Hádej, kdo se o tebe postará… Je tady vůbec ještě někdo zdravý?

Před třiceti lety, v době, kdy bylo Markétě osmnáct, u její babičky propukla Alzheimerova choroba. „Veškerá péče o ni spadla na mámu. Já chodila na gympl a sice jsem vnímala, jak je vyřízená, ale co tenkrát prožívala, to chápu až dnes. Byla devadesátá léta a cenili se jen dravci budující firmy a velké manažerské kariéry. Podpora lidí v mámině situaci nebyla žádná. Žádné odlehčovací služby – a k tomu arogance úředníků. Máma navíc opustila velmi dobré zaměstnání, a tím si podtrhla nohy i s výší důchodu.“

Markéta viděla i to, že se péče o nemohoucího seniora – ani když má víc potomků – „nedělí spravedlivě“. Každodenní tíha padne jen na jednoho. Ostatní možná pomohou trochu finančně, ale jinak navštíví babičku jednou za měsíc a zase rychle zmizí, protože „na to nemají“ nebo bydlí daleko. Nicméně u toho stačí pečujícího zkritizovat, že není dostatečně pečlivý.

Když babička zemřela, Markétina maminka se zdravotně zhroutila. „Vzhledem k tomu, že se ‚válela doma s babičkou‘, tak vůbec nikoho nenapadlo, že vlastně nemá žádnou dovolenou. Pomáhala jsem jí, ale pak jsem šla na vysokou a moje pomoc byla nárazová. Myslím, že mámu psychicky dorazilo, když si jednou pustila televizi a tam si vyslechla jednoho nejmenovaného politika, který prohlásil, že ve finančním stresu jsou ti, kteří se málo snaží,“ říká Markéta.

A i po třiceti letech, kdy se už veřejně mluví o tom, že pečující potřebují stejnou podporu jako ti, o které pečují, cítí za mámu naštvanost. Matčini bratři se z péče o babičku vyzuli tím, že jeden dělal „velkou kariéru“ a neměl čas a „přece pomáhal finančně“ a druhý žil v zahraničí. Když se ale řešilo dědictví bytu po babičce, chtěli stejný, spravedlivý podíl.

Pečující opouštějí práci, a tak rodinám s vážně nemocným členem výdaje raketově stoupají a příjmy stejně prudce klesají. Případné úspory se rozpouštějí desetinásobným tempem, než jakým vznikaly. A lidé, kteří o ostatní pečují profesionálně? Odměňování v našich sociálních službách je dlouhodobě katastrofální. Zkrátka: péče o někoho – pokud ji neměříme lidskostí, ale společenskou prestiží a finančním ohodnocením – je u nás stále vnímána jako méněcenná činnost.

Statistiky jsou nekompromisní. Vynechme malé děti, které pomoc a starost členů rodiny potřebují automaticky. Podle ČSÚ u nás v loňském roce žilo 15 % obyvatel starších 15 let se zdravotním postižením.

Prudce vzrůstá množství lidí s diagnózou autismu. Například podle magazínu The Guardian se jejich počet ve Velké Británii za 20 let zvýšil o 787 %. Přední britský akademik, psycholog Simon Baron-Cohen, k tomu říká: „Jde o fenomén, kdy už nejde o to, že by si museli autisté zvyknout na svět, ale svět si musí zvyknout na autismus.“

Dále jsme zasaženi „epidemií“ rakoviny u stále mladších lidí – podle údajů VFN se v Česku každoročně objeví až 80 tisíc nových případů zhoubného onemocnění.

K těmto informacím ještě přidejme, že mladí lidé čím dál častěji pobírají invalidní důchod kvůli duševnímu onemocnění. A například ze zprávy zveřejněné v magazínu Lancet vyplývá, že do roku 2050 bude víc než polovina dospělých a třetina dětí a mladistvých mít nadváhu či obezitu. A dlouhodobá rizika obezity jsou dobře známá… A tak by se dalo pokračovat dál a dál.

Kdo se o všechny postará? Podle odborníků bychom empatické a obětavé pečující měli nosit na rukou a přitlačit na jejich finančním ocenění. „Společnost se nepoučitelně blíží k tomu, co se jí stalo s řemeslníky,“ říká psycholožka Hana Malá. Tak dlouho se lidmi, kteří pracují rukama, pohrdalo, až se řemeslo začalo brát jako konečná, když už člověku nic jiného nezbývá. Výsledkem je jejich akutní nedostatek. „Podobně v tuto chvíli ignorujeme lidi v sociálních službách. Protože si nestěžují dostatečně hlasitě, společnost si neuvědomuje, že beze změn přístupu narazí do zdi,“ upozorňuje Hana Malá.

>>>„Někdo se musí postarat.“ Češi vládnou Evropě v péči o příbuzné