděli z „méně vyspělých států“ jako výpomoc československého státu v rámci socialistického tábora. Nejvíc jich bylo z Vietnamu. U nás je nejprve čekaly jazykové kurzy, pak výuka v nějakém oboru a nástup do továrny.

Bylo jich tu sice tisíce, ale v rámci tehdy zhruba patnáctimilionové země to představovalo jen hrstičku lidí. „Přijel jsem v roce 1982 a cizinců tady bylo strašně málo,“ vzpomínal podnikatel Dang Long pro pořad Retro České televize. „Myslím, že někteří Češi poprvé viděli Asiata.“

Vietnamci byli oproti Středoevropanům maličcí a hubení a na zdejší lidi tak údajně působili trochu jako děti. To dalo základ zvyku, že jim tykali. A ani v jiných ohledech nebyl jejich zdejší život zrovna komfortní.

Kolegové ve fabrice jim kupříkladu dávali česká jména, protože ta vietnamská si neuměli zapamatovat. A v některých kolektivech bujel až otevřený rasismus. Navíc pro ně byla těžko stravitelná i tehdejší strava, téměř postrádající ovoce a zeleninu.

>>> Pan Vajíčko, mléko a zelenina. Co propagovaly reklamy za socíku, když nebylo co prodávat

Není vlastně ani divu, že se s Čechoslováky nijak nesbližovali a uzavírali se ve své komunitě. Jejich život se odehrával mezi prací a ubytovnou, a to klidně několik dlouhých let.

Byli také pod stálou kontrolou vietnamských „politruků“, kteří je školili v socialistických otázkách i v tom, jak se mají v Československu chovat, aby nedělali vlasti „ostudu“. Neměli vlastně žádný volný čas a nemohli se ani samostatně pohybovat po městě, kde byli ubytovaní.

V trochu jiné pozici byli cizinci přicházející z afrických zemí, aby u nás studovali. Leckdo si jistě vybaví Mirečka z filmového cyklu o Básnících. I jeho představitel Joseph Dielle v Československu skutečně studoval, jen ne na lékařské fakultě, ale na FAMU.

Ve filmu se opakovaně zmiňují jakési Zahrádky, kde se měl naučit česky. To bylo skutečné školicí centrum u České Lípy, které zřídila pražská Univerzita 17. listopadu, která pro zahraniční studenty fungovala mezi lety 1961 až 1973. K univerzitě patřila také menza a kolej Kajetánka, která dodnes slouží Univerzitě Karlově.

Studenti černošského původu u místních budili ještě větší pozornost než Asiaté. „Pamatuji se, jak jsem jako asi osmiletá viděla poprvé černocha a že jsem byla překvapená, jak moc je černý a také, že má růžové dlaně,“ vzpomíná Svatava na začátek 60. let.

Zatímco některé děti byly tak bezprostřední, že dokonce za cizinci chodily s prosbou, zda si na ně mohou sáhnout, dospělí často projevovali xenofobii. A černoši, kteří rádi chodívali do různých podniků, se stávali terčem rasistických komentářů či dokonce fyzických útoků, a to ještě otevřeněji po revoluci. Ale to už by byl jiný příběh…

Ach, ty devadesátky. Co jsme dělali místo scrollování? Hlídali televizi a poflakovali se venku